Pocta Cunnighamovi s hudbou Johna Cage: Po padesáti letech žádný šok

Současný projekt, který byl ve středu večer k vidění v ostravském Divadle Antonína Dvořáka, je spíše pietní záležitostí. Potvrzuje to ostatně i skutečnost, že iniciátorem hudebně-tanečního koncertu je skladatel Petr Kotík, pro kterého byla úzká spolupráce s Johnem Cagem životně určující záležitostí. Před padesáti lety společné vystoupení Merce Cunningham Dance Company s Johnem Cagem šokovalo Prahu i Ostravu zjevením performativního umění. Dnes se ovšem o žádný šok jednat nemůže. Doba pokročila a svobodný projev umělce je na rozdíl od tehdejší doby normální.

Pro úspěch, se kterým se na scéně ostravského Divadla Antonína Dvořáka koncert spojený s baletním představením setkal, je určující práce choreografia Daniela Squira, bývalého člena Merce Cunningham Dance Company. Jeho vlastní choreografie na hudbu Johna Cage a dalších dvou výrazných představitelů soudobé hudby Christiana Wolfa a Toshi Ichiyanagiho byly tím, co v průběhu večera nejvíce oslovilo publikum.

Prvním číslem programu byla choreografie na dvacetiminutovou skladbu Christiana Wolffa Music for Merce Cunningham, ve které tančili Nicole Morel a Daniel Squire. Zde je možno říci dopředu, že i skladba Johna Cage pro třetí choreografii Concert for Piano and Orchestra (1958/30 minut) je bohužel dnes „starou novou hudbou“, která nijak nešokuje a v kontextu soudobé nové hudby je poněkud vyčichlou záležitostí. Nicméně Nicole Morel a Daniel Squire svým tanečním uměním uchvátili publikum.

Nicole Morel a Daniele Squire v představení Pocta Cunninghamovi. (Foto: Martin Popelář)

Jejich taneční projev byl vrcholnou ukázkou pohybových schopností lidského těla, celek coby jevištní tvar přinesl působivé obrazy člověka v pohybu v prostoru. Choregrafie byla doslova metodickou ukázkou využití celého prostoru jeviště a nejrůznějších způsobů tanečního pohybu. Celek pak působil spíše dojmem, že orchestr hrál na základě pohybu tanečníků, než že by tanečníci tančili na hudbu.

Nejsilnější částí večera byla choreografie s hudbou Toshi Ichiyanagi Activities for Orchestra (1961/15minut). Tančil Daniel Squire a hudební složku obstarala šestice hráčů na zeměměřičskou tyč. Skřípavé zvuky bušení, údery o podlahu a pohyb hudebníků v černém oděvu v prostoru prosvíceném třemi řadami reflektorů svítících divákům do očí a uprostřed krása lidského těla v harmonickém a melodickém pohybu. Drásavý sluchový vjem pomalu ustupoval silnému vizuálnímu vjemu, který v závěru doslova vítězil nad veškerou disharmonií. Nicméně je to právě Ichiyanagiho skladba, která přinesla skutečnou soudobou novou hudbu dneška.

Daniel Squire v představení Pocta Cunninghamovi. (Foto: Martin Popelář)

Závěrečné číslo programu s tanečníky Isabelle Ayers, Giordano Bozzou, Macbethem Kaněrou, Nicole Morel, Brigidou Neves, Markétou Pospíšilovou, Filipem Staňkem, Barborou Šulcovou a Patrickem Ulmanem bylo ukázkou taneční techniky Merce Cunnighama tak, jak si ji tanečníci osvojili v průběhu tanečního workshopu s Danielem Squirem. Jak se vyjádřila jedna z divaček, jejich rej připomínal víření mušek kolem světelného zdroje. Zdánlivě monotónní nastupování z bočních portálů se v průběhu performance stalo cíleným rozbíjením monotónního stereotypu právě díky bohatosti pohybových schopností jednotlivých tanečníků a jejich objevování možností vlastního těla.

V Ostravě bylo uvedeno představení Pocta Cunninghamovi. (Foto: Martin Popelář)

Velkým osvěžením byl přednes textů Johna Cage a některých orientálních vtipů v podání Jana Fišara v přestávkách mezi jednotlivými hudebně-tanečními čísly. A obohacením večera bylo také slovo profesora Eduarda Ovčáčka, výtvarníka, který zažil ono památné vystoupení před padesáti lety. Jeho vzpomínka na tehdy k prasknutí naplněné tehdejší Divadlo Zdeňka Nejedlého (dnes Divadlo Antonína Dvořáka) zazněla po představení na setkání s realizátory projektu a stala se i malou výčitkou spíše menšímu zájmu, který ostravská veřejnost dnešnímu koncertu věnovala.

Srovnání Eduarda Ovčáčka mezi oběma večery vyznělo spíše pro večer před padesáti lety: „Bylo to tehdy pro nás mnohem syrovější a působivější,“  řekl Eduard Ovčáček. Nakolik v tomto dojmu hraje roli tehdejší a dnešní atmosféra se lze jen domnívat.

Druhé provedení Pocty Cunnighamovi se uskuteční v neděli 28. září na Nové scéně Národního divadla v Praze.