Hudba biografu slavila triumf. Přesto to bylo vítězství s otazníkem

Hudba a film nebo film a hudba? Jak se to vezme. Jsou filmy, kdy při vyřčení jejich názvů se vám okamžitě vybaví jejich hlavní melodie – exemplárním příkladem může být kantabilní nostalgická hudba Ennia Morriconeho (Tenkrát na západě, Mise…). Jsou melodie, u kterých se vám vybaví obraz (Stalker, Jak přicházejí sny…), vizuální zrcadlo. Základním atributem kvalitní hudby je to, aby dokázala melodicky ilustrovat děj, korespondovat s tím, co se na plátně odehrává. Proto nad filmovou hudbou visí už od počátku její existence Damoklův meč. Odtržena od svého stvořitele – filmu – může se jevit jako produkt popisný, bez vlastního vnitřního života.

Koncert Hudba biografu nabídl posluchačům skutečnou filmovou hudební klasiku. Procházka začala v Americe westernem Sedm statečných (hudba Elmer Bernstein). Suita z tohoto filmu vyzněla energicky a nebyla filmové podobě skutečně nic dlužna.  To bohužel neplatí pro Titanic (hudba James Horner), který byl v podání filharmoniků rozpačitý a dynamicky fádní. Cesta vedla dále do Evropy – Francie a Itálie (hudba Michel Magne a Ennio Morricone). Jako zdařilejší se kupodivu jevila hudba k Fantomasovi než nádherná partitura Morriconeho Profesionála, která opět působila vlažně a dynamicky nedotaženě. Naproti tomu Most přes řeku Kwai jednoznačně zabodoval, stejně jako hudba k Růžovému panterovi (Henry Mancini) a Pirátům z Karibiku (Klaus Badelt). Bylo až zajímavé sledovat, jaký ohlas vyvolala Badeltova suita, která otrocky cituje největší hudební klišé (laciné postupy z různých hudebních žánrů) a v gargantuovské dynamice má navodit adekvátní americkou pirátskou atmosféru.

Ještě, že jsme se spolu s průvodci večera podívali také do českých filmových luhů a hájů. Vykvetlo tam totiž mnoho pozoruhodného a krásného. Na úvod druhé půle programu zazněla hudba moderátora večera Ondřeje Brouska k filmu Micimutr. Přiznám se, že film jsem dosud neviděl a mé hodnocení je tak ohraničeno pouze na hudební partituru bez spojení s konkrétní vizuální představou. Brouskova filmová hudba však nepřinesla nic invenčního. Je založena na šablonovité předloze amerického modelu, kterým je co největší barevnost, přemíra patosu, výrazu, neustálá honba za kontrasty bez melodického či tematického opodstatnění. Zajímavé bylo, že ačkoliv se Brousek ve svém projevu sympaticky stavěl spíše na stranu evropské hudby, jeho vlastní filmový produkt se americké hudbě markantně podobal. Zařazení jeho skladby mezi světové a české velikány, bylo přinejmenším rozporným momentem.

Ze čtvrtečního koncertu Janáčkovy filharmonie (Foto: Ivan Korč)

Hudba Luboše Fišera v pokračování českého bloku zcela logicky vyzněla v tom nejlepším světle a byla naprostým vrcholem večera. Fišer byl hudební génius a jeho melodika je kvalitou srovnatelná s českým hudebním romantismem a jeho vrcholnými představiteli v čele s Antonínem Dvořákem. Fišer se v oblasti koncertní hudby profiloval jako zvukový inovátor, jeho partitury patří k tomu nejlepšímu, co v české hudbě 20. století vzniklo. Ve filmu se pak formálně a zvukově oprošťuje, zjasňuje a zintimňuje. Ve Fišerově hudbě se poprvé představila zpěvačka Barbora Perná. Bylo to v árii beze slov z filmu Tajemství hradu v Karpatech. Sopranistka disponuje zajímavou barvou hlasu a předvedla velmi slušný výkon s jednou vadou – nedokázala se postavit před mikrofon. Což byla velká škoda. Stejně krásná jako Fišerovo Tribute byla hudba k Pyšné princezně Dalibora C. Vačkáře, která se na dlouho stala arbitrem vkusu ve věci, jak má vypadat hudba k pohádce.

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Také Srnkova hudba patřila k těm lepším momentům večera, přestože sopranistka Barbora Perná očividně neuměla zpívat na mikrofon (když od něj stála metr a půl daleko) a nebylo jí v dynamicky silných partiích orchestru vůbec rozumět. Orchestrální adaptace Jana Kučery v pochodech k Burianovým filmům naopak byly projevem jisté a spolehlivé instrumentační pohotovosti mladého dirigenta a skladatele. Pochody z filmů C. & K. polní maršálek, To neznáte Hadimršku a Přednosta stanice slavily jednoznačný úspěch.

Další bod programu mohl být jedním z vrcholů, bohužel však byl jedním z nejslabších míst. Z dílny génia české filmové hudby Zdeňka Lišky si tvůrci večera vybrali nevýrazný, podivný valčík z filmu Spalovač mrtvol. Nebyla to šťastná volba a Barbora Perná opět nedokázala využít mikrofon a její hlas se tak neměl šanci prosadit. Navíc je známo, že Liška má řadu působivějších hudebních momentů vhodných pro tento typ večera. Hudbu k takovému Panoptiku města pražského by posluchači ocenili asi více než nekonsekventně vytržený valčík z filmové klasiky Spalovače mrtvol. V samotném závěru zazněla krásná hudba Ondřeje Soukupa k filmu Kolja a písně z muzikálů Starci na chmelu a Limonádový Joe.

Koncert filharmonie ve vítkovickém Gongu. (Foto: Ivan Korč)

Večer byl úspěšný, což diváci potvrdili potleskem ve stoje a vykoledovali si přídavek v podobě Babety. Přesto se domnívám, že dramaturgie nebyla úplně šťastná. Mnohem lépe by zafungovalo, kdyby Barbora Perná mohla hity z Limonádového Joea zazpívat namísto vokalíz z Tajemství hradu v Karpatech a ze Spalovače. Trochu mi jí bylo líto, protože by se bývala byla blýskla mnohem lépe také v jiném bodu programu: Proč místo sekvence z Mise, která je bez sboru neúplná, nezazněla v jejím podání třeba píseň Jednoho dne se vrátíš z filmu Tenkrát na západě?

Výběr světových skladatelů byl rovněž sporný, když v něm chyběli dva nejrespektovanější tvůrci: Howard Shore a Hans Zimmer. Další lapsus – nezazněla vůbec skladba The Entertainer z filmu Podraz, přestože byla uvedena v programu a nikdo se k tomu nijak nevyjádřil. To jsou však jen otázky pod čarou. Musím ocenit zaujetí Ondřeje Brouska a Jana Kučery, kteří byli jednoznačnými tahouny večera – určovali děj, spád, byli akční a vtipní. Brouskovo moderování bylo svižné, zábavné, zajímavé. Byl skvělým společníkem a dokázal večer svými myšlenkami velmi obohatit. Z obou čišela upřímná láska k filmové hudbě, k tvůrčí činnosti. Hudba biografu splnila očekávání publika a příště třeba překvapí i adekvátnější koncepcí.