S hudebníkem a pivařem Martinem Jaroškem o kultuře, pivu a pivních muzikálech

Martine, pro mnohé lidi v této zemi je kultura sprosté slovo, mnozí ji také zaměňují za zábavu. Čím je pro kultura pro tebe?

Kultura může být zábavná, záleží na tom, jak pojem kultura budeme definovat. Může být synonymem slova umění. Existuje francouzský termín l´art pour l´art, čili umění pro umění. Potom existuje umění pro lidi, což bylo zprofanováno socialistickým realismem. Kultura by podle mne člověka měla bavit, ale samozřejmě na určité úrovni.

Navštívil jsem letos několik ostravských letních festivalů a všude moderátoři vyřvávali: „Dobře se bavte.“ Ale ta muzika moc zábavná nebyla – prostě tvrdé mydlení do nástrojů…

Dnes je doba, kdy si můžeš z kulturní nabídky vybrat. Můžeš mít i generační problém. Mně se třeba nelíbí techno nebo rap, ale na internetu nebo v rádiu hrají něco, co se mi občas líbí. Po festivalech moc nejezdím.

Léta jsi hrával na zaoceánských výletních lodích, dokonce i letos. Co se tam hraje za repertoár? Liší se od toho, co jsi hrával po tuzemských barech v osmdesátých letech minulého století?

Dvacet let jsem dělal pro americkou společnost Royal Caribbean Cruiseline. Možná osmdesát až devadesát procent pasažérů tvořili Američani. Americká hudba je jiná než evropská, i když se vzájemně ovlivňují. Spíš ta americká ovlivňuje evropskou. Když jsme v osmdesátých letech hráli písničky jako Rivers of Babylon, nebo hity od Smokie, tak to byly věci, které se v Americe nehrály, ani dnes se tam nehrají. Když jsem začínal s kapelou, tak jsme hráli standardy, swingovou hudbu z třicátých – čtyřicátých let minulého století. Hráli jsme v kvartetu, kvintetu, hráli jsme instrumentálně. Potom tam byla taneční kapela, která hrála country a pop. Od roku 1997 jsem hrál sólově klasiku, tu mají taky rádi, hlavně jejich jazzové standardy, muzikály a pop – Elton John, The Beatles, John Lennon.

Posloucháš doma nějakou muziku?

Poslouchám pořád starý bigbít, sedmdesátá léta, hard rock – Deep Purple, Black Sabbath, Uriah Heep, Led Zeppelin. Při takové hudbě si nejvíc odpočinu. Taky mám rád Franka Zappu, Genesis, Emerson, Lake & Palmer, to jsou mí oblíbenci.  Jsem staromilec, album In Rock od Deep Purple jsem slyšel asi osmnáctsetkrát a pořád v tom nacházím něco nového.

Muzika je první součást tvého života a živí tě. Druhou částí jsi pivní spisovatel a milovník piva,

Ano, psal jsem beletrii, povídky, nějaký čas jsem dělal i novináře. Psal jsem články o všem možném, o kultuře paradoxně nejmíň. O pivě píšu nejradši, částečně to jsou cestopisy a vyprávění o mém životě. Ale pivo je vždycky v hlavní roli. V první knížce chronologicky popisuji, jak jsem vyrůstal vedle piva a pak začal cestovat. Ta druhá je trošku roztříštěnější a hlavně o cestování a setkávání s cizokrajnými pivy. Dodnes mám internetové stránky – Pivní agentura, kde píšu články o hospodách a pivu. Někdy mně naštve nějaký politik, tak napíšu o něm.

Myslíš si, že by byli politici příjemnější, kdyby pili dobré pivo?

Určitě. Je mezi nimi dost těch, kteří si vybírají dobrá piva. Ale zas to na jejich práci není moc vidět.

Ty jsi přispěl k tomu, že máme v Ostravě pivní butik…

Myslíš Pivotéku? Já jsem se o, aby bylo na pípách dobré pivo, zasadil neustálou osvětovou prací v hospodě Hobit, kam docházím od samého počátku, o roku 2000. Zprvu to byl Bernard, ale dělal jsem i takové věci, že jsem přivezl sud piva z Pelhřimova. Ten se vyčepoval, marži jsem nechal hospodě, pak jsem musel prázdný sud vrátit…Takové dobročinné akce jsem dělal (smích). Nebo jsme udělali v roce 2005 retro roku 1982. Prodával se Zlatovar za tři koruny, zbytek jsem doplatil. Byla tam dobová hudba, dobové oblečení. A dokonce jsme sehnali policajty v dobových uniformách, kteří kontrolovali občanky. Po roce 2007 jsem byl jeden z iniciátorů toho, aby se v Hobitu začalo vařit pivo. No, a pak přišla Pivotéka, kterou jsem založil v roce 2012 tím, že jsem hned začal dělat zodpovědného vedoucího.

Prý tam máte pivo za pětistovku…

Za šest set korun. Je to Deus, dvouleté pivo dokvašované v láhvi. Takový pivní šampus to je. Prodali jsme osm flašek. Jiná kvalitní piva jsou za dvě stovky, anglická za stovku i míň. Jsou drahá, protože pocházejí ze zemí, ve kterých je jiné HDP, příjmy a ceny. Jsou to pivní lahůdky a chodí k nám lidi, kteří mají rádi změnu, snobové a ti, co shání dárky. Nemáme jen zahraniční, ale i domácí piva z regionálních pivovarů. Lahváče z Rakovníka, Nové Paky, z menších pivovarů, ne Radegast nebo Plzeň, to odporuje naší filozofii. A pak máme petkové pivo, což je asi nejkvalitnější, tak zvané živé pivo. To jsou výrobky z okolních malých pivovarů, tak dvacet pět, dvacet šest jich je, i z jižní Moravy a Čech. PET lahev nemá vliv na chuť piva, za obal se neplatí záloha, je nevratný a recyklovatelný. Nijak extra nevyděláváme, ale majitel ten sortiment chce. Nevzdáváme to a snažíme se.

Ty jsi dokonce napsal pivní muzikály…

Ano, zrovna nyní děláme na čtvrtém, máme už čtené zkoušky… Začalo to v roce 1997 na Aljašce, kde jsem byl s lodí, tam jsem udělal první písničku o prohibici. Během půl roku jsem měl hotovou hudbu, pak kompletní scénář. Trvalo dva roky, než jsem to měl hotové. Pak nastal problém s realizací, který trval tři roky. Nabízel jsem to různým divadlům, zahrál to jako fragment divadelní soubor Nahodile se Zdeňkem Kačorem, udělali z toho takový výcuc. Někdo mi nabízel, že by to šlo udělat jako rozhlasovou adaptaci. Potom nějací megalomani to chtěli dělat na Výstavišti v Praze, Jana Čiháková Dejmková to chtěla dělat v porubské Sareze. To ovšem vyžadovalo strašné rozpočty. Nakonec jsem šel do Hobita, sehnal jsem štáb a herce včetně jediného profesionála, Norberta Lichého. Ten dělal jedničku – muzikál Zběsilá pípa. Dvojku už hrála směs ochotníků a poloprofesionálů, kteří hrají amatérské divadlo celý život. Druhý muzikál měl název Únos Heinekena, pořád to byla obrana českého piva proti globalizaci, docela naturalistické a akční to bylo. Pak jsem přišel na to, že bych chtěl udělat něco jiného, samozřejmě pivního, a tak jsem sáhnul do historie. A vybral jsem můj oblíbený fragment dějin, Josefínské reformy a začátek národního obrození, rok 1781. To jsem nosil v hlavě několik let a nevěděl, co s tím.  A tak jsem napsal muzikál Josef II. Ten se líbí asi nejvíc a je mládeži přístupný, kupodivu. Nedávno jsme ho hráli na ranči ve Slezské Ostravě a 25. září ho budeme hrát v Hlučíně, v odsvěceném červeném kostele. Já tam mám humornou, lehce ironickou písničku o Prajzské, kde nějakou dobu bydlím. V Ostravě a okolí i v Čechách se lidi bavili. Tam bylo ale Prajzáků docela málo, takže uvidíme, jak to dopadne v Hlučíně (smích).

A co ten chystaný čtvrtý muzikál?

Ten bude podobný prvním dvěma, je o boji proti velkým pivovarům. Je to velice naturalistické a nejspíš se to nakonec bude jmenovat Veselé pivařky. Jsou v něm čtyři ženské a tři mužské role. A už začínají potíže s castingem (smích). Ještě než jsem vůbec vylezl s tím scénářem, tak se přihlásily učitelky, slušné ženské a ptaly se, zdali tam nebudou jako alkoholičky nebo nymfomanky. Tvrdil jsem, že ne, ale jsem přišel se scénářem…(smích) No ale krom jedné záporné role mám nakonec ten čtvrtý muzikál už obsazený. V prosinci by to mělo mít premiéru. Snad se to stihne.