Výtvarník Antonín Gavlas přesedlal na smaltované vany. Vystaví je v Trojhalí

V Trojhalí na Karolině bude 1. října otevřena výstava, na které představíš veřejnosti výsledky letošního Mezinárodního sympozia Barevné smalty. Jak jsi dospěl zrovna k této výtvarné technice?

Já jsem asi multitechnický typ, dělám obrazy, grafiky, keramiku, smalty, fotografie… Smalty mi učarovaly už před více než deseti lety. Zpočátku jsem získal zkušenosti na malých sympoziích smaltu ve Frýdlantě nad Ostravicí, pak jsem oslovil pana ředitele Světlíka a v roce 2006 jsem založil vítkovické sympozium smaltů, kde se pracovalo na třímetrových formátech plechu. Ta spolupráce sice skončila, ale od té chvíle jsem hledal další možnosti, jak tuto krásnou a zajímavou techniku uplatnit. A našel jsem smaltovnu ještě větší, než je vítkovická, v polském Olkuszu.

Jak vznikl nápad dělat barevné smaltované vany?

Vana je vlastně největší smaltovaný předmět, s jakým se běžně člověk setkává. Tak proč ho trochu nevyzdobit?  Ale celé to sympozium mělo kromě toho ještě i jiný cíl – hlavně poukázat na to, že tady smalty existují a mohou se dále využívat, nemusí se nahrazovat umělými hmotami. Ještě nedávno bylo v každé domácnosti množství smaltovaného nádobí a koupelny byly vybaveny smaltovanou vanou. Domy byly označeny smaltovanými cedulkami. Dnes se tato technologie vytrácí, nádobí se vyrábí z nerezu a z různých plastických hmot. To je dost neekologické. I vany do koupelen se vyrábějí z akrylu. Přitom plechová smaltovaná vana vydrží třeba sto let. Smaltované vany se dokonce v České republice už vůbec nevyrábějí a nejbližší výrobna je právě v polském Olkuszu. Takže se všechno propojilo. Moje snaha dělat někde velké smalty, existence továrny na vany, a nápad byl na světě. Nosil jsem ho dva tři roky v hlavě, protože na realizaci bylo nutné sehnat dost velkou finanční částku.

Ale jak vidím, sehnal jsi …

Projekt mezinárodního smaltéřského sympozia je podporován Evropskou unií a Visegrádským fondem. Je to v rámci přeshraniční spolupráce regionů, jichž se problém mizejících smaltoven velmi dotýká. Proto se první část sympozia konala ve Frýdlantě nad Ostravicí, kde je jedna z nejstarších tradic průmyslového smaltu v České republice. Druhá část pak proběhla v továrně Emalia v již zmíněném Olkuszu.

V továrně Emalia by byli schopni a ochotni vyrábět takové barevné smaltované vany sériově?

Zatím je každá vana jedinečným uměleckým artefaktem. Všechno je v počátcích. Ale dovedu si představit nějaké barevné dekory, které by se daly použít při malosériové výrobě. Základní je samozřejmě odbyt, museli by se najít zákazníci a bytoví architekti, kteří by s tím záměrem už pracovali.

Je taková vana drahá?

Bílou vanu koupíš v obchodě za dva, dva a půl tisíce korun. Barevně smaltovanou vanu by musel prodejce prodávat samozřejmě za vyšší částku, ale to je otázka trhu, který by ukázal, kolik jsou ochotni zájemci za jedinečnou originální vanu zaplatit. Sériově vyráběná by samozřejmě musela být levnější.

Obrazy vytvořené technikou smaltu jsou ploché, jejich realizaci si dovedu představit. Ale vana má čtyři stěny, zakulacené rohy a dno. Jak je realizace takového barevného smaltu složitá?

Je to šíleně složité. Správně říkáš, že to má čtyři strany a spodek. Takže to stéká, uděláš jednu stranu, začneš dělat druhou a ta první ti steče. Nebo zavadíš kompresorovou hadicí o hotovou stranu, protože smalt se nanáší za pomoci kompresoru, a musíš to smýt a dělat znovu. Je to pracné ne jako pět stran, ale jako bys jich dělal dvacet.

Takže se již při koncipování výtvarného návrhu počítá se stékáním?

Záleží, jak se k tomu postavíš. Ano, můžeš se stékáním počítat, můžeš toho využít, dva kolegové na sympoziu to tak dělali.  Nebo se vůči tomu postavíš, vyšablonkuješ, zahustíš a uděláš smalt tak, aby nestékal. Záleží na tom, jaký si zvolíš motiv. Nejjednodušší je toho stékání využít.

Vypalování se dělá na několik etap?

Ano, vany se několikrát otáčejí, smaltují a vypalují, je s tím opravdu hodně práce. Vana se zavěsí, hodinu je v peci, pak se musí počkat, až vychladne a může se pokračovat. Kolegové na sympoziu pracovali různými technikami. Že vany vznikaly těžko, tomu fakt věř. I rovný obraz dá zabrat. Každý hledal svoji cestu. Pracuje se hlavně s kompresorem, ale někdo pracoval i se sítotiskem, jiný postupně nanášel barvy štětcem, někdo pracoval s geometrickými vzory, někdo s figurálními motivy… Jednu vanu máš v peci, druhá ti schne a na třetí mezitím pracuješ.

Kolik výtvarníků se zúčastnilo symposia?

Celkem deset. Čtyři z České republiky, jeden z Maďarska, jeden ze Slovenska a čtyři Poláci. Za deset dnů sympozia jsme udělali několik desítek van.

A co s nimi teď bude?

V Trojhalí vystavíme asi třicet kousků. Vybíral jsem ze všech, které se povedly, tak, aby byly zastoupeny různé přístupy k technice a k výtvarnému řešení. Po výstavě v Trojhalí Karolina bude ještě část expozice vystavena na Černé louce v rámci podzimní výstavy Teplo domova, a pak je mohu věnovat institucím napojeným na veřejné rozpočty. Do lázní, do školek, do nemocnic nebo sportovních klubů. Tak, aby našly původní uplatnění.

Přemýšlíš o dalším ročníku symposia v Olkuszu?

Chtěl bych. Pokud získáme grant, nebo kdyby se objevily zakázky. Jsem velice zvědavý, jak nápad na barevnou smaltovanou vanu osloví veřejnost.