Kubištu v Domě umění uvítaly stovky lidí. Před sto lety by jich přišlo jen pár

Napřed povinné projevy, poděkování a nervózní kustodky, když se dav v přeplněném hlavním sále Domu umění nebezpečně přibližoval k obrazům Bohumila Kubišty (1884-1918). Řečníci nicméně mluvili k věci, uhranuti dílem malíře, který se však doma za svého života uznání nedočkal. Vystavenému dílu i celé koncepci výstavy rychle propadla i náměstkyně primátora Simona Piperková, navíc vzácně poeticky naladěna. „Výstava takových skvostností a ještě s názvem Zářivý krystal, to prostě zasluhuje velkou pochvalu,“ nadšeně vyřkla Piperková během své zdravice.

V dalších projevech byl Zářivý krystal rozložen do krystalové mřížky, aby divák získal představu, jak se tuhle zářící strukturu podařilo vůbec sestavit. Práce to byla na dva roky a obrazy zapůjčilo 36 galerií, přičemž zcela zásadní kolekce byla přivezena z Národní galerie v Praze. „Pro Národní galerii je velká čest, že může na výstavě participovat. A pro nás i příležitost nově se podívat na naši stálou expozici, protože v určité části sbírky české moderny v pražském Veletržním paláci teď téměř nic nezůstalo. Kdo chce vidět Kubištu, musí prostě do Ostravy,“ líčila s nadhledem Helena Musilová, ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie.

Bohumil Kubišta: Skleněné zátiší, 1913 (Oblastní galerie Vysočina v Jihlavě)

Musilová mluvila zapáleně a věnovala se hlavně té části expozice, v níž už divák nenajde Kubištu, nýbrž se potká s jeho vědomými i nevědomými následovníky. Právě Musilová se totiž autorsky podílela na výstavě v horních sálech Domu umění, kde je představen třeba David Hanvald, Daniel Balabán, Lubomír Typlt, Petr Veselý a další současní umělci. „Tahle výstava je mimořádná i tím, že dokazuje, že neexistují žádné zlomy a diskontinuity. Že i když má autor pocit, že začíná s něčím novým, vždy se vyrovnává i s něčím minulým a proběhlým,“ přemítala Musilová.

Bohumil Kubišta: Hráči, 1909 (Národní galerie v Praze)

Nejzásadnější projev přednesl hlavní kurátor výstavy Karel Srp, proslulý historik umění, jenž se už v ostravském Domě umění podílel na přípravách dvou podobně exkluzivních expozic:  Výstavy Sváry zření v roce 2008 (moderní české umění z let 1890 až 1918) a výstavy Černá slunce v roce 2012 (umění od konce dvacátých let do poloviny čtyřicátých let). „Zdá se, že je co prohlížet,“ ukončil Srp svůj vyčerpávající proslov typicky  po „srpovsku“, tedy skromným pozváním diváků do samotné expozice.

Než se ale stovky diváků rozprchly do sálů, představil ředitel Domu umění Jiří Jůza i dvě mimořádné publikace. Hlavně fundovaná monografie o Bohumilu Kubištovi z pera Karla Srpa je dílem takových kvalit a rozsahu (450 stran!), jaké mimo Prahu vycházejí jen zcela výjimečné. Galerie výtvarného umění v Ostravě, jak se Dům umění jmenuje oficiálně, se ale nespokojila jen s mimořádně reprezentativní monografií a vydala i skvostný výstavní katalog. „Nejlepší dárky pod stromeček,“ doporučil Jiří Jůza s úsměvem, kde se obě knihy mají ocitnout na sklonku roku.

Bohumil Kubišta: Kavárna, 1910 (Galerie moderního umění v Hradci Králové)

A mohlo se jít za obrazy. Deník Ostravan.cz se k mimořádně obsáhlé výstavě ještě vrátí a pro tuto chvíli zůstane jen u prvních dvou ze sto třiceti Kubištových obrazů. Ty dva malé obrázky u vchodu totiž dokonale ilustrují Kubištův životní osud. Na prvním obraze z roku 1904 vidíme mladické Kubištovo dílko, portrét tehdy velmi proslulého českého básníka Bohdana Kaminského. Na druhém obraze ze stejného roku pak malíř portrétoval sám sebe.

Básník Kaminský na Kubištově obrazu z roku 1904 (Západočeská galerie v Plzni).

Kaminský byl v roce 1904 nesmírně populární celebritou a takto o něm tehdy psal třeba časopis Český svět, jenž se zajímal jen o nejvýznačnější Čechy: „Kdo z Pražanů neznal by poetu Bohdana Kaminského! Jeho verše, jeho typickou postavu, jeho nesčetné aventury.“  A i když byl Kaminský před první světovou válkou skoro tak slavný a ceněný jako jeho básnický souputník Jaroslav Vrchlický, dnes se po jeho tvorbě slehla zem. Ani v knihovnách ji nenajdeme, básník jednoduše nemá co říci současníkům a Kaminského snad znají už jen literární historikové a možná pár sečtělých vzdělanců z jiných oborů.

Kubištův autoportrét z roku 1904 (Západočeská galerie v Plzni)

S Kubištou je to právě naopak. Do roku 1918, kdy zemřel na španělskou chřipku, ho doma v Čechách neznal téměř nikdo. Snad se jen vědělo, že je zdatným organizátorem výtvarného dění, samostatné výstavy se ale v českých zemích nedočkal. Jen na chvilku proslul šarvátkou s kolegou malířem Josefem Ullmannem, jeho dílo ale zůstalo bez ohlasu, načež byl národem dokonce nenáviděn, když jako hrdý rakouský důstojník dělostřelectva potopil na podzim roku 1914 nepřátelskou francouzskou ponorku.

Kubišta byl doceněn až po smrti, ale i posmrtná sláva se rodila pomalu a na úplné uznání v kontextu se světovými dějinami výtvarného umění ještě čeká. V každém případě však malíř Kubišta již dávno zastínil básníka Bohdana Kaminského, jehož v roce 1904 portrétoval. Kaminského sbírky v původních vydáních lze dnes v antikvariátech koupit v rozpětí od 10 do 200 korun. Obraz Bohumila Kubišty Zátiší se loni na aukci v pražském Topičově salonu prodal za 15,7 milionu korun. K tomu není co dodat.