Festival Divadlo bez bariér nabízí mimořádně kvalitní, netradiční i kontroverzní inscenace

Program zahájilo pražské Divadlo Ponec interaktivní tanečně divadelní inscenací Karneval zvířat na motivy stejnojmenné suity skladatele Camille Saint-Saënse. Čtyři herečky-tanečnice daly možnost vstoupit do prostoru jeviště a podílet se na představení všem přítomným dětem. Ty, které raději zůstaly v hledišti, s největší pravděpodobností posléze litovaly, ale pokud se taková lítost v dětské dušičce ozvala, byla zcela jistě lítostí terapeutickou: příště už si možná dítě podobnou příležitost ujít nenechá a pro život si odnáší zkušenost, že nerozhodnost a zbytečná bázlivost je ke škodě.

Nicméně o tom Karneval zvířat nebyl. Byl především dokonalou ukázkou zvládnuté interaktivity mezi hledištěm a jevištěm, metodickou ukázkou způsobu, jak lze vtahovat děti do divadelního děje. Zvolené téma přírody jak živé, tak neživé, je dětem velmi blízké. A tak se malí diváci postupně na jevišti stávali listem padajícím ze stromu, tekoucí vodou i kamennou stěnou či padajícím kamínkem, hrály si s větrem,  větrem, se sluncem i stínem, a to vše za doprovodu krásné Saint-Saënsovy hudby a pohyblivých obrazů, promítaných na plochu jeviště. Bez nadsázky lze říci, že každý účastník tohoto představení z něj odcházel poznamenán a více či méně proměněn.

Dalším představením byla, jak stálo v programu, „provokativní a poeticky hambatá poema A. S. Puškina“ Gabrieliáda. Puškin se ve svém textu po svém vyrovnává s církevními dogmaty a biblickým zpracováním příběhu narození Ježíše Krista. Divadlo Jesličky z Hradce Králové vytvořilo jevištní tvar naplněný činoherním herectvím, přednesem básnického slova, pohybem, tancem i zpěvem, ve kterém  nechyběla ani loutka – nechvalně známý biblický had coby vtělení Satana. Představení adresované dospívající středoškolské mládeži je zacílené přesně: kdo jiný než člověk ve věku mezi patnácti až sedmnácti lety intenzívněji přemýšlí o základních otázkách víry, lidské existence, lásky, a sexuality? Zvolené herecké prostředky opírající se o nadhled, ironii a humor pak téma inscenace jen umocnily. Odhlédneme-li od několika máílo prvoplánových akcí, má tato inscenace vysoké kvality ve všech stavebních komponentech.

První den festivalu nabídl mimo jiné představení Gabrieliáda. (Foto: Aleš Honus)

Mimořádně šťastným počinem organizátorů byla beseda s někdejší biskupkou Československé církve husitské Janou Šilerovou, navazující bezprostředně na divadelní představení. Mimořádně osobitý pohled na otázky víry a náboženství podaný Janou Šilerovou velmi poutavě, s odzbrojující bezprostředností, vřelostí a věrohodností, musel zaujmout každého posluchače. Otevřeně se hovořilo o dogmatu neposkvrněného početí, o fenoménu panenství, o sexu, lásce, erotice i milosrdenství. Setkání s Janou Šilerovou naznačilo, jak by se o všech zmíněných tématech mělo mluvit nejen ve škole, ale i v rodině.

Prvním zahraničním hostem festivalu byla v pondělí maďarská herecká skupina Lakmusz csoport, založená pěti čerstvými absolventy budapešťské divadelní univerzity. Jejich inscenace s názvem White Cofffee přinesla pohled dnešních mladých Maďarů na současnou politickou a společenskou situaci v Maďarsku poznamenanou nástupem krajní pravice. Téma národnostní nesnášenlivosti, rasismu a xenofobie je dnes jedním z hlavních problémů maďarského politického života. Pro ostravské publikum nebylo cizí, neboť rezonovalo s problematikou rasové nenávisti a zvedáním protiromských nálad ve společnosti, což je vždy před jakýmikoliv volbami centrem snažení všech pravicových extremistů všude na světě, Českou republiku nevyjímaje. Také po tomto představení proběhla živá beseda mezi diváky a realizátory představení.

Následující inscenace Já jsem tvůj zajíc pražského Divadla Archa přinesla hudebně vizuální show výtvarníka, herce, performera, hudebního skladatele a zpěváka Petra Nikla. Představení bylo plné hravosti a poetických obrazů založených na hře světel a tvarů prezentované skrze zářící nafukovací umělohmotné objekty plovoucí prostorem nad jevištěm nad hlavami diváků.

Z představení Petra Nikla Já jsem tvůj zajíc. (Foto: Radovan Šťastný)

Nechyběla živá hudba v podání tříčlenné hudební formace s Petrem Niklem v čele. Vzpomínky na dětství a vlastní matku promítl Petr Nikl nejen do textů svých písní, ale i do nafukovacích hraček. Nechyběl zde ani zářící světelný klavír se vzpomínkou na povinné etudy, ani akcent na mateřskou péči, v dětství vnímanou jako obtíž a v dospělosti jako nostalgickou vzpomínku.

Všem, kteří se chtějí setkat s neotřelými přístupy k jevištní práci, s bouráním bariér mezi hledištěm a jevištěm, mezi tradičními a netradičními přístupy k inscenování textů a předloh všeho druhu, lze návštěvu festivalových představení jen doporučit. Festival končí ve čtvrtek 2. října a zbývající tři festivalové dny nabízejí v celodenních programech jednu divadelní perličku za druhou.