Básník Petr Motýl oslavil padesátku novou knihou, kterou vydal Protimluv

Básník Petr Motýl je můj bratr a bude asi hodně komplikované napsat nezaujatě o knize tak blízkého příbuzného. Ale mám jistý dluh, Petr Motýl už totiž jednou napsal o knize Ivana Motýla, Ivan o Petrově sbírce dosud nikdy. Petr opatřil úvodem výbor z Ivanovy poezie pro literární časopis Iniciály. To se psal rok 1993, měl jsem pětadvacet, právě polovinu z jubilea, kterého se na sklonku srpna dožil bratr Petr. V Iniciálách tehdy napsal: „Básníka Ivana Motýla znám už od roku 1967. Vzpomínám si, jak jsem tehdy stál se svým tátou pod okny porodnice, za jedním z nich, v prvním patře, byl nám tehdy ještě velmi mladý básník ukázán, zabalen v peřince.“

Protože jsem o tři a půl roku mladší, podobný zážitek nemám. Zato mohu napsat, co on nemůže: „Bratra znám od první chvíle, kdy jsem spatřil tento svět.“ Teoreticky ho tedy znám o tři a půl roku déle, než zná on mě, i když ve skutečnosti se známe úplně stejně dlouho. Ano, tohle jsou patafyzické úvahy, však když jsme studovali, oba jsme milovali patafyzickou literaturu a hlavně Alfreda Jarryho, Borise Viana a Raymonda Queneaua. Když mi bylo osmnáct, pod vlivem staršího sourozence jsem je všechny hltal, aniž bych podnes pochopil, co to ta patafyzika je.

Jistého klidu jsem nabyl, až když nedávno navštívil Ostravu jeden z posledních žijících velkých patafyziků Fernando Arrabal a na ostravské haldě Ema řekl něco ve smyslu: „Mám pocit, že po těch dlouhých letech o patafyzice neznám ani to nejzákladnější. To ale mohu říct ostatně skoro o všem.“ Analogicky k tomu dodávám: „Ani po tolika letech vlastně svého bratra skoro vůbec neznám.“ Básníci jsou totiž tvorové hodně komplikovaní. Můžeme snad trochu pochopit jejich tvorbu, nikoliv porozumět jejich duši.

O pochopení bratrova nitra už se proto nepokouším, na stole ale leží útlá knížečka, kterou ostravské nakladatelství Protimluv právě vydalo k básníkovým padesátinám. Jmenuje se Zlatý potok a jde o autorský výběr tvorby z let 2009 až 2012. O výbor z celkem devíti (!) rukopisných sbírek, jež básník sepsal v pouhých čtyřech letech, což přátele Petra Motýla nijak neudiví. Tenhle poeta píše hodně a pamatuji si, jak jednou na počátku devadesátých let v nějaké putyce prohlásil, že napíše více básnických knih než Jaroslav Vrchlický. Klasik jich napsal přes osmdesát, Petr Motýl jich už asi bude mít v šuplíku o něco více, třináct z nich pak vydal oficiálně.

Literární událostí se stala hned druhá sbírka Petra Motýla z roku 1992, kdy jeho Šílenému Fridrichovi nadšeně tleskala kritika a Ostrava básníka pasovala na jakéhosi pokračovatele Petra Bezruče, s čímž ale autor moc nesouhlasil. Motýlovy verše v té době Ostrava i spontánně zhudebňovala a hojně citovala.

…v Bartovské harendě i v harendách jiných
Fridrich v podobě vlka vstupoval
psa s červenýma očima plameny a žár
i jiné zlé kousky…

Postbezručovské bardství pak Petr Motýl utvrdil ještě ve sbírkách Jazykem haldy a Černá pěna Ostravice, obě vydané rovněž v roce 1992. Tedy v posledním roce existence Československa, jehož rozpad ukončil i onu éru fascinující polistopadové euforie, kdy bylo možné skoro cokoliv. V dalších letech pak doba dosti zvážněla. A básníci také.

…s odkvétajícím sluncem na hřišti u řeky
v začínajícím podzimu
kdy na městečko padá prach
z loktů všech nesplněných nadějí
a snů léta vyhořelého v dlouhých alejích vlnících se v polích…

(ze sbírky Vymrští se hned a začne tancovat, 2002)

Zvážněly i bratrské vztahy. A co hůře, zachmuřilo se dříve tak společně radostně sdílené básnické nebe. A najednou je Petru Motýlovi padesát a nakladatelství Protimluv mu gratuluje sbírkou, na kterou bych měl napsat recenzi. Jenže jsme bratři, a to je příliš blízko. A navíc každá důvěrná blízkost je vlastně i stále hlubším příkopem. Nenapíšu nic, jen si budu v nové knize číst, což po návštěvě knihkupectví může učinit i laskavý čtenář.

Měli jsme kdysi s bratrem jednoho společného známého, Tomáše Ligenzu z Havířova. Tomáš už je po smrti a Petr Motýl mu ve sbírce Zlatý potok věnuje působivý epitaf. A ten teď přečtu i vám.

ledy v pohybu
a v Kristu navěky 

jeho rány jsou zhojeny
jeho ledy jsou splaveny 

patří patří patří
nevidíme tam

Nikdo „tam“ nevidí! Dobrý básník má ale zvláštní dar, napsat verše tak, až z nich čtenář získá pocit, že básník přece dokáže vidět až „tam“. Nebo „tam“ alespoň nahlédnout. A Petr Motýl je dobrý básník. Vše nejlepší k padesátce!