Disneyovského kýče se nová Sněhurka nebojí, říká choreograf Igor Vejsada

Pane Vejsado, už nepůsobíte jako šéf ostravského baletního souboru, předpokládal jste, že díky této změně budete mít více času na uměleckou činnost?

Ano, skutečně mohu říci, že dělám vice umění a méně administrativy. Tím se mi ulevilo, jsem tomu rád, ale nesmím to s mým nasazením přehánět, zrovna teď jsem přechodil chřipku, takže se momentálně vzpamatovávám ze zápalu plic.

Nemůže za to tak trochu i Sněhurka? Jedná se sice jen o obnovenou premiéru, ale určitě se za ten rok, co se nehrála, udály v souboru dílčí změny, kterým je třeba inscenaci přizpůsobit.

Musím přiznat, že na posledních zkouškách dáváme Sněhurku znovu dohromady. Rok se nehrála a přišli noví lidé, dokonce z ciziny. Inscenaci obnovujeme proto, že o ni byl velký divácký zájem. Význam Sněhurky spočívá v tom, že děti učíme základům primárního vnímání. Může to být sice trošku kýčovité, ale tak to musí být, aby dítě rozeznalo, co je dobro a co je zlo, kde je světlo a kde je tma… Sněhurka má široké poselství vypráví třeba o tom, co je to komunita. Trpaslíci tvoří komunitu pro mladou ženu, která hledá mládence. Pro lepší názornost tak děláme Sněhurku disneyovským stylem, aby byla malebná, včetně realistických kulis.

Snímek pro plakát k obnovené inscenaci. (Foto: Martin Popelář)

Trošku mě překvapilo, že usilujete právě o Disneyův styl, který spíše než rozvíjí, tak kazí divácký vkus, nemyslíte?

Přiznávám se ke kýči, chtěl jsem, aby představení bylo pro děti velmi atraktivní – trpaslík je trpaslík, jasná barva je jasnou barvou. Hudba je sice vážná, ale úplně lehounká, je velmi programová a je psaná pro ten text. Já jsem šel na jistotu s tímto stylem, protože vím, že obsáhne širší diváckou vrstvu. Od malých dětí až třeba pro dospělé. Nechci říct, že se jedná o líbivost, ale chtěl jsem vsadit na větší diváckou přístupnost. Proto také divák uvidí herecký realismus, královna je královna, je zlá, nezná pokoru, je prostě strašná ženská a divák jasně vidí, co všechno zavinila, všechny tyto kontury musí být detailně vykresleny.

Můžete čtenářům přiblížit, jaká je situace ostravského baletního soboru?

Baletní soubor má v současnosti 28 členů, před krizí jich bylo o pět více. Letos jsme přijali čtyři nové tváře. V minulosti měl ostravský baletní soubor až šedesát členů, divadlo bylo více podporováno státem, jak ale byla tato politika funkční už nevím, protože tehdy jsem v Ostravě pouze hostoval. Dnes jsou na všechno mnohem větší náklady, například tyl pro baleríny dříve stál 40 tisíc, dnes je to kolem 90 tisíc.

Je mezi mladými adepty zájem o práci v ostravském baletním souboru?

Ano a obrovský. Letos mělo zájem vstoupit do ostravského baletu na 250 lidí z celého světa, přijali jsme čtyři. Uchazeči nám říkají, že jim imponuje zdejší dramaturgie, protože se zde střídá klasika s modernou, je to pro ně ale mnohem těžší. Musí ovládat obojí techniku. Balet jde pořád dopředu, já jsem ostravský soubor dostal na nějakou úroveň a věřím, že současná šéfka baletu Lenka Dřímalová to posunuje ještě dál, už jenom svou enormní pracovitostí.

Můžete prozradit, na čem v současnosti kromě Sněhurky pracujete?

Na jaře jsem se svými spolupracovníky vytvořil na zakázku představení Bílé sny, které přináší téma inspirované mými cestami do Japonska. Jde o nový balet s přepracovanou hudbou Rjujči Sakamoty, který jsem připravil ve spolupráci s ostravským skladatelem Martinem Adamusem pro Státní operu v Bánské Bystrici. Byl jsem překvapen, jak nás velmi pozitivně přijali. Také dělám workshopy v Brně na JAMU. S Ivanem Krejčím připravujeme Mefistofela pro Státní operu v Praze. V Ostravě zatím sázíme na zahraniční kontakty s cílem přivézt osobnosti, aby náš soubor získal další inspiraci. Je to ovšem čím dál těžší dosáhnout toho, aby ze zahraničí slyšeli na naše omezené finanční nabídky. V každém případě ale mohu čtenářům kromě Sněhurky doporučit naši další připravovanou dvojinscenaci Carmina Burana a Barocco.