Srdce Černého pavouka utichlo. Zesnulý básník Milan Kozelka Ostravu miloval

Život na Kdysissippi. Semeniště zmrdů. Koně se zapřahají do hracích automatů. Teteliště zmrdů. Gumové projektily. Celebrity. Názvy knížek Milana Kozelky naprosto souzněly s životními postoji, které autor zastával. Kozelkovo dílo bylo prolnuto sžíravým sarkasmem namířeným proti establishmentu všeho druhu, přičemž nešetřil ani nejbližší přátele, takže tyto práce připomínaly nejlepší čísla z Dějin strany mírného pokroku v mezích zákona spisovatele Jaroslava Haška.

Milan Kozelka nastavoval zrcadlo každému, kdo zapomněl být sám sebou a poddal se mamonu či politické nebo umělecké kariéře. „Nenechat se ochočit a zblbnout,“ neustále opakoval už zjevně zblblým kamarádům, nebo provolání tohoto typu předával novým politickým seskupením, studentům či vlastně komukoliv, koho potkal a uznal vhodného „na kus řeči“. Kozelka hlásal, že člověk musí jít neustále proti zdi a nenechat se odradit. A jak mluvil, tak i konal, také proto zesnul v absolutní chudobě, zatímco mnozí jeho přátelé z disentu (za své nesmlouvavé postoje vůči komunistům byl Kozelka několikrát uvězněn) se dočkali pomyslného hmotného blahobytu.

Ostravská umělecká veřejnost si Milana Kozelku pamatuje například z jeho originálních performancí v rámci festivalu akčního umění Malamut. Třeba jak s burkou na hlavě postával před palácem Elektra a verboval kolemjdoucí do jakési „Arabské strany práce“. Kozelka totiž rád bořil mýty všeho druhu a schválně býval politicky i lidsky nekorektní, avšak s jedinou snahou, aby dělal svět lepším.

V letošním rozhovoru s vydavatelem Jaroslavem Erikem Fričem v listu Poutní noviny Provodov to Kozelka řekl naprosto pádně: „Umělcovo poslání má mnoho podob, jednou z nich je vytváření neklidu a znejišťování okolí. Dokonce jeho permanentní nasírání a pobuřování.“ Ano, nasírat opravdu uměl. Ale ti chytřejší z lidského stáda dokázali Kozelkovi impertinence rozšifrovat a za ten kus pravdy o sobě samých byli nakonec i rádi. „Býval někdy až tak nesnesitelný, že tahle nesnesitelnost tu teď bude pořádně chybět,“ přemítalo se ve středu nad ránem na malé tryzně za Milana Kozelku v ostravském klubu Les.

Pro Ostravu zůstává Milan Kozelka především autorem jedinečné publikace, která zmapovala zdejší „nezávislou“ kulturní scénu z let 1989 až 2000. Antologie V srdci Černého pavouka je dnes jediným veřejným dokumentem, který vypráví o atmosféře devadesátých let minulého století. O době umělecky jedinečné, nesmírně svobodné i dosti plodné, což v antologii dokazovaly například portréty kabaretu N. M. Z. Jiřího Surůvky, výtvarné skupiny Kamera skura, literátů Jana Balabána, Petra Hrušky, Milana Andrássyho či Hnáta Daňka.

Legendární kniha V srdci Černého pavouka. (Foto: Votobia)

Kozelka svůj výbor doslova vyseděl v kultovním klubu Černý pavouk ve Stodolní ulici. A autor tohoto textu říká záměrně, že vyseděl. V Pavoukovi totiž pan editor sedával denně a dlouho to vypadalo, že žádná antologie nikdy nevyjde a vlastně jde spíš o velkolepou performanci, v rámci které se jen tak hromadí nesmyslná kvanta příspěvků a dokumentů, která budou nakonec obřadně spálena někde na haldě. Nikoliv, ta kniha po ročních přípravách přece vyšla! A ve skvostné grafické úpravě, přičemž dnes je to dokonce povinná četba studentů Ostravské univerzity, kteří se rozhodli studovat literaturu.

Ostravu si Milan Kozelka zamiloval a o tehdejším uměleckém kvasu, jenž vybublával v klubech na Stodolní ulici, dokonce prohlásil: „Objevil jsem ráj.“ Kozelka pochopitelně zažil i pozdější úpadek Stodolní, která je dnes jen pouhou diskotékovou zábavní ulicí, přesto na éru Černého pavouka rád vzpomínal a ještě v roce 2011 v rozhovoru pro brněnský časopis Host o ulici nadšeně vyprávěl: „Vypadalo to tam trochu jako v San Francisku nebo v Paříži. Žilo tam totiž obrovské množství básníků, prozaiků, malířů, performerů, fotografů, herců, prostě všech možných umělců, což nemělo v této zemi obdoby.“

Tak slavné, jak to viděl Kozelka, to v Ostravě samozřejmě nebylo. Tu a tam prošel Stodolní ulicí umělec, občas někdo přinesl dobrou povídku nebo namaloval obraz, který si zasloužil pozornost i mimo region. Ale nic více, žádný ráj ani San Francisco. Zvenčí je prostě všechno hezčí a rodák z Karlových Varů a dlouholetý Pražák si prostě Ostravu zamiloval a jistý čas i věřil, že lidé kolem Černého pavouka se ještě nezpronevěřili umění, což bylo Kozelkovo krédo.

Bůh suď, jak to tehdy s bohémou kolem Černého pavouka doopravdy bylo, Milan Kozelka nicméně svou antologií V srdci Černého pavouka vstoupil do literárních dějin Ostravy. Teď sice jeho divoké srdce navždy utichlo, ale kdo chce, může pořád naslouchat spodním proudům, které po něm zůstaly ve Stodolní ulici a vyzývají: „Jdi hlavou proti zdi a nenech se odradit. Snášej výsměch, pohrdání i ignoraci. Buď sám sebou a nikým jiným. Odmítej zábavu. Jiná volba není.“