Šéf Domu umění Jiří Jůza: Malíř Kubišta potopil ponorku a už sto let ovlivňuje české umění  

Pojďme na Bohumila Kubištu od konce. Zemřel v roce 1918 v pouhých čtyřiatřiceti letech, přitom od třiceti let bojoval v první světové válce coby důstojník dělostřelectva ve válečném přístavu rakousko-uherské armády v Pule na Istrii. Věnoval se tehdy ještě vůbec i malířství?

Přímo malbě zřejmě ne, to asi nebylo ve službě možné. Z té doby se ale zachovalo několik jeho kreseb, které uvidí i návštěvníci ostravského Domu umění. Kubišta zemřel v roce 1918 při epidemii španělské chřipky a jeho předchozí vojenská kariéra u dělostřelectva pro něho zřejmě měla zásadní význam. Malíř totiž armádní kariérou určitým způsobem reagoval na pocity uměleckého zneuznání, kterými v Praze dost trpěl.

Byl to tedy dobrý důstojník rakousko-uherské armády?

Určitě byl, vždyť se vyznamenal hned v prvním roce takzvané Velké války, v prosinci 1914. Tehdy v přístavu Pula velel dělostřelectvu, kterému se podařilo zničit slavnou francouzskou ponorku Curie, jež tehdy vnikla do rakouských vod, aby potopila některý rakouský válečný křižník. Když už se Kubišta do něčeho pustil, dělal to vždy s obrovským zanícením, poctivě a asi i s hlubokým přesvědčením.

Vždycky si mi líbilo, že malíř Bohumil Kubišta byl určitý čas kubistou. Kubišta kubista. Jménem byl prý fascinován i Pablo Picasso, jenž prý ovšem Kubištovi vyčítal, že ho kopíruje. Myslím, že ho ale nekopíroval, Kubišta je pro mě dokonce zajímavější než Picasso, protože mu v kubismu nešlo jen o nový styl a formu, zato v jeho kubistických obrazech najdeme zvláštní stín jeho předchozí expresivní tvorby a zároveň i něco těžce existenciálního. Kubišta byl asi nezvykle přemýšlivým malířem… 

Je pravda, že polohy, o kterých mluvíte, ve svém tehdejším díle Picasso nemá. On si vůbec Kubišta s malíři moc nerozuměl, ani s Emilem Fillou, s nímž se dobře znal. Kubismem byl Kubišta hluboce zasažen, přijal ho ale nějak po svém, ke kubismu přistupoval hluboce intelektuálně, nebyla to pro něho jen forma, ale i struktura světa, včetně toho vnitřního. Pražská umělecká scéna mu proto moc nerozuměla, jediné skutečné přátelství s umělci své generace si udržoval s Janem Zrzavým.

A Zrzavý je stylově těžko zařaditelný malíř, rozuměli si tedy asi hlavně myšlenkově. Jak by maloval Kubišta, kdyby se dožil uměleckého kvasu první republiky? Byl by stejně svébytný jako Zrzavý, nebo by se třeba přiklonil k surrealismu? 

Se Zrzavým si jistě musel rozumět. Bůh ale suď, jak by po válce maloval, pokud by vůbec maloval. To jsou jen spekulace, dost možná by ale na své dosavadní dílo navázal nějakou totální redukcí a třeba by došel až k abstrakci. Konečně, vlivy abstrakce se u Kubišty objevovaly už od druhého desetiletí dvacátého století. Kdyby mohl malovat i po válce, asi by se snažil rozvíjet to svoje velké předsevzetí, že tvorbě je nutno věnovat se totálně do hloubky.

Kolik „Kubištů“ tedy uvidí návštěvníci v Domě umění? Je také známo, že ostravská sbírka vlastní několik obrazů Bohumila Kubišty, třeba Hypnotizéra z roku 1912, zásadní dílo jeho kubistického období.     

Obrazů máme ve sbírce více, budeme ale hlavně vystavovat výpůjčky z jiných galerií, které naši návštěvníci neznají. Celkově uvidí asi 160 nebo 170 obrazů Bohumila Kubišty, včetně skic či kreseb. Je to velmi reprezentativní výběr, kvůli kterému dokonce Národní galerie narušila svoji stálou sbírka moderního umění ve Veletržním paláci, z níž tu teď máme hned několik Kubištových děl. Z ostravských sbírek určitě vystavíme nejen Hypnotizéra, ale i nádherný obraz Nervózní dáma.

Bohumil Kubišta: Hypnitizér, 1912 (výřez)

Kubišta bude představen v celé šíři své tvorby?

Ano, včetně maleb z jeho raného „florentského období“, když krátce studoval ve Florencii. Pak tu máme několik jeho obrazů pradlen, když byl zasažen sociální tématikou, i krajinomalby, obrazy zase hodně ovlivněné výstavou Edvarda Muncha, která se v roce 1905 konala v pražském Mánesu. A také slavný obraz Promenáda v Riegrových sadech a doslova ikonické dílo Vlastní podobizna v haveloku, obraz zapůjčený ze Zlína, který patří k jeho proslulým autoportrétům. Dále díla s kavárenskou tématikou, zátiší i obrazy z pozdější doby, v nichž už se spíše zabývá existenciálními otázkami. Zajímavá je i ta část výstavy, kterou jsme věnovali soudnímu sporu, v němž šlo o umělecké kvality tvorby. Odehrál se mezi malíři Bohumilem Kubištou a Josefem Ullmannem.

K tomuto případu jsem si, s dovolením, našel dobové zprávy z deníku Národní listy, z nichž vyplývá, že v únoru 1911 se malíř Josef Ullmann vypravil na kárnou výpravu do Kavárny Union, kde seděl Kubišta. Bylo to pár dní po přečtení kritiky v časopise Přehled, v němž Kubišta Ullmannovi vyčetl, že maluje staromódně a že „čmáry“, které vydává za impresionistické malby, jsou ve skutečnosti „impresionismem spíše náhodným než chtěným“. Ullmann napřed zaútočil slovně: „To jste vy, kdo psal ten článek do Přehledu?“ Když Kubišta přisvědčil, začal ho Ullmann znenadání mlátit připraveným koženým karabáčem. Strhla se krátká rvačka. Je známo, že Kubišta nesnášel méně talentované kolegy, vyčítal jim neumětelství, nechápal, proč vůbec mají potřebu tvořit.

Tím byl Kubišta zajímavý i pro budoucí generace umělců. Výstava Zářivý krystal proto představuje desítky děl autorů, kteří na předčasně zesnulého Kubištu nějak navázali. Vystavíme třeba krásně věci vytvořené autory z okruhu slavné umělecké skupiny Devětsil, která se ke Kubištovi hlásila. Stejně jako o něco později Jindřich Štýrský či František Muzika, ještě později raný informel, pak třeba Boštík, Sýkora, ze současníků Lubomír Typlt, Daniel Balabán, David Hanvald a další. Je jich hodně, Kubišta svým dílem i uměleckými postoji zásadně ovlivňuje domácí vizuální celých posledních sto let.

Máme v současném umění podobně silné a zásadové výtvarné umělce?  

Ale ano, automaticky mě napadá třeba jméno Ján Mančuška, který ovšem také předčasně umřel ještě před čtyřicítkou, v roce 2011. Mančuška byl pro mě osobnostní vrchol právě z těch umělců, kteří si dokázali za vším pevně stát.