Lipus, Klimsza a Putzlacher v Lese aneb O nutkání divadelníků psát verše

S kmenovým režisérem Národního divadla moravskoslezského Januszem Klimszou sedíme nad kávou na Kuřím rynku. Řeč je o literatuře, přesněji o adaptaci Postřižin Bohumila Hrabala pro ostravské divadlo, kterou Klimsza právě režíruje. Režisér mimo jiné přemítá, proč generace pod třicet let geniální Hrabalovy knihy ignoruje. A proč vám v každé knihovně potvrdí, že Hrabal už náctileté nezajímá, zatímco třeba Kafku mají rádi.

Káva stydne, po Kuřím rynku projde Karel Gott, jak se přezdívá jedné proslulé ostravské postavičce. Karel už bloumal po rynku na sklonku osmdesátých let, když ještě Hrabala četli skoro všichni a hned po sametové revoluci vyházely jeho knihy až v nákladech kolem 100 tisíc kusů. Dnes je problém prodat pět set Hrabalů, teenagery pábitel z hostince od Zlatého tygra vůbec nezajímá. Klimsza ale namítá, že vzdělaní mladí Poláci Hrabala ještě stále čtou, zatímco Češi ho považují za „hospodského povaleče z minulého století“. Někde se asi stala chyba, groteskně smutné figury typu strýc Pepin prostě nejsou v kurzu. Hrabal je prý podle maturantů utopený v ohromném kvantu reálií z dávno zavátých časů, to už zmíněný Franz Kafka je na tom mnohem lépe, neboť i studenti se v dnešním světě občas cítí jako hrdina Proměny Řehoř Samsa. Tedy člověk proměněný v brouka, od něhož se distancuje rodina a nakonec umírá na smetišti. Prázdnota lidského života, jeho nenaplněnost, tomu rozumějí.

Janusz Klimsza si poroučí minerálku a zvažuje, co přečíst ve středu večer v klubu Les. Asi prý oněch šest stránek, které napsal pro sborník k padesátce Petra Hrušky. „Ale vydavateli snad mailem došla jen jedna strana, takže nevím, co z toho všeho vůbec vzniklo. Knihu jsem nikdy neviděl,“ říká. Ani nemohl, knihu nakladatelství Protimluv vydalo v jediném exempláři, který dostal pouze básník. A co Klimszova poezie? Na pustém dopoledním Kuřím rynku se zhmotňuje jeden jeho geniální ostravský postřeh.

JANUSZ KLIMSZA
PROVÁZÍM SNOUBENKU DO HOUŠTÍ RZIVÉ ZAHRADY

V potrubí nad zemí hučela řeka
a snoubenka řekla: Takový idiotský kraj!  

*

Radovan Lipus pochází stejně jako Janusz Klimsza z Těšínska. Klimsza je ovšem rodem Polák, Lipus Čech, společným jazykem obou režisérů je však svébytné místní nářečí „po našimu“. Divadelní poetiku už ale tak společnou nemají, Lipus tíhne více ke kabaretu, diváka potřebuje zasypat slovy a obrazy, zatímco Klimsza režíruje úsporněji a hloubku a vyznění režírovaného kusu nachází v úplně jiných částech scénáře než jeho kolega.

Klimsza i Lipus milují poezii, Radovan ale pokouší více múz a zbožňuje třeba architekturu (cyklus Šumná města, v říjnu Česká televize uvede jeho Šumné stopy v Argentině). Klimsza vidí Ostravu fatalisticky, Lipus chce svoji šumnou Ostravěnku pořád opravovat a dokonce i napravovat lidi, kteří zde žijí. Janusz je stále uchvácen surrealistickými východisky tvorby, Radovan laskavou poezií všedního dne. Píšou málo a každý jinak, přesto je i něco sbližuje, třeba společný pocit, že poezie se „nevyrábí“ jako divadlo, že ten proud ze člověka vytryskne jen občas. A pak to stojí za záznam.

RADOVAN LIPUS
VANAD

Srdce
nahý pták
v průsvitně opadaném keři
Zuřivá touha po klidu
Bitva o příměří
Srdce
zimní jablko
v proutěném hrudním koši
holomráz krve
vteřinu po rozkoši
Srdce
kostřička jmelí
v koruně stromu bez listí
než zemdlelí
spíš vyhověli
Oběť své vlastní kořisti.           

*

Básnířku Renatu Putzlacher potkal autor tohoto textu naposledy v Muzejní kavárně v polském Cieszyně. Venku se hlásil počátek léta a v někdejší zámecké jízdárně s přilehlou Larischovou zahradou (viz. Nohavicovy verše: Kdybych se narodil před sto lety v tomhle městě, u Larischů na zahradě trhal bych květy…) se křtila nová publikace o Těšínsku. O geniu loci této výspy kraje, kde se narodili nejen Radovan Lipus a Janusz Klimsza ale i Renata Putzlacher.

Káva, chlebíčky a převaha Poláků. Mostem k české kultuře je ale právě polská básnířka Renata Putzlacher. Už v roce 1994 si ji v Těšíně našel ostravský časopis Modrý květ a o rok později i Hruškovo revue Landek, načež básnířka vystoupila na mnoha autorských čteních v srdci moravskoslezské metropole. Její největší láskou je ale Těšín čili Cieszyn, město nerozdělené hranicemi ani národnostními nenávistmi. A v Muzejní kavárně tak přišla řeč i na nejvýznamnější čin, který Renata pro opětné spojení rozděleného města udělala, když přímo na hranicích obnovila kavárnu Avion.

Avion je pro básnířku osudová záležitost. „Avion jsem poprvé viděla na pohlednici mého dědečka, zaujaly mě hlavně ty nápisy ve třech jazycích: Kavárna — Kawiarnia — Kaffeehaus,“ vypráví. Časem si dohledala souvislosti. „Majitelkou Avionu byla žena, která měla podobně složité kořeny jako já. Pocházela ze Slovenska, byla Židovka a funkcionalistickou kavárnu Avion nechala postavit v roce 1933, kdy Adolf Hitler nastoupil k moci, takže podnik v roce 1939 skončil.“ Některé rozpojené kruhy se ale časem znova uzavřou a kavárna Avion dnes opět žije a často v ní čtou i ostravští básníci, třeba Jaroslav Žila, Petr Hruška či Jakub Chrobák.

Uvedená báseň Renaty Putzlacher nechť je ovšem malým poučením pro návštěvníky Lesa, kteří si píšící divadelníky přijdou poslechnout ve středu 24. září ve 20.30 na Literární paseku. Umění včas odejít z hospody je totiž záležitost poměrně komplikovaná.

RENATA PUTZLACHER
VÝSTRAHA 

Když rozum spí, nebuď démony
jenom jim uprav přikrývky
V hospodě zpackej si život
a vrať se domů na večeři
Ženě musíš vždycky věřit