S Eduardem Ovčáčkem o roce 1964: Umělecký třesk v Ostravě a výbuch v Třinci

Výstava Eduarda Ovčáčka v Divadle Antonína Dvořáka s názvem Deset obrazů připomíná ojedinělou událost na ostravské kulturní scéně právě před padesáti lety. Rok 1964 je také jediným tématem našeho rozhovoru v umělcově ateliéru. Rok to byl převratný. V Sovětském svazu se chopil moci Leonid Iljič Brežněv, který o čtyři roky později poslal do Československa tanky. V roce 1964 dostal Nobelovu cenu za mír americký bojovník s rasismem Martin Luther King a na sklonku března téhož roku nasázel ostravský Baník fotbalovému týmu Třince hned osm branek.

V Třinci se totiž Ovčáček Léta Páně 1933 narodil, v roce 1964 už bychom ho ale našli v jednom paneláku ve Větrné ulici v Ostravě-Porubě. A když už jsme u metropole hutníků a goralů, v Ovčáčkově rodišti došlo v červnu 1964 k hrozivému výbuchu u pece číslo dvanáct v Třineckých železárnách. Jak ukázalo šetření, tragédie byla zaviněna střepinami nevybuchlé munice, která se dostala do pece s vojenským šrotem. Zahynul tavič P. Kantor, dělnice L. Kubicová, dělnice bílého zdiva A. Zavadová a dělník na peci číslo čtrnáct P. Byrtus. „O tomhle neštěstí jsem samozřejmě slyšel, i když v té době už v Třinci nežil nikdo z rodiny,“ vybavuje si legendární český umělec z Ostravy, vizuální básník, grafik, sochař, malíř, fotograf, typograf, kurátor i vysokoškolský pedagog a spoluzakladatel Fakulty umění Ostravské univerzity.

Eda Ovčáček si ale více než na třinecký výbuch vzpomíná na jeden vpravdě umělecký třesk. Bylo to 24. září 1964, kdy na mošnovském letišti přistál letoun s americkým uměleckým ansámblem Merce Cunningham Dance Company, který ještě ten večer vystoupil na jevišti Divadla Zdeňka Nejedlého (dnes Divadlo Antonína Dvořáka). Tanečník a choreograf moderního tance Merce Philip Cunningham přitom Ovčáčka nezajímal zdaleka tolik jako dva další členové výpravy. V té době už dosti proslulý experimentální hudební skladatel John Cage a výtvarník Robert Rauschenberg. V komunistickém Československu, a hlavně v ocelovém srdci republiky, se vystoupení těchto umělců rovnalo malému zázraku.

Jak jste se o mimořádném představení dozvěděl?

To už přesně nevím. Studoval jsem od roku 1957 Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. Zde jsem se při akcích neoficiální skupiny Konfrontace setkával i s mladými protagonisty slovenské hudby, ale i studenty Vysoké školy múzických umění. V Bratislavě byla možnost celkem nerušeně poslouchat rakouské rádio. Zde se nabízela i možnost nahrávat si současnou hudbu. Zejména pořad, který pravidelně uváděl rakouský rozhlas pod titulem: Musik vor Mitternacht, tedy česky Hudba před půlnoci, byl pro mě velmi inspirativní.  Jména jako John Cage nebo Carlheinz Stockhausen, Pierre Boulez a řadu dalších jsem proto dobře znal, takže když jsem se doslechl o akci v divadle, kontaktoval jsem přítele sochaře Rudolfa Valentu a bez váhání jsme se rozhodli, že představení musíme vidět.

Jak se vám ostravský koncert Johna Cage líbil?

Pozor, to je omyl, to nebyl žádný koncert. Bylo to především taneční vystoupení legendární skupiny –  Merce Cunningham Dance Company, kde podstatnou části představení byla hudba Johna Cage a na výtvarné části se podílel Robert Rauschenberg.  Nutno ale říci, že to pochopitelně nebyl klasický balet. Byl to spíše audiovizuální happening, k němuž spontánně hrál John Cage na klavír a tanečníci předváděli zatím v Ostravě nevídanou „pohybovou recitaci“. Klavír byl umístěn vpředu na okraji jeviště a zde John Cage akčně a v některých okamžicích drsně a suverénně ovládal tento nástroj. Slyšeli jsme jeho typickou a těžko opakovatelnou hru. Práce Johna Cage byly známé již od 50. let, hlavně jeho „klavírní koncert“ skládající se z trojího otevření a zavření víka klavíru, a další hudební akce, které pořádal s přáteli stejného smýšlení. Tyto akce povětšinou vrcholily jako audiovizuální happeningy.

Vás musel hodně zajímat i výtvarník Robert Rauschenberg, tehdy společně s Andy Warholem průkopník pop artu. Jaká byla jeho úloha v představení?

Občas se objevil na jevišti. V civilu. Prošel před tančícími tanečníky a zase zmizel. Jeho přítomnost na jevišti byla zdánlivě nelogická, ale přesto akční. A zřejmě měla i funkci kontrapunktu k tančící skupině v pozadí.

Nechtěl jste se s Rauschenbergem po představení sejít osobně?

Samozřejmě, že chtěl. Čekali jsme s přáteli v hotelu Ostravan, to je dnešní Imperial. Všichni aktéři ale byli unavení, ve vestibulu hotelu jsme si řekli pár zdvořilostních obdivných frází, to bylo všechno. Brzy ráno cestovali do Varšavy a pak dále do Skandinávie a Japonska, jak jsme se letmo dověděli.

A nebyli spíše otráveni z ostravského publika? Prý bylo představení přijato dost chladně…

Na představení podle mého soudu bylo běžné ostravské divadelní publikum, s nimi asi jen pár lidí, kteří věděli, o co vlastně jde. Potlesk byl zprvu hodně rozpačitý žádné bouřlivé ovace.  Mnozí konzervativní diváci zvyklí na klasický balet nevěděli, zda mají tleskat a rozpačitě s pochybnostmi se rozcházeli domů.

O doznívání stalinismu v Ostravě

V třebovickém domě Eduarda Ovčáčka by se asi našla i řada umělcových děl z roku 1964. „Tak rychle je ale asi nenajdu,“ směje se. Jeden exponát z roku 1964 jsme ale donesli i my, tři čísla časopisu Tvář, který v onom roce začal vycházet v Praze.  „Literaturou, hlavně poezií, jsem se tehdy hodně zabýval. Tvář jsem přivítal, brzy jsem se s redakcí dokonce kontaktoval díky jednomu výtvarnému teoretikovi – Arsénu Pohribnému který s Tváří spolupracoval,“ vzpomíná Ovčáček.

Prešovský rodák Arsén Pohribný byl vášnivým milovníkem insitní tvorby a později také zakladatelem Klubu konkretistů, v němž Ovčáček rovněž působil. „Pohribný prosadil do Tváře i moje práce. Byly to ukázky prvních koláží z roku 1963, strukturální grafiky. Otiskli je v čísle 3 z roku 1964,“ říká Ovčáček.

Grafická báseň E. Ovčáčka publikovaná v časopisu Tvář v roce 1964.

Chtěl bych připomenout tituly ještě dalších časopisů, které se podílely na změně klimatu hlavě ve druhé polovině šedesátých let. Především Sešity pro mladou literaturu, Plamen, Knižní kultura, Světová literatura, Výtvarná práce, Umění a řemesla a na Slovensku Mladá tvorba. A pak pozoruhodně široká edice Světová četba, geometrickou růžici na obálku navrhl František Muzika. V Ostravě ale v roce 1964 vycházel jediný kulturní časopis Červený květ, s Tváří nesrovnatelný. Jizvy z drápů stalinismu byly ve městě uhlí ještě citelně cítit, v Červeném květu proto ještě v roce 1964 vycházely budovatelské reportáže z návštěv ostravských spisovatelů na Osoblažsku či ve Vidnavě. „Ostrava měla pochopitelně jisté zpoždění, poměry se uvolnily až tak kolem roku 1967,“ porovnává svědek té doby.

V kinech došlo na premiéry dnes legendárních českých filmů Limonádový Joe či Starci na chmelu. „Viděl jsem je, zajímaly mě ale spíše jiné filmy. Spíše zahraniční filmy z italské neorealistické provenience, které se k nám postupně začaly uvádět.“

A viděl snímek Evalda Schorma Každý den odvahu, který v roce 1964 rozezlil tehdejšího prezidenta Antonína Novotného a potom byl načas zakázán? „Ten jsem viděl, výborný snímek, s režisérem Evaldem Schormem jsem se několikrát setkal i osobně ale to bylo až v letech husákovské normalizace.“

O Havlovi a nejdůležitější události roku 1964

V roce 1964 vyšla i grafická poezie Václava Havla, knížečka Antikódy. „Tenkrát se ke mně nedostala. Viděl jsem ji až mnohem později v novém vydání po listopadu 1989. Ale v této oblasti – vizuální a experimentální poezie je třeba připomenout osobnosti, jakými byl Jiří Kolář, Jozef Hiršal a Bohumila Grögerová, Ladislav Novák a další, kteří si aktivně i v roce 1964 vyměňovali své práce jako samizdaty. Na této činnosti jsem se podílel již od roku 1962. V roce 1964 jsem navázal kontakt s francouzským básníkem Pierrem Garnierem, který vydával časopis Les Lettres, kde jsem v následujícím roce poprvé publikoval své vizuální básně. Bylo by toho mnohem více, ale nevím, zda o to v takto narychlo připraveném rozhovoru máte aktuální zájem.“ Máme, ale až příště.

A co umění ve světě? Nobelovu cenu za rok 1964 dostal Jean Paul Sartre, francouzský spisovatel a filozof. „Sartre mě nejvíce zaujal svými dramaty, hlavně jednoaktovka S vyloučením veřejnosti. Pět her a jedna aktovka byly u nás vydány již v roce 1962 v překladu A. J. Liehma.“

Nobelovu cenu míru získal ve stejném roce Martin Luther King, americký bojovník proti rasismu. Těžko si ale dnes představit, že až do roku 1965 neměli američtí černoši volební právo. „To byly obrovské změny, vždyť černoši v USA měli před Kingem vyhrazeny jen některá místa v autobusech. Normální tvrdá segregace, a je to docela nedávno.“

A nakonec asi nejpodstatnější událost z roku 1964. Sedmý únorový den se umělci narodila dcera Berenika, dnes rovněž úspěšná výtvarnice. „To bylo v roce 1964?“ podiví se otec Eduard Ovčáček. „No jo, ty jsi měl tenkrát plnou hlavu umění a narození dcery sis ani nestačil všimnout,“ směje se Ovčáčkova manželka.