Nohavica opět na stopě Slezských písní. Bezruč není jediný autor, řekl studentům

Mapy, ukazovátko, rukopisy, novinové zprávy, dobové fotografie-portréty. Probírá se Petr Bezruč. Nikoliv Vladimír Vašek. Před tabulí stojí Jaromír Nohavica. Nezpívá jako obvykle, ale argumentuje. Věcně i emotivně. Vtipně a osobitě – ostravsky – tak, jak to zrovna cítí a jak je limitován svým citem i přítomností posluchačů ze třídy 4. L.

„Bude to pouze úvod do tématu, nepřímé důkazy, zamyšlení. Nejde o to, abyste mé závěry přijali. Chci, ať se nad nimi zamyslíte,“ říká opatrně a s rozvahou na úvod.

Setkání se studenty průmyslovky je pro něj příležitostí vrátit se k tématu, které jej provází více než čtvrt století. „Dnes nevystoupím jako písničkář, ale jako člověk, který se zabývá poezií. Povím vám příběh skvělé básnické sbírky. O Slezských písních se tvrdí, že jsou dílem Vladimíra Vaška, ale já říkám, že tomu tak docela není,“ pokračuje.

Bezručovské téma se v podání Jarka Nohavici mění v obecný přístup ke světu, k jeho výkladu, nazírání a obecnému uvažování. „Co svět světem stojí, tak je člověk obklopen, a v dnešní době příliš často, manipulací. Neříkají vám pravdu rodiče, novináři, politici, média.  Je dobré si všechno ve své hlavě přebrat a zkusit popřemýšlet, jestli to náhodou není nějak jinak. Jestli z vás náhodou nechce někdo udělat hlupáka,“ upozorňuje a někde za jeho slovy je cítit zkušenost, kdy totalitní režim lhal programově a z Bezruče udělal výkladní skříň ideologie.

„Báseň Maryčka Magdónova je stará skoro 120 let, Vladimír Vašek je více než 50 let po smrti. Koho to tedy ještě dnes zajímá? Spousta lidí si na Petru Bezručovi vystavěla kariéru, napsala o něm kvanta knih. Já říkám, že není autorem, mohu si to dovolit, nejsem na této skutečnosti profesně závislý,“ neopomene Jarek vylíčit dosavadní oficiální vnímání Bezruče jako socialistické ikony.

Před tabulí nestojí jen písničkář-básník, je tady i technik, obdivovatel počítačů a nadšenec, který dokáže na první pohled nic neříkající abstraktní verše rozprostřít do konkrétní krajiny. Podle pevného přesvědčení až do nejmenšího detailu. Jen tak mimochodem, aby se publiku na průmyslovce o krok přiblížil, dodá, že dělal také systémové inženýrství. Dokáže překvapit už jen tím, jak důkladné analýze podrobil některé proslavené Bezručovy verše. Přitom jedním dechem dodává: „Buď to cítíš, nebo to necítíš, poezie se nedá nijak vypočítat.“ Člověk má pocit, že také on, Jarek Nohavica, by mohl, pokud by chtěl, napsat podobně protikladné básně, jaké se nacházejí ve Slezských písních, ale proč by to dělal?

To, že se poezie dá vypočítat s téměř matematickou přesností, pokud ovšem máte talent, dokázal už v 19. století neméně slavný básník Edgar Allan Poe. Není od věci připomenout, že Maryčka Magdónova má prokazatelně rytmiku světoznámého Havrana. Poea četl Vladimír Vašek a znal jej určitě také údajný druhý autor Slezských písní Ondřej Boleslav Petr. U Filosofie básnické skladby není dodnes jasné, nakolik ji Poe myslel vážně a nakolik si vystřelil ze svých současníků, jak to měl tento geniální samorost v oblibě.

Základní premisou dnešního dopoledne je teze, že Slezské písně jsou sbírkou básní, kterou napsali dva lidé, Vladimír Vašek a Ondřej Boleslav Petr. „Nemám na to důkazy, je to má hypotéza. Jak jsem k tomu došel?“ napíná posluchače přednášející.

Bezruč je jeho srdeční záležitost a je to cítit i v obdivuhodném množství nepřímých důkazů. Za třicet let bádání zná Nohavica každou vrstevnici v terénu, nebo alespoň tomu věří, a také tak přesvědčivě působí. Dokáže detailně na základě rozmanitých indicií z výhradně dobových pramenů rekonstruovat myšlenky autora takzvaného jádra Slezských písní.

Tvar básní pokřivených Vladimírem Vaškem se shoduje s krajinou, s její topografií, dokonce s konkrétními stromy. Posluchači napjatě hledí a musí být fascinováni tím, že chybějící verše, navíc přepsané a posunuté významy, se dají rekonstruovat například podle aleje topolů, převýšení terénu, prostého spočítání reálné vzdálenosti mezi obcemi.

Vypravěč je laskavý a rozverný: „Moji milí, to je jeden z problémů Slezských písní, každý zná čtyři nebo pět básniček, když je dobrý tak deset. Když si poctivě přečtete celou sbírku, zjistíte, že nedrží pohromadě.  Obsahuje básně nejen různého tématu, kvality, ale i různého přístupu. Jeden člověk celou dobu vypráví o sobě, je ostrý, pak jsou tam básně přesně vypočtené podle různých aspektů. Rozhoduje rýmová skladba, použití barev, báseň-barva, téma, vlastní jméno. Celá sbírka se rozpadne na dvě části, dvanáct patnáct básní je jiných.  Pojďme si o nich povídat,“ láká písničkář a badatel své publikum.

Řada argumentů, které písničkář před žáky cituje, je známá už z bádání Jana Drozda a z jeho knížky Autoři Slezských písní. Ale Nohavica jde mnohem dále. Jeho přesvědčení mu umožňuje s jistotou tvrdit, jak vypadaly dnes už neexistující rukopisy, což je pro někoho nepochopitelné, ale žádná lepší alternativa potvrzující vlastní hypotézu neexistuje, ledaže by se někdy někde nalezly nějaké rukopisy onoho skutečného autora, možná právě Ondřeje Boleslava Petra, anebo by to mohl být neznámý „student, chorý na plíce“, jak se už tvrdilo za Vaškova života?

Tehdy se jej na to i zeptali. V dokumentu České televize také zaznívá svědectví Vaškovy sekretářky, která přesvědčivě tvrdí, že onen staříček prchající před filmovou kamerou byl ve skutečnosti něco jako Jekkyl a Hyde. Nejsou Slezské písně třeba dílem schizofrenika v kleštích nepředvídatelné situace? Často se přeci ukazuje, že skutečnost umí předčit i tu nejoriginálnější fantazii.  A jak dodává kolega publicista Ivan Motýl, není nepředstavitelné, aby Vladimír Vašek nebyl autorem Slezských písní.

„Nemám na to přímé důkazy, ale vím, že tomu tak je, vidím mu to v očích,“ ukazuje přednášející studentům starodávnou fotografii. Emoce jsou silné, a přestože v závěru své přednášky Jarek Nohavica říká, že si Vladimíra Vaška váží, tak vlastně víceméně proto, že údajně ukradený sešit svého kamaráda Petra nespálil. A přiznat se ve víru pohnuté doby, to už prostě nešlo.

Vašek z toho souboje emocí nevychází moc lichotivě.  Dostává jeden zásek za druhým: „Bard slezského lidu? Milovník češtiny? Kdepak! Dvanáct hodin denně dělá na poště, co se tam mohl dovědět? Chodil po kraji, poznal ho. Nonsens. Byl to samotář, neruda, s nikým nemluvil.  Byl nemocný a měl předepsáno, že nemoc musí vychodit. Takže nebyl turista, ale chodič. Šel z Frýdku do Těšína a zase zpět, z toho měl poznat tento kraj? Bohužel.“

Pohotově odpoví také na námitku ohledně tvůrčí licence. „Básnická licence neexistuje, všechno je skutečnost, Vladimír Vašek řekl sám o svém díle, že neměl žádnou fantazii. Vše musel prožít, vidět, cítit,“  říká Jarek Nohavica.

Vladimír Vašek holt není žádný sympaťák. Nemá ani cit pro hudbu nebo rytmus. Prostě udělal hodně chyb, badatel je nemůže nevidět, přepisoval z originálu, některé věci ponechal, jiné změnil. Třeba „kolaj“ na „kolej“ a posunul tak význam. Nohavica upozorňuje, že k básním ze Slezských písní je nutno přistupovat z hlediska člověka, který zná tento kraj. Holka zocelená životem ukrade trochu dřeva a kvůli tomu skočí do vody? Ne! Cítíte, že to asi bylo jinak. V originále je to naznačeno. Maryčka v zoufalství padla jako anděl, a to byla hanba.

Přednáška je strhující, to nelze upřít, nutí k zamyšlení. Její forma je osobitá a nemůže nechat člověka lhostejným, málokomu se skutečně podaří s takovou urputností a přesvědčivostí nalézat v krajině předobrazy veršů, navíc špatně přepsaných. Ale v tom se zdá být celá podstata věci: Podívat se jako Nohavica na desetiletí zakonzervovaná fakta jinýma očima, žít dnešního Bezruče. Dýchat s ním, ať už to byl Vladimír Vašek, bručoun a vysmívaný Anton, který se dokázal mávnutím proutku proměnit z pozorujícího Jekkyla na rapujícího Hydea.

Každopádně posluchači si z Jarkovy přednášky chtě nechtě odnášejí silný zážitek, možná až navrch hlavy, abstraktní mlhavá poezie a někdo umí ještě sdělit, jak dokáže tnout do masa.