Josef Kaluža ze seriálu Pečený sněhulák: Negativní reakce mě překvapily

Seriál Pečený sněhulák vysílá Česká televize v hlavním vysílacím čase, setkáváš už se na ulici s lidmi, kteří na tebe hulákají, že jste byli dobří?

Mám zkušenosti dvojího typu. Někdy se mi stává, že zpětnou vazbu dostávám od neznámých lidí. Bylo to třeba v ostravské sýrárně, kde přede mnou stála jedna paní, dlouho si mě prohlížela, zřejmě si nebyla jistá, a po chvíli mi řekla, že se ji náš seriál moc libí a že nám fandí. Pak jsou lidé, které znám a kteří dokážou také pochválit, třeba z divadla nebo členové rodiny, kamarádi.

A stává se, že se na Pečeného sněhuláka díváš teď v televizi a říkáš si, že to dopadlo třeba jinak, než jste původně na natáčení zamýšleli?

To ne. Ale seriál sleduji pravidelně. Viděl jsem sice předváděčky, ale nikoliv výslednou formu, takže jsem samozřejmě zvědavý, jak jsou namíchané jednotlivé skeče. Prožíváme to společně s kolegy herci, jsem v kontaktu s Romanem Mrázikem, s Kateřinou Janečkovou, Romanem Štabrňákem, Vláďou Polákem, Kubou Kohákem i s lidmi ze štábu. A samozřejmě s Albertem Čubou a taky Vladimírem Skórkou. Říkáme  si, jak to na nás všechno působí. V době, když už seriál byl v televizi, tak jsme ještě dodělávali dva díly a říkali jsme si, že musíme vydržet a nenechat se otrávit negativními reakcemi.

Co jsi říkal na první divácké reakce, které seriál nepřijaly?

Negativní ohlasy mě překvapily. Ani ne tak tím, že existují, jako spíše formou, kterou jsou sdělovány. Zatímco v divadle se setkávám více s lidmi, kteří si nás sami najdou, televizní obrazovka osloví větší divácké spektrum. Tím to asi bude. Ale  zase jsem rád, že je u nás tolik lidí, kteří vědí, jak se má humor dělat. Možná je jen škoda, že jej sami nepoužívají.

Souhlasíš s tím, že Pečený sněhulák je založený na druhu humoru, který je svým způsobem ostravskou záležitostí?

Nebylo to tak myšleno, naopak producent Vladimír Skórka se chtěl této věci vyvarovat, byli bychom sami proti sobě a omezili si divácké spektrum. Chceme dělat humor, který není regionální a je nadčasový, aby byl aktuální i za několik let. Což je samozřejmě těžké a netvrdím, že se nám úplně všechno povedlo.

Dobře, ale na Sněhulákovi se podílí řada tvůrců z Ostravy, takže chtě nechtě se to musí projevit, nebo ne?

Jak se to vezme, snažili jsme se splynout s pražským týmem. A oni s námi. To se nám myslím povedlo. Bylo osvěžující potkat se s jinými lidmi a vyzkoušet si jinou disciplínu než divadlo. Točilo se za náročného divadelního provozu, kolikrát jsme začínali v šest ráno a končili večer v pět. Pak utíkali na večerní představení.

Neuvažujete o tom, že by seriál měl pokračování?

Chtěli bychom, ale konečné slovo bude mít producent, zpočátku se uvažovalo, že Sněhulák bude vysílán na ČT 2. Nakonec z toho sešlo, jsme v hlavním vysílacím čase v ČT1, což nás možná i trochu znevýhodnilo, ale každopádně chceme pokračovat, vždyť jen na Facebooku už máme tři a půl tisíce fanoušků.

Na jakém typu humoru jsi vyrostl? V tiskových zprávách je Pečený sněhulák přirovnáván k České sodě…

Já jsem vyrostl spíše na českém humoru než na věcech jako Monty Python. Oslovovaly mě komedie jako Vrchní prchni nebo Trhák, pak osobnosti jako Vladimír Menšík, později Česká soda, Sklepáci…  Tiskové zprávy samozřejmě přehánějí, nechceme nic kopírovat nebo dělat stejný typ humoru, lidé, kteří nás neberou, nám to nechávají sežrat, že nejsme Česká soda, ale to nebyl cíl, chceme být sví.

Stalo se někdy, že jste museli jednotlivé skeče dolaďovat na place?

Jako herci velmi málo, v tom nám pomáhal Jakub Kohák, který na místě našel třeba jinou, trefnější pointu. Obecně mě zajímá skutečnost, že jsem pracoval v něčem, do čeho už zpětně nemohu zasáhnout, u divadla je to naopak, další představení můžeš posunout jinam, tady ne, proto mě zajímá, jak lidé na seriál reagují. Zarazilo mě, kolik lidí to napoprvé odmítlo, teď už si na nás pomalu zvykají a jejich reakce jsou příznivější. Kamarád mi vyprávěl, že jeho kolegové v práci, kteří nevědí, že se známe, reagovali na Pečeného sněhuláka slovy: Viděli jste včera tu kravinu, Pečeného sněhuláka? Za pět minut si už ale vyprávěli skeč po skeči a hrozně se smáli. Pak mi volal kamarád, že mezi sebou s kámoši používají repliky jako „Tak se točí ručníkem, vole,“ nebo slovní spojení „Kudli fudli, cincibus“ což je fajn a zdá se, že jsme přece jen dokázali diváka oslovit.