Do kina chodím hlavně kvůli atmosféře, říká ředitel festivalu Ostrava Kamera Oko

Jako každý rok přichází OKO s novými nápady a s nejnovějšími filmy. V čem bude letošní ročník jiný než ty předchozí a jak probíhal výběr filmů?

Mohl bych odpovědět tak, jak jsem to napsal pro festivalový úvodník:  „Každý rok bych mohl na tomto místě poukázat na to, co se s festivalem změnilo. Každý rok bych mohl dovysvětlit, proč jsme vybrali ty které filmy a proč jsme vlastně uspořádali ten který speciální program. A zároveň mám u toho pocit, že takové vysvětlování sem nepatří. Že se jedná o zpětnou racionalizaci, že v mnoha případech došlo k výběru takzvaně shodou okolností nebo intuitivně. Vysvětlovat zpětně výběr festivalu se, bojím se, podobá snaze režiséra vysvětlovat publiku slovy, co vlastně chtěl sdělit svým filmem. To spíš celkový záměr pořádání festivalu je neměnný: uskutečnění přehlídky, která představí kinematografii a kameramanské přístupy v co největší pestrosti. Uskutečnění přehlídky, která se nepodřizuje racionálním volbám – kterou nedramaturgují vnější okolnosti a která neupřednostňuje žánry, přístupy, tvůrčí metody.” Netroufám si podceňovat imaginaci publika, spíš naopak, usilujeme o to, vytvořit té svobodné imaginaci co nejširší pole. Ať si každý, kdo se bude chtít pustit do toho dobrodružství s festivalem, najde tu odpověď sám pro sebe.

Jak se ti libí nejnovější ostravské kino ve Světě techniky, kde bude festival slavnostně zahájen?

Líbí se mi ohromně. Líbí se mně z principu každé nové kino. Kino jsou pohodlné sedačky, ohromné plátno, černě vymalovaný strop. Zjistil jsem, a snad to není hereze, že do kina chodím z osmdesáti procent kvůli kinu jako takovému, kvůli tomu prostředí, atmosféře a z dvaceti procent kvůli filmu. Man Ray řekl ve 20. letech minulého století explicitně a dost radikálně: „Chodím do kina aniž bych se díval na program, aniž bych dokonce sledoval plakáty. Chodím do kin, která mají nejpohodlnější sedačky.“ Asi mě to nasměrovalo. Myslím, že je to osvěžující pohled na věc, najednou netřeba cokoliv vysvětlovat těm, kteří říkají, že do kina by nešli, protože přece všechno už je na internetu.

Na kterou ostravskou projekci se ty osobně těšíš nejvíce a jaký je tvůj divácký tip?

Jak na to odpovědět teď, po tom citátu Mana Raye? Parafrázuje Wolkera, řekl bych: Těším se na kina, mlčenlivé soudruhy. Diváckým tipem je vybrat si program skoro nahodile a nechat na filmu, aby se diváka snažil přesvědčit. Třeba se s ním pustit do boje. A pak to třeba vzdát. Když už budeme promítat filmy Karla Vachka, tak Jiří Cieslar pojmenoval jednu svoji kritiku právě Souboj s Vachkem. Ten text je takovým univerzálním vodítkem, univerzálním diváckým tipem.

OKO je zajímavé tím, že kromě filmů nabízí také setkání s velice zajímavými hosty, na koho se letos mohou diváci těšit?

Na Andreje Buticu, hlavního kameramana rumunské nové vlny, momentálně nejdůležitějšího uměleckého kinematografického hnutí v Evropě. Na mladého izraelského kameramana Yarona Scharfa, spolupracovníka opor mladé izraelské filmařské generace Talyi Lavie a Eytana Foxe. Na již zmíněného režiséra Karla Vachka a kameramana Karla Slacha, neoddělitelné tvůrce – koláž z jejich děl bude myslím jedinečným zážitkem. Na kameramana Milana Baloga, který se proslavil jako experimentátor a zároveň byl oceněný za „standardní” celovečerní film Ďakujem, dobre. Na Jiřího Maxu, experimentálního fotografa a spolupracovníka Ivana Šlapety a hlavního kameramana posledních filmů klasika a zároveň hlavního obrazoborce české kinematografie, režiséra Jana Němce. Na novou českou filmovou generaci: tvůrce připravovaného filmu Já, Olga Hepnarová  Tomáše Weinreba a Petra Kazdu, na režiséra filmu Maria Stock Jana Březinu, dokumentaristu – režiséra filmu Místo nepokoje Adama Geberta, na režiséra filmu Parádně pokecal Tomáše Pavlíčka, experimentátory Františka Týmala a Matěje Strnada. Na novou generaci české kameramanské školy Andreu Sudorovou, Philipa Matouška, Lukáše Milotu, Martina Polácha, Marka Dvořáka. Na historičku NFA a místopředsedkyni Rady fondu kinematografie Terezu Dvořákovou. Pro eventuální setkání doporučuji víkendové projekce a pak pondělní program v galerii PLATO v Dolních Vítkovicích. Samozřejmě, že seznam není kompletní.

Jak to vypadá s rozpočtem OKO, ten loňský byl tuším dost napjatý, zlepšila se situace, nebo jste se museli zase o něco zmenšit?

Rozpočet je takový, jaký společnost momentálně umožňuje. Zakázal jsem si stěžovat si. Považuji za svoje povolání sloužit veřejnosti v oblasti filmové kultury. K tomu mi společnost poskytla vzdělání a je mojí povinností jí tu „investici“ vrátit. I za takových podmínek, jaké se nabízejí. Každý rozpočet je napjatý, to je princip rozpočtu. Situace se ale zlepšila a „zmenšit“ jsme se nemuseli – to spíš naopak.

Zahajovací projekce počítá s uvedením nejnovějšího magnum opus kanadského génia Davida Cronenberga. Bylo složité jeho snímek  pro festival získat?

Film Mapy ke hvězdám má již od Festivalu v Cannes českého distributora, společnost Cinemart, a do kin vstoupí v průběhu podzimu. Je to snímek s oscarovými ambicemi, pracuje se s ním tudíž dost pečlivě: až do festivalu v Torontu bylo na jeho druhé festivalové uvedení celosvětové embargo. V Torontu totiž začíná oscarová sezóna. V ten moment začínají anglicky mluvené filmy nabírat „hybnost“ vedoucí ideálně k oscarovým nominacím. Ostrava Kamera Oko probíhá až po Torontu, proto bylo uvedení v české předpremiéře možné a proto dosud nebylo možné uvedení na dřívějších českých festivalech. Film se účastní soutěže, což musel schválit David Cronenberg (napsal jednu větu, „Let´s do it”) a producent Martin Katz (ten podle mých kolegů zase napsal „Finally a festival that has manners“). Legendární kameraman Peter Suschitzky se tak ocitá tváří tvář svému mentorovi Willymu Kurantovi (hostu Kamera Oko 2012), který se soutěže účastní s francouzským filmem La Jalousie.

Klasické kino obecně umírá, vy občas zachraňujete situaci tím, že ještě promítáte snímky z klasického, dnes už archaického filmového pásu, dojde na něj  i letos?

Já nevím, proč mluvit o umírání klasického kina. Kino není jako plynové lampy, že by prostě přišla elektřina a tak už se plynem bude svítit jenom ve vybrané dny někde na Hradčanech. Kino je sdílený zážitek, kino je temná jeskyně – azyl před okolním světem. A ani formát „celovečerního filmu“ nezmizí, i když klipy na Youtube mají tři minuty a i když Netflix vyrábí seriály s hodinovými díly. Celuloidový film, tedy materiál, to je jiná věc, to jsou asi skutečně ty „plynové lampy“ – jeho provoz je z dnešního pohledu těžkopádný a neohrabaný, ale zároveň zvláštně fyzický, taktilní. Takové programy do festivalu zařazujeme pravidelně právě pro ten fyzický zážitek. Skupina Argentum vivum, která s celuloidem pracuje, letos udělala program Pussy Power Porno Project, který bude na festivalu uveden. Ten název je asi výmluvný.