Kintera, Gebauer i Vaněk. Hvězdná sestava umělců obsadila nábřeží u soudu

Výtvarný salón V úrovni očí zaštítila Galerie města Ostravy PLATO a pro účastníky sousedské slavnosti to byla nakonec velmi inspirativní i zábavná zastávka. V improvizovanou galerii se proměnilo nábřeží řeky Ostravice před budovou krajského soudu a vazební věznice, které nedávno prošlo rekonstrukcí. Místo dostalo nové prosklené zábradlí s dřevěným soklem a lavičky, jenže nějaká „hlavička“ nedomyslela, že když si kolemjdoucí sedne, sokl má právě v úrovni očí. Z lavičky proto nevidí na řeku ani na protější břeh. Vodní tok by sice mohl teoreticky pozorovat proskleným zábradlím, skleněné tabule ale byly do soboty zaneřáděné vrstvou ptačích výkalů i další špínou.

Než se tedy v galerii V úrovni očí začalo vystavovat, muselo se uklízet. „Abychom si s návštěvníky salónu užili výhledu na řeku a výstavě připravili důstojný rámec, museli jsme napřed vydrhnout sto patnáct metrů čtverečních skleněné výplně zábradlí,“ líčila Dita Eibenová, jedna z organizátorek výstavy. Dobrovolnická úderka umělců se navíc právem ptala, proč technické služby zábradlí pravidelně nečistí a z neznámých příčin ho udržují v nechutném a skoro neprůhledném stavu.

Společné dílo skupiny Record. (Foto: Ivan Mottýl)

Dost ale o komunálních problémech, vzhůru za uměním! Nebo spíše jinak, podívejme se, jak by některé problémy komunální politiky řešili umělci. Hned první vystavenou skulpturou totiž byla instalace ostravské umělecké skupiny Record, což je seskupení jednoznačně angažované. Skupina Record umístila k řece dřevěný nápis „KDYBY“, přičemž písmeno „Y“ v nápisu tvořilo skutečný prak. Ano, někdy se v Ostravě dělá tak arogantní komunální politika, že její tvůrce lze zastavit snad jedině mírným násilím.

Nezklamal ani proslulý pražský konceptualista Tomáš Svoboda. Do Ostravy poslal ručník s lapidárním návodem pro kurátora, jak ručník vystavit: „Vymáchat v řece Ostravici a pověsit na zábradlí!“ Hned vedle odpočíval slepený pár botasek, dílo ostravského sochaře Jana Šnébergera. Po ručníku tak přišla na řadu skvělá plážová obuv, přičemž o metr vedle malíř Aleš Hudeček rozsvítil Ostravu jako Vídeň. Samozřejmě s ironickým pošklebkem, neboť než bude na ostravském nábřeží podobná atmosféra jako na tom dunajském, uplyne v Ostravici ještě hodně vody.

Instalace Jana Šnébergera. (Foto: Ivan Mottýl)

Jiří Martuška představil sochu s názvem Zlaté české ručičky. A nestačily mu pochopitelně dvě ručičky, neboť je známo, že každý Čech disponuje nejméně pěti páry zlatých ručiček, hlavně při pábitelských sezeních po hospodách.

Zlaté české ručičky v podání Jiřího Martušky. (Foto: Ivan Mottýl)

Malířka Katarína Szányi zase vytyčila z větviček horizont čili půvabnou instalaci s názvem Horizont, zatímco Martin Froulík uložil na zábradlí zadumanou postsurrealistickou skulpturu, s níž vzácně korespondovala vedle stojící keramická lebka Marka Meduny.

Instalace Kataríny Szanyi. (Foto: Ivan Mottýl)

O metr vedle pak Aleš Hudeček, Katarína Szányi a Jiří Martuška  vtipně parodovali hojně kritizovanou sochu koníka, která loni přistála před Novou radnicí. Lokální problémy s kovářským dílem před magistrátem ale vzápětí přecházely v parodická zamyšlení nad dějinami lidského bytí.

Parodie na sochu koně stojícího před Novou radnicí. (Foto: Ivan Mottýl)

Elli M. Tiliu vypravila na řeku Ostravici Noemovu archu s nesourodými páry zvířátek z plyše, plastu, keramiky, dřeva či skla. A Jiří Surůvka poukázal na věčnou imperiální rozpínavost Ruska. Stačil mu k tomu plastový medvídek a plastové prasátko, jehož čelo opatřil dělovou hlavní.

Noemova Archa v pekáčku, práce Elli M. Tiliu. (Foto: Ivan Mottýl)

Věhlasný Krištof Kintera, jehož chlapeček třískající hlavou do stěny Městské knihovny v Praze se stal senzací letní výstavní sezóny v roce 2012, poslal do Ostravy nákupní košík plný zbytečného konzumu. Obsah košíku se pak pod jednou z laviček na nábřeží roztekl jako velké lejno.

Instalace Krištofa Kintery na ostravském nábřeží. (Foto: Ivan Mottýl)

Sochař Kurt Gebauer dodal jedno ze svých kamenných srdcí, které s úspěchem rozmisťuje do dvorků, parků či zahrad už od roku 1995 (dvorek u Vladislavského sálu v Praze, Vojanovy sady atd.). A protože pražský dům Kurta Gebauera sousedil s vilou Václava Havla, tak s červeným srdcem dorazila před ostravský krajský soud i pravda a láska, která zvítězí. Však víte nad čím.

Srdce Kurta Gebauera na jednodenní výstavě. (Foto: Ivan Mottýl)

Salon na nábřeží byl sice připraven pro jediné odpoledne, rozsahem to ovšem byla výstava nemalá, takže s popisem dalších exponátů už laskavého čtenáře nebudeme obtěžovat. Jen dodáme, že u Ostravice vystavoval třeba i rektor pražské AVU Tomáš Vaněk a další velmi známá jména českého vizuálního umění: Jiří Kovanda, Jiří Černický či Vladimír Skrepl.

Dílo rektora pražské AVU Tomáše Vaňka. (Foto: Ivan Mottýl)

Ostravskou scénu zase zastupovali Hana Puchová, Šárka Mikesková, Gabriela Fraisová, Libor Novotný a další. O vnímavé návštěvníky nebyla nouze a v pestře pojatém salonu si každý něco našel.

Instalace ostravského výtvarníka Libora Novotného. (Foto: Ivan Mottýl)

„Mami, co je to horizont?“ ptala se třeba malá holčička u výše popisované instalace Kataríny Szányi. „To je tam, no někde tam hodně daleko,“ potila se maminka s odpovědí. Jedna výjimečná výtvarná akce pod širým nebem právě skončila, snad už je ale na obzoru další. Konečně, organizátoři sousedské slavnosti si přejí, aby město jednou ožilo pouličními akcemi jako dánská Kodaň, kde už je to každodenní realita.