Klub outsiderů v Divadle Petra Bezruče je filozofující groteska na sociální téma

Ve hře Klub outsiderů, která byla v pátek v Ostravě uvedena v české premiéře, řeší autorka otázku nezaměstnanosti, která je častým společenským tématem v médiích a znepokojuje vedle přistěhovalectví a vymírání populace celou západní Evropu. Je ale otázka, nakolik nezaměstnanost znepokojuje i některé z těch, kterých se opravdu týká.

Inscenace v režii hostujícího Jiřího Honzírka na tuto otázku sice přímo neodpovídá, nicméně je jasné, že hrdinové visí v uměle vypěstovaném vakuu, na které si pozvolna vypěstují návyk. Kdo čeká silnou osobnost, která s tím umí seknout, měl by Klub outsiderů vynechat a navštívit třeba inscenaci Národního divadla moravskoslezského Donaha!

U Bezručů se totiž hraje o aktuální současnosti, kde chybí tolik oblíbení hrdinové, nebo snad antihrdinové, Klub outsiderů je o ničím nevyčnívajících šedivácích, naštěstí pro diváka v barvitém provedení herců všech generací. Vedle sebe excelují Lukáš Melník, Markéta Haroková, Pavla Gajdošíková, Ondřej Brett a na obou stranách je kočírují vynikající Marcela Čapková a úspěšně se zabydlující nová posila Vojtěch Říha.

Symbolických šest postav je šedivých jak ostravské nebe, přesto má divák docela problém určit, zda jde skutečně o nezaměstnané, nebo jen o mizerně placené zaměstnance jedné kanceláře, kde se všichni společně snaží zabít, či spíše promrhat čas. Až si divák říká, že nezaměstnaní v Ostravě mají určitě více možností jak trávit svůj den než ti němečtí.

Inscenace se odehrává v malé kanceláři. (Foto: Tomáš Ruta)

Místem děje je výhradně kancelář, tedy prostor, kde by nezaměstnaní skutečně nemuseli blouznit o svých ideálech od rána do večera a po celý pracovní týden. Denní koloběh divákům naznačuje dataprojektor s nápisy dnů promítanými na betonový překlad nízkého sklepení, tedy vlastně scény. Ta je jednoduchá, jako útulná komůrka s jednou kopírkou v rohu u zdi, jedním vysloužilým počítačem na druhém konci a jedním stolkem, pro půl tuctu herců to je skutečně tělo na tělo.

V tom je svým způsobem výhoda komorního kultochu, kterým Márnice ve své podstatě je, takže herce máte téměř na dosah ruky a můžete je zažít v zatím nevídaných detailech.

Přináší to zajímavé splynutí publika s celým inscenačním týmem. A kdo si rád užívá oslovení z jeviště, bude v sedmém nebi, protože třeba postava Lukáše Melníka si hledištěm vyloženě povídá. A není to žádná výjimka, německá hra je prostě šíleně ukecaná. Ve spojitosti se svižným hereckým střídáním a pestrými změnami děje nebo při nečekaném vývoji dialogů, kde svou roli hrají i absurdní propojení, zkratky nebo smyčky se divák nenudí.

V inscenaci Klub outsiderů účinkuje šest herců. (Foto: Tomáš Ruta)

Příběh ozvláštňují i vtipné situace, například o tom, jak zneužít světelný skener na vlastní tělo, a počítačoví maniaci se musí chtě nechtě identifikovat s nervním cukáním Lukáše Melníka a zoufalostí Markéty Harokové, když přijde o své oblíbené fotografie, které zřejmě asi špatně uložila.

Klub outsiderů má razantní nástup za energické elektro hudby, kterou technik umí patřičně osolit, a tak je to v malém sklepení nejprve jak v tanečním klubu. Proč ne, šestičlenné „komando“ herců má šedivé kombinézy jednotného střihu a nechá divákovi po celou dobu, málokdy vydechnout.

Hraje se bez přestávky. Předloha je bohatá na dialogy i monology s filozofickým podtextem, takže je skutečně o čem přemýšlet. Zajímavá je také forma, kdy se řeč každého z protagonistů někdy mnohonásobně zadrhne, jako když přeskakuje jehla na gramofonové desce.

Nezaměstnanost je v inscenaci představena pod sociologickým drobnohledem jako choroba a životní nevyhnutelnost, prázdnota, které nelze uniknout. Svým způsobem je to začarovaný kruh a možná předehra k chystanému Čekání na Godota, protože ani tady se není možné vymanit ze sevřených kleští absurdní reality.

Čtenáři deníku Ostravan.cz mají nárok na slevu ve výši 40 korun na všechna představení Divadla Petra Bezruče. Sleva se vztahuje i na studentské vstupné. Více informací ZDE.