Festival duchovní hudby pokračoval dalšími skladbami, na programu byli Puccini i Händel

Sobota. Ostrava Mariánské-Hory. Kostel Panny Marie Královny. Už podruhé zavítali posluchači do velkého chrámu (poprvé byl tento sakrální prostor rozezněn tóny Dvořákova Rekviem při zahajovacím koncertu), tentokrát na koncert Moravské filharmonie Olomouc a Českého filharmonického sboru Brno. Pod taktovkou Stanislava Vavřínka zazněly dvě skladby, jež se na programech koncertů takřka vůbec neobjevují: Lauda Sion Felixe Mendelssohna Bartholdyho a Messa di Gloria Giacoma Pucciniho.

Oba skladatelé jsou přitom známí v odlišných významových kontextech: Mendellsohn jako představitel raně romantického slohu vešel do hudebních dějin jako autor melodicky působivé a formálně vyrovnané instrumentální hudby (komorní skladby, tři z pěti symfonií, 2 houslové koncerty, předehry) a jeho duchovní tvorba se začala vracet na koncertní pódia a do kostelů teprve v nedávné době. O tom, že se jedná o skladbu zajímavou, se ve velké míře zasloužili sólisté večera. Z nich nejvíc zazářila sopranistka Kateřina Kněžíková, výborní byli také Lucie Hilscherová (alt), Tomáš Černý (tenor) a Martin Gurbaľ (bas). Provedení poněkud negativně ovlivnila akustika kostela: ve fortissimech sboru místy zanikal orchestr, nebylo slyšet např. violoncella. Domnívám se, že tento negativní jev by se dal řešit větším apelem na celkovou dynamickou výstavbu.

Druhá skladba – Messa di Gloria přinesla hudbu velmi radostnou a nekomplikovanou. Puccini provedl ve své mši zajímavé kompoziční kalky z operní praxe – půvabné bylo především barevné kolorování sólových hlasů melodickým nástrojem (melodii tenoru doprovázel v unisonu fagot a podobně…) i celkově odlehčená hudební textura působila moderním až současným dojmem.

Neděle. Ostrava-Centrum, Evangelický Kristův kostel. Také zde se již podruhé ocitáme na místě, kde před týdnem dozněl skvělý koncert v dirigentské „režii“ Václava Lukse. Tento mimořádný umělec, jehož absenci si na Svatováclavském hudebním festivalu jednoduše nelze představit, se vrátil se svými dvorními soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 a opět v Ostravě demonstroval uměleckou jedinečnost svou i svých chráněnců.

Luks nastudoval skladby Jana Dismase Zelenky a Georga Friedricha Händela. O českém skladateli Zelenkovi již bylo v nedávné době psáno v recenzi na Luksův koncert, který se uskutečnil 14. září.

Dodejme snad jen několik málo faktů: Zelenka byl o šest let starší než Johann Sebastian Bach. Lipský mistr si dal pro svůj kůr (svým synem) opsat Zelenkovo Magnificat. Za jeho znovuobjevení můžeme poděkovat Františku Palackému, který jej připomněl. Fakticky pak jeho dílo mohlo zaznít díky Bedřichu Smetanovi, který v drážďanském archivu opsal jednu ze Zelenkových orchestrálních suit. V polovině padesátých let minulého století pak zájem o Zelenkovu hudbu rozdmýchal Milan Muclinger se svým souborem Ars Rediviva. Současná renesance mistrovy hudby je již zásluhou mnoha výborných souborů z České republiky i Německa.

Z koncertu souboru Collegium 1704. (Foto: Ivan Korč)

Přistupme nyní k samotnému koncertu. Jako první zazněla skladba českého mistra Requiem in D ZWV 46 z roku 1733. Kompozice je zcela výjimečná již svým zrodem: vznikla jako reakce na smrt polského krále a saského kurfiřta Friedricha Augusta Silného a jako taková byla skutečně při vlastním smutečním obřadu hrána. Requiem bylo psáno na objednávku a Zelenka komponoval skladbu za velmi hektických časových podmínek. Dílo je velmi originální svou zvukovostí, atmosférou a celkovou koncepcí. Skladatel zde opět geniálně pracuje zejména s instrumentací, barvou, dopouští se zajímavých harmonických postupů a vše posvěcuje svou typickou rytmickou živelností (pramenící patrně z profese violonisty – dnešními slovy kontrabasisty). Requiem in D je naplněno kontrastními hudebními plochami – v první se objevuje lesk a sláva mrtvého panovníka, jehož jistý podíl na životě věčném je charakterizován vznosným instrumentálním úvodem v Introitu. Zelenka pro vyjádření nejniternějších afektů využívá také chalumeau – vzácně používaný nástroj s velmi specifickou barvou. Další dechové nástroje (hoboje, fagoty, flétny) vystupují z hudební textury Requiem koncertantně pojatými party velké obtížnosti.

Requiem in D je dalším důležitým poznatkem o všestranném hudebním géniovi, jakým Zelenka bezpochyby byl. Nastudování Václava Lukse bývá obvykle minuciózní. Nedělní koncert nebyl v tomto ohledu výjimkou. Collegium 1704 i Collegium Vocale 1704 se představili ve výborné kondici. Zcela mimořádný výkon se povedl sopranistce Aleně Hellerové, která spěje ke skutečně evropské úrovni barokní interpretace. Alt Kamily Mazalové už tak suverénní a působivý nebyl, zato se blýskli pánové Václav  Čížek, Tomáš Král a Jaromír Nosek. Velmi zajímavé byly také Zelenkovy hudební incipity v podobě gregoriánských intonací, které svědomitě oddirigoval člen Collegia a současně přední vokalista Scholy Gregoriany Pragensis Hasan El-Dunia.

Pěvkyně Alena Hellerová a dirigent Václav Luks. (Foto: Ivan Korč)

Koncert byl také pozoruhodný instrumentálními výkony: výborný byl Christian Leitherer na chalumeau, flétnistky Lucie Dušková, Martina Bernášková a hobojistky Luise Haugk a Petra Ambrosi. Ve skutečnosti však brilantní výkon podal celý orchestr Collegia a právem si zaslouží pochvalná slova uznání. Luksovo nastudování bylo opět vzorové, přesné a vzrušující. Domnívám se, že pokud se Jan Dismas Zelenka z nebeského kůru koncertu účastnil, byl velmi spokojen.

Druhou skladbou večera bylo dílo Dixit Dominus Georga Friedricha Händela. Tento skladatelův méně známý žalm z roku 1707 je prostoupen neuvěřitelně propracovanou kompoziční suverenitou. Na posluchače se doslova valí přehlídka kompozičních technik, ohromujícího kontrapunktu, šokujícími rétorickými figurami (vrcholný „conquassabit“) skladatel dokonale zrovnoprávňuje hudbu a text. Nesmírně náročná kompozice zazněla v interpretaci umělců jako vrcholné dílo, svědčící o mimořádné hudební svrchovanosti Händela.

Luks s Collegiem je živá voda současné barokní interpretace. Přejme si, ať tento pramen vydrží ještě dlouho tryskat. Studna, kde vyvěrá, je naplněna překrásnou barokní hudbou, která je v nekonečném běhu času stále víc aktuální.