Vedoucí souboru Camerata Janáček: S nápadem na společný koncert přišel Jan Rokyta

Camerata Janáček je soubor o 13 hudebnících. Janáčkův komorní orchestr jich má přesně o jednoho méně. Proč právě ono „nešťastné číslo“ 13 hudebníků?

V prvé řadě musím říct, že nejsem pověrčivý, takže s číslem 13 nemám problém a myslím, že ho nemají ani kolegové z orchestru. Mimochodem, myslím, že jste první, kdo mi položil tuto otázku. Máme na rozdíl od Janáčkova komorního orchestru tři violy, což činí zvuk orchestru plnější, orchestrálnější. Bereme to jako naše specifikum a jsme na to hrdí (smích).

Camerata Janáček má na svém kontě 4 cédéčka s pestrým repertoárem. Chystáte při koncertní aktivitě něco nového?

Může se stát, že naši pestrou nabídku zpestříme ještě tím, že natočíme program Vídeň-Budapešť-Bukurešť! Uvidíme…

Na pondělním koncertě vystoupí Camerata Janáček s dvojicí Liselotte a Janem Rokyty. Komorní orchestr tak obohatí dva nezvyklé nástroje – Panova flétna a cimbál. Jak ke spolupráci došlo?

Musím říct, že s nápadem přišel Janek Rokyta a my jsme si řekli, proč ne? Proč se po řadě koncertů s víceméně tradiční dramaturgií nepředstavit našim ostravským posluchačům s něčím poněkud netradičním?

Panova flétna a cimbál se využívají převážně v etnické hudbě, co vlastně večer zazní? Budou to klasické skladby, nebo folklór?

V programu nesoucím ve svém názvu jména tří evropských měst se snoubí žánr klasický, lidový a také žánr kavárenský. Přelom 19. a 20. století byl ve znamení velkých společenských i politických proměn, které odzvonily třísetleté existenci habsburské monarchie a umožnily osamostatnění národů, které byly dříve součástí rakousko-uherského mocnářství.  Tato dějinná doba přinesla hudební styl, kterému vévodí muzika salonní-kavárenská, nebo chcete-li: muzika „vyššího populáru“. Ta s sebou přináší nejen žánrovou odlehčenost, ale také muzikantskou noblesu a nedělně odpolední atmosféru lázeňské kolonády. Tomuto stylu se mezi muzikanty začalo symptomaticky předzdívat „Café concert“ a jeho skladatelskými symboly se stali houslisté Fritz Kreisler, George Boulanger nebo Grigoraş Dinicu. Některé z jejich skladeb do svého repertoáru v plynutí let zařadil i světový houslista Jasha Heifetz, který tak původně salonní hudbu poprvé prezentoval i na světových pódiích. Drobné hudební miniatury, klasické skladby v národním duchu i transylvánské folklorní intermezzo jsou pomyslnou hudební plavbou po Dunaji a přinášejí atmosféru, jejíž hudební řeč se proměňuje od vídeňského Prátru přes budapešťskou Halászbastu a hřeben Karpat až po park Herăstrău v centru rumunské metropole.  Symboly této noblesní nostalgie jsou svátečně oblečené páry, korzující vojenští oficíři i v kavárnách preludující romští muzikanti. Toto je muzika, která nikoho nezarmoutila už ve své době a dnes, o celé století později, přichází opět k Vaší posluchačské potěše.

Liselotte Rokyta studovala hudbu v Rumunsku takříkajíc přímo v „terénu“. Na svých internetových stránkách uvádí, že přijela obohacena o „spirituální“ zážitky. Přenesou se podle Vás spirituální zážitky i na posluchače během koncertu?

Pevně doufám, že ano! Maďarsko a Rumunsko, to jsou dva ostrovy exotiky a tajuplnosti uprostřed slovanské východní Evropy, navíc každá z těchto zemí úplně jiným způsobem. A z hudby těchto krásných zemí ona exotika přímo dýchá, takže jistě pobyt v Rumunsku a studium tamní lidové hudby byl pro paní Liselotte hlubokým zážitkem a inspirací. Myslím, že nejvíce zaujme její interpretace pomalých částí ze skvělých Bartókových Rumunských lidových tanců, navíc právě její Panova flétna dává známému dílu nový rozměr.

Práce koncertního mistra Janáčkovy filharmonie a vedoucího uměleckého souboru o 13 členech – to musí být dost odlišná role…

Markantní rozdíly vidím v zásadě dva: V symfonickém orchestru muzikant musí „vypnout“ nebo alespoň utlumit hudebně tvůrčí oblasti mozku a podvolit se hudebnímu vedení dirigenta, kdežto při práci vedoucího komorního orchestru je nutné tato kreativní centra naopak maximálně aktivizovat. Ten druhý rozdíl – v symfonickém orchestru může hráč svou mentální kapacitu z velké části využít na samotné hraní. Při vedení orchestru bez dirigenta „od pultu“ je potřeba pozornost rozdělit, je třeba „stihnout“ suplovat sjednocující roli dirigenta, určovat interpretační pojetí, hrát a současně poslouchat orchestr, jeho souhru, intonaci a dynamickou vyváženost ve skupinách i mezi skupinami.