Vyšlo nové číslo Krásné Ostravy se vzpomínkami Ivana Binara i Eduarda Ovčáčka

Červený květ a posléze Kulturní měsíčník, to byla režimu poplatná kulturní periodika, na která nemá smysl ani vzpomínat. Mnozí ale s nostalgií v oku přece vzpomínají, takže je nutno občas poznamenat, že Červený květ přinášel reportáže o návštěvách ostravských spisovatelů na státních statcích v Hlučíně nebo v Osoblaze a v Kulturním měsíčníku vycházely básně ostravských veršotepců vysmívající se Chartě 77 jako jakési „partě“ nebo verše oslavující únorový puč v roce 1948.

Po roce 1989 sice Ostrava pár pokusů o vydávání kulturně-společenské revue zažila (např. Landek), skutečným kulturním periodikem se ale stal až časopis Protimluv po roce 2000.

Protimluv má ovšem ambice vysoké, chce být reprezentativní uměleckou revue s barevnými přílohami o vizuálním umění. Něčím mezi literárním almanachem a výtvarným katalogem, dokumentem, na který dějiny jen tak nezapomenou. Ostravě ale stále chybělo periodikum, které by kulturu a umění jen tak „lidsky“ komentovalo, dokud se loni nezrodil čtvrtletník Krásná Ostrava.

Třetí letošní Krásnou Ostravu tvoří především čtivá směs příspěvků, jejichž spojníkem je jedno velké výročí: 25 let od sametové revoluce. Se „sametem“ ale souvisí celé předlistopadové socialistické dějiny a též aktuální resumé nad polistopadovým vývojem. Editorka časopisu Ilona Rozehnalová proto vyzvala několik osobností spojených s Ostravou, aby z letopočtu 2014 nahlédli někam nazpět. Kamkoli.

Spisovatele Ivana Binara ale tahle prosba z Ostravy přinejmenším „vyvedla z míry“, jak Binar vzkázal přímo Iloně Rozehnalové. Příspěvek přesto napsal, a hodně poutavý. „S výkladem (interpretací) života jsou jenom potíže. Protože život není přímá linka od porodnice k urně nebo křivka křivolaká, spojnice obou zmíněných bodů, ba ani plocha doširoka rozložená. Život vyplňuje prostor daný člověku k použití,“ začal Binar svoji vzpomínku pro Krásnou Ostravu, v níž nás zavádí do elektrárny Koksovny Vítězný únor i do zákulisí mnichovského studia rozhlasové stanice Svobodná Evropa.

Ve Svobodné Evropě byl Binar celá léta zaměstnán v oddělení monitoringu. „Odposlouchávali jsme Československý rozhlas a Československou televizi, pořizovali o tom záznam.“ Ze stejné éry dodala pro Krásnou Ostravu svoje „odposlechy“ i ředitelka ostravského archivu Blažena Przybylová, která je vypsala ze zápisů plenárních zasedání Městského výboru KSČ v Ostravě v roce 1989. Jeden soudruh se třeba zúčastnil koncertu skupiny Poutníci v ostravském kině Vítek a posléze si takto postěžoval v místním politbyru (přetištěno v původním znění i s gramatickými chybami): „Co jsme viděli. Viděli jsme perfektní nástrojovou techniku účinkujících, perfektní vokální výkony skutečně na vysoké úrovni. Celkový dojem z koncertu, když jsem odcházel, byl tak, že to byly dvě hodiny ideově výchovné práce, rozuměj protisocialisticky zaměřené výchovné práce. V mluveném slově zejména i v některých textech plno invekčních (!) zesměšňováno vše. Socialistická současnost, socialistické zemědělství, spojenectví se SSSR, naše socialistické sdělovací prostředky, přestavba jako taková, pod tímto dojmem docházím k závěrům, že naše výchovně vzdělávací práce se nutně musí míjet účinkem,“ zjistil soudruh.

Literární kritik a historik Pavel Hruška poslal Krásné Ostravě esejistickou vzpomínku na jednoho podstatného místního disidenta Jana Svobodu (1935-2008). „Byl to statečný člověk. Jakoby měl svůj osud předurčen a vepsán již ve svém jménu – na málokoho sedí ono okřídlené latinské nomen omen tolik jako právě na něho,“ poznamenal mimo jiné Hruška. Na Svobodu zavzpomínal i Miroslav Plešák a životopisnou poznámku přidala Blažena Przybylová.

Dalšího Ostraváka, který se celá desetiletí utkával s režimem v menších či větších konfrontacích, připomíná Jakub Ivánek, jenž udělal rozhovor se „zapomenutou osobností“, což je Ivánkův výraz. A také holý fakt. Znáte snad husitského faráře a výtvarníka Lumíra Čmerdu? Autor tohoto textu nikoliv a rozhovor s ním se mu tak stal objevným překvapením. „Vojnu jsem si odkroutil opravdu celou na karvinských šachtách. První rok na dole Mír, druhý na šachtě Doubrava. Již během prvního měsíce zahynuli pod závalem dva vojáci od naší roty. Byl to děsivý zážitek. Poprvé jsem byl postaven před skutečnost, že někdo, s nímž jsem jeden den seděl v jídelně u stolu, byl den definitivně pryč,“ zavzpomínal třeba plzeňský rodák Čmerda na svůj osudový vstup do ostravsko-karvinské uhelné pánve.

Výtvarník Eduard Ovčáček se vrátil do šedesátých let a připomněl Mezinárodní sympozia prostorových forem v Ostravě a hlavně podobnou akci v polském Elblagu, které byla předobrazem té ostravské.

Ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil se narodil v roce 1962 a když do Ostravy o dva roky později přijeli John Cage & Robert Rauschenberg s tanečním souborem Merce Cunningham Dance Company, neměl o jejich úžasné vystoupení v ostravském divadle zrovna velký zájem. Teď už ho má a v Krásné Ostravě tuhle jedinečnou akci oživil, a to hlavně obzvláště zajímavou autentickou vzpomínkou jedné z účastnic tehdejšího vystoupení – tanečnice Carolyn Brown.

„Ostrava neboli československý Pittsburgh možná byla hornické město, ale měla slušné staré divadlo (i když naléhavě volající po opravě) přímo naproti dobrému hotelu s vanami u každého pokoje, s horkou vodou, fungujícím výtahem a obstojnou restaurací – vším, co může učinit unavené tanečníky šťastnými. Ale pro ty, kdo tam žili, byla Ostrava neutěšeným místem. Během dne nebyla v obchodech elektřina – stejně tam nebylo vlastně co kupovat, dokonce ani časopisy ne. Naše maskérka v divadle obdivovala kvalitu našich papírových kapesníčků a líčidel,“ vylíčila Ostravu v roce 1964 Carolyn Brown.

Očima Západu jsme tedy před padesáti lety neměli v Ostravě žádné časopisy. Teď už konečně jeden máme, Krásnou Ostravu.