Michal Kalhous, balónky a rauty aneb Jiná tvář Galerie města Ostravy PLATO

Spolupracovník kulturního deníku Ostravan.cz zamířil do PLATO vůbec poprvé mimo vernisáž či oficiální doprovodný program, a to v pátek 12. září krátce po druhé hodině odpolední. A hned si vzpomenul na varovné hlasy některých ostravských umělců, které před více než rokem předpovídaly, že spojení Jan Světlík (majitel vítkovického hutního a strojírenského kombinátu) + město Ostrava + galerie moderního umění + multifunkční hala Gong není úplně šťastné. A že může vyústit v mnohé bizarnosti.

V pátek to třeba před vchodem do Gongu, v jehož části sídlí Galerie města Ostravy PLATO, vypadalo jako na pouti. Balónky, stánky s výčepním zařízením, mobilní pivní stoly a lavice. Uvnitř ve dvoraně totéž – podle informace ochranky tu nějaká firma slavila desáté narozeniny.

Dobrá, tohle ještě není výsostné území Galerie města Ostravy PLATO. Teď je třeba se proplést rautem a postavit se k pokladně galerie. Neplatí se zde nic, nechtěná komika je tu ale doma. Recepční je obsypána žlutými přílbami, které právě fasuje výprava mířící na prohlídku vysokých pecí. A přítomní turisté o existenci galerie nemají ani ponětí, těší se na „industriální stopy“ ocelové Ostravy.

Jeden by skoro řekl, že raut i přílby jsou součástí nějaké velké performance, která se vysmívá současné zběsilosti v srdcích a hlavách. Touze vlastnit a všechno stíhat, tedy vydělávat, bavit se na rautech i u bazénu, poznat celý svět a trochu i filozofovat. A ještě to rychle střídat, neboť doba je klipová a žádá si univerzální jedince, kteří pořád „vědí“ a jsou stále „in“. Asi jako ti hoši, co si do Gongu přišli přiťuknout na počest desátého výročí své jedinečné firmy.

Jenže ona to nebyla performance, ale život. Daň, kterou galerie platí za popisované spojení subjektů s hodně odlišnými vizemi, zatímco návštěvník marně pátrá v paměti, kdy při návštěvě vídeňského Albertina nebo Národní galerie v Praze zažil podobně kuriózní spojení byznysu, komerční turistiky a současného umění. Nejlépe si asi nasadit přílbu, spolykat nějaké krevety a s lahváčem v ruce přemítat u aktuální výstavy fotografií Michala Kalhouse.

Autor těchto řádků nicméně Galerii města Ostravy PLATO ze srdce fandí. Přílby k cestě na vysokou pec by se ale přece jen mohly vydávat u jiného okénka a na rauty by mohl stačit někdejší Dům kultury Vítkovických železáren a strojíren Klementa Gottwalda, s jehož smysluplným využitím má město stejně problémy…

To už ale divák došel do samotné výstavní síně a zkoumá, proč na podlaze leží desky a rámy. Co je to za tajemnou instalaci či zprávu výtvarníka Michala Kalhouse? Ale ouha, ona to není instalace, on je to stavební materiál, pro který si za dobrých dvacet minut přijdou dělníci a někam ho odnesou.

Z výstavy Michala Kalhouse v Galerii města Ostravy PLATO. (Foto: Ivan Mottýl)

A samotný Michal Kalhous? Pravý opak toho, co návštěvník právě prožil. Místo permanentního klipu svatý pokoj. A místo hektického sebeprosazování smír v duši. Kalhous svými fotografiemi vědomě odmítá spoluúčast na reflexi současného neklidu a obrací se k snovým výsečím starého světa. A protože se umělec narodil v roce 1967, jsou to výseče podvědomě spjaté asi hlavně s rozmlženými dojmy na léta sedmdesátá a osmdesátá. Skleničky na podnose, park, nemocniční chodba, auto u baráku. Vše v jakési mlhovině, fotky jakoby nasnímané přes záclonu. A za tou záclonkou staré jistoty, jimž se ale autor v žádném případě nekloní.

Pokloně minulosti totiž bezpečně brání příkrov z ranního oparu, jenž je v různých podobách přítomný na každé z vystavených fotografií. Staré jistoty se totiž rovnají starým bolestem a o ty autor nestojí. Jen trochu sní, protože ví, že lepší už to nebude. Ale moc dobré to ani nebylo.

Docela chmurná výstava na závěr velkolepé pouti vítkovickou Dolní oblastí. A to tamní pánové manažeři ještě s nadšením očekávají, že blízký a právě otevíraný Velký svět techniky navštíví v budoucnu až 250 tisíc turistů a školáků ročně.

*

Michal Kalhous. Muž a žena. Galerie města Ostravy PLATO, do 30. listopadu 2014.