Dramaturgyně Divadla loutek: Velké části společnosti chybí zájem o duchovní hodnoty
2.10.2014 06:28 Ladislav Vrchovský Divadlo Rozhovor
Jana Pithartová se kolem divadla pohybuje od počátku devadesátých let, nejprve působila ve Východočeském divadle v Pardubicích, v letech 1999 až 2001 jako dramaturgyně Divadla Petra Bezruče v Ostravě a po několikaletém odskoku zpátky do Pardubic působí od roku 2008 jako dramaturgyně v ostravském Divadle loutek. Je také členkou čtyřčlenné programové rady festivalu Divadlo bez bariér, který se v tomto týdnu koná v Ostravě.
Dramaturgyně Divadla loutek Jana Pithartová.
Foto: Ladislav Vrchovský
Festival Divadlo bez bariér právě končí. Proč došlo k té letošní změně názvu z Divadelní pouti na Divadlo?
Nový název poukazuje na rozšíření divácké adresy od dětí na publikum všeho věku a na rozvinutí tématické oblasti od bariér zdravotních na bariéry všeho druhu.
V čem spatřujete hlavní smysl divadelní práce se zdravotně handicapovanými a pro handicapované?
V jejich seberealizaci a emancipaci a zároveň v obohacení nás nehandicapovaných, které nesužuje jejich smůla a přitom si mnohdy ani neuvědomujeme své štěstí.
Letošní program nabídl tituly spojené tématicky s křesťanstvím. Byl to dramaturgický záměr, a pokud ano, tak proč?
Byl to snad jen jeden titul – Puškinova Gabrieliáda v provedení královéhradeckého divadla Jesličky. A samozřejmě to byl záměr, protože náboženská tabu mohou být velmi mocnou a nebezpečnou bariérou mezi lidmi. Paní magistra Šilerová, někdejší biskupka, nám v následné besedě ukázala, že úplně zbytečnou.
Myslíte si, že naší společnosti chybí zájem o tzv. vyšší věci, nebo chcete-li větší důraz na duchovní hodnoty?
Obávám se, že velké části dnešní společnosti skutečně chybí. Je to asi přirozené, všechno se strašně zrychluje a kdo chvíli v zamyšlení „stál, už stojí opodál“. A navíc existenční úzkosti jsou stejně jako košile jaksi bližší než ty existenciální. Ale zároveň mnoha lidem zájem o „vyšší věci“ nechybí, stačí si jich všimnout a být „spolu“.
Jakým způsobem bychom se k většímu zájmu společnosti o jiné věci než o peníze a hmotné bohatství mohli zase dostat?
To bohužel nevím. Divadlo samo to nezařídí. Ale zrovna teď jsem na našem festivalu viděla skvělé představení Samodiva o matkách samoživitelkách, které nutně řeší zejména materiální nouzi, ale pokud mají na nájem a na večeři pro děti, zajímá je nejvíc něco mnohem cennějšího než peníze.
Jeden z těch titulů o věcech přesahujících pozemský rozměr člověka – Oskar a růžová paní – nastudovalo ostravské Divadlo loutek v rámci projektu Přesčas. Můžete ten projekt blíže představit? Proč vznikl a co se v něm chystá pro budoucnost?
Aha, Oskar je vlastně druhý festivalový titul tématicky spojený s křesťanstvím. Opomněla jsem ho, protože jsem neznaboh a Oskar a růžová paní pro mne představuje téma mnohem zásadnější než náboženské… Ale k našemu Přesčasu: Vznikl, když jsme otevřeli alternativní scénu jako prostor pro nové tvůrčí aktivity herců i jiných zaměstnanců nebo příznivců Divadla loutek Ostrava. Když mají nápad, vůli i energii ho realizovat (bez nároku na honorář), mají tu možnost a náš repertoár to významně obohatí. Vedle Oskara takto vznikla i ryze činoherní inscenace Půldruhé hodiny zpoždění a pohádka pro zrakově postižené děti O Velikém, Maličkém a Sluníčku. Všech tří si moc vážím a věřím v další, které zatím nechci zakřiknout a tedy ani jmenovat. Ale budou!
Ještě k programu festivalu. Jak vůbec vznikl, kdo vybral tituly, a jestli můžete odpovědět, čeho jste si na jednotlivých hostujících představeních nejvíce vážila? A když se ohlédneme za dosavadním průběhem, co se vám líbilo nejvíce a proč?
Program vybírá čtyřčlenná dramaturgická rada – náš umělecký šéf Václav Klemens, lektoři umělecko-vzdělávacích programů Hanka Volkmerová a výtvarník Tomáš Volkmer a já. Vážím si všech představení stejně – všechna vznikla s vědomím přesahu a s obrovským tvůrčím nasazením, byť ne vždy v profesionálních podmínkách, a to je úctyhodné. Všechna představení měla své specifické kvality, takže opravdu nelze vybrat jedno nejlepší.
Nakonec k sezóně Divadla loutek 2014-2015. Na co se vy sama nejvíce těšíte?
Těším se na všechna představení Aiky ze ztracené pohádky. Už máme po premiéře a tuším, že se zrodila inscenace, jakou jsme moc potřebovali. Užívají si ji děti, jejich dospělí i naši herci. A do budoucna se těším na všechno – na novou adventní a vánoční inscenaci Štědrý den malého Jakuba podle Malé vánoční povídky Ludvíka Aškenazyho, na autorský „třeba i kabaret“ s názvem Hodina Komenského, na rozkošnou pohádku Vlku, dobrou chuť!… a nic víc už neřeknu, ale těším se moc.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.