Hana Volkmerová: Člověk se nerodí se schopností vnímat umění. Musí se to naučit

Povídáme si pár dnů po festivalu Divadlo bez bariér. Vy jste mimo jiné také členkou programové rady tohoto festivalu. Chtěl bych se ještě vrátit k poslednímu festivalovému představení, které se setkalo s nezájmem diváků. Čím si to vysvětlujete?

Nevíme to úplně jistě, ale bylo to úplně poslední představení festivalu v osm hodin večer. Řada festivalových diváků chodila na všechno, ale pro mnohé byl program tak nabitý, že už na to poslední nešli. Další příčina může být v tom, že zrovna tento host a titul nenašli v Ostravě svého diváka.

Inscenace Krajina nepokosených lúk mohla mít sice problémy s komunikativností, ale přinesla řadu nových divadelních postupů, které mohly oslovit vyznavače netradičních forem scénování. Například lidé vyhledávající ostravský festival nové hudby se vztahem k divadlu, to by mohla být cílová skupina takových inscenací. Uvažujete pro příště o oslovení podobných diváckých skupin? A máte vůbec už nějaké poznatky a závěry z letošního ročníku festivalu, které chcete promítnout do přípravy dalšího?

Ano. Shodli jsme se na tom, že posun v dramaturgickém směřování vyjádřený změnou názvu z Divadelní pouti bez bariér na Divadlo bez bariér byl správný. Už nám nejde jen o to, aby v inscenacích účinkovali třeba mentálně a fyzicky handicapovaní, ale jde i o bariéry v nás a mezi námi, o sociální bariéry, stereotypy, xenofobie a další záležitosti. Tento ročník byl poprvé jiný a chceme v podobném duchu pokračovat.

Pojďme teď k vaší práci. Vy připravujete tzv. umělecko-vzdělávací projekty a aktivity. Jak a čím jste k této práci došli?

Díky dobudování alternativní scény Divadla loutek.

To chcete říci, že vás vyprovokovala budova a její technické možnosti?

Úplně na začátku před čtyřmi lety tady byla snaha o alternativní prostor pro dílny, interaktivní a vůči různým skupinám komunikativnější představení. A všechno se jakoby spojilo. Na jedné straně chuť k takové práci, na druhé straně nové prostory v divadle.

Domníval jsem se, že tohle směřování vychází spíše z vaší osobnosti a z tvůrčích schopností vašeho muže Tomáše Volkmera …

My ty programy děláme už od roku 2002. Ale to, že je děláme tady v Divadle loutek, je také příčina toho veškerého spojení, které vyústilo i v určitý posun nejen u festivalu Divadlo bez bariér, ale také v posun při koncipování celé dramaturgie Divadla loutek. My bychom tuhle práci pravděpodobně dělali i někde jinde, ale paní ředitelka Hájková nás v roce 2010 oslovila a my jsme si řekli: Tak to je úplně ideální! Tyto aktivity přece děláme a teď je tu i budova a prostor.

Mohli byste dělat cokoliv. Třeba mít vlastní divadlo. Vy ale jdete docela netradiční a celkem ojedinělou cestou. Proč?

Teď nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale opravdu si myslíme, že je to potřeba a má to smysl. Jedna moje kamarádka měla celkem jednoduchý příměr: Člověk se musí nejdříve naučit písmenka, aby uměl číst. A člověk se také nerodí s tím, že umí vnímat umění. Vnímat metaforu. Proto je dobré už od raného věku toto učit děti. Umění v širokém smyslu slova, potažmo divadelní umění. Aby si k umění a k divadlu vytvářely vztah. Vztah ke kráse, vztah ke spolupráci. Učit se nejen sedět v divadle a říkat bavte mě, ale skrze divadelní metaforu prožívat i vlastní život daleko intenzívněji. Prožívat příběh, jít s hrdinou, v myšlenkách po představení probírat, co jsem vlastně v divadle prožil.

Je ze strany pedagogů zájem o vaši práci?

O naše dílny zájem je. Dílny jsou dvakrát do týdne a jsou naplněné. Někdy ani za sezónu nestihneme uspokojit zájem všech, kteří by chtěli. Je ale pravda, že si naše dílny vybírá jen určitý typ pedagogů. Takoví, kteří třeba učí češtinu nebo výtvarnou výchovu.

Oslovujete nejen děti ze základní školy, ale máte i projekty pro děti z mateřských škol?

Ano. V náboru mateřské školky oslovujeme a zájem je.

Řada ředitelů a ředitelek mateřských škol i základních škol nedokáže rozeznat kvalitu v nabídce divadelních představení pro vlastní žáky. Plánujete i nějaké vzdělávání pedagogů v tomto směru?

Ano. Ve spolupráci s občanským sdružením Theatr ludem máme cyklus vzdělávacích představení pro pedagogy mateřských škol a prvního stupně základních škol. Pedagogové zhlédnou představení a následuje seminář, kde ve tříhodinovém bloku se dvěma lektory hledají možnosti, jak uplatnit konkrétní představení ve výuce. Seminář se přímo jmenuje Inscenace ve výuce. Od ledna příštího roku budeme v této věci pokračovat na zkušebně našeho divadla. Nabídka se k učitelům určitě dostane a dokud bude zájem, jsme ochotni ty semináře dělat pro všechny zájemce. Třeba i několik sezón.

Na Ostravské univerzitě, na její pedagogické fakultě studují také budoucí učitelé, kteří by podobné vzdělávání potřebovali. Máte i pro ně nějakou nabídku?

Máme. Tito studenti se například účastní dílen s názvem Všechno může být loutkou. Další je dílna pro studenty speciální pedagogiky. Takže nejen pro studenty primární a alternativní pedagogiky. Se všemi studenty si také po představení v rámci dílny povídáme o tom, co viděli.

Co veřejnost? Tohle by pravděpodobně bavilo i běžné diváky, rodiče, kteří mají ještě malé děti …

Dělali jsme v minulé sezóně i dílny pro veřejnost a osvědčilo se to. Nyní plánujeme něco podobného, tentokrát to budou výtvarně zaměřené dílny. Od ledna se rozběhne cyklus, ve kterém si rodiče mohou vybrat celkem ze šesti dílen. V každé dílně se budeme zabývat jedním typem loutky. I v tomto případě, pokud bude zájem veřejnosti, jsme schopni dílny opakovat i v další sezóně.