Terezie Kovalová ke koncertu s Nohavicou: Vykouknout, zatřpytit se, schovat se a plout dál

Jste rodačka z Ostravy, ale nyní žijete v Praze a bude dobré vás Ostravě trochu připomenout. V médiích jste zmiňována jako zpěvačka, ale studovala jste, nemýlím-li se, hru na violoncello…

Ano, na Janáčkově konzervatoři u pana profesora Hanouska.

Jak jste tedy dospěla k tomu zpěvu?

Zpívám sice odmalička, ale k tomu, abych začala zpívat u nástroje, byla potřeba delší cesta. Potřebovala jsem se dostat k alternativě, a to začalo shodou okolností prací, kterou mi zadal pan profesor Hanousek v prvním ročníku konzervatoře. Bylo mi patnáct let. Pan profesor mi domluvil spolupráci s taneční skupinou Stres ve vřesu s tanečnicí Kristýnou Slezákovou, kdy jsme společně s houslistkou doprovázely představení moderního baletu. Mělo to velký úspěch, dokonce jsme si zahráli v Divadle Ponec, následně přišla Apatheia, což byla kapela mých spolužáků z konzervatoře. Jejich cellista byl na turné v Japonsku a já jsem poprvé přičichla hráčsky k bigbeatové hudbě. Apatheia zněla podobně jako kapela Yes. Nebo Pink Floyd. A pak přišla Vladivojna. Tím se všechno změnilo.

Jak došlo ke spolupráci s Vladivojnou?

Potkali jsme se jednou při procházce parkem s mým tátou a s Alešem Bajgerem. Jelikož táta se s Alešem zná dlouhou dobu, napadlo ho, že bych mohla vystoupit na akustickém koncertě, který měla mít Banana tehdy ještě v klubu Boomerang na Stodolní ulici. Tak jsem přišla k Vladivojně domů, uviděla jsem všechny její obrazy a slyšela hudbu a byla jsem úplně unešená. Pak jsme spolu trávívaly velmi mnoho času. Mně tehdy bylo šestnáct let. A někdy to byly celé dny, ráno jsme začali zkoušet, byla přestávka na oběd a zase se zkoušelo, dělaly se kostýmy, koukalo se na Lynchovy filmy. A během toho všeho mne Vladivojna začala zasvěcovat do světa improvizace. To je něco, co vás na konzervatoři nenaučí. Potom najednou Vladivojna potřebovala backvokály, a tak se k ní postupně začal přidávat můj zpěv.

Vedle Vladivojny se uvádí ještě jedna vaše spoluúčast na kapele, a to je Republic of Two…

No, spolupráce s Jiřím Burianem začala při natáčení poslední desky kapely Southpaw Addiction. To mi bylo osmnáct. Naše spolupráce se potom rozběhla a hrála jsem s ním například  v jeho sólovém projektu Burian či v kapele s Natálií Kocábovou a mezitím vznikl projekt Face The Sun, ze kterého posléze vznikla kapela Republic of Two. Bylo to spontánní, dařilo se. Já jsem pak před třemi lety kapelu opustila po několika neshodách, ale zase jsme se udobřili a dnes je mne možno opět vídat na jejich koncertech.

Ty neshody nebyly ani tak v lidské, jako spíše v tvůrčí umělecké rovině?

Každá kapela je v podstatě jeden velký partnerský vztah. I ty vztahy se vyvíjejí, jako se vyvíjejí lidé. Já jsem i s Vladivojnou určitý čas příliš nekomunikovala, ale všechno se vyřešilo. A já jsem i přesto nesmírně šťastná, že se tohle všechno odehrálo. Dobrá zkušenost. I co se týká Republic of Two.

Spolupracujete s mnoha různými osobnostmi, je tu Adam Vopička, o kterém jsme ještě nemluvili a budeme, Vladivojna, Boris Carloff, každý hraje něco jiného. S Adamem Vopičkou v rámci Calm Season hrajete takovou pohodovou hudbu, u Vladivojny to byly občas pěkně brutální věci. Musíte se někdy zapírat, ovládat, nebo přizpůsobovat se zaťatými zuby?

To určitě ne! Takhle já to nastavené nemám, o něčem takovém nemůže být vůbec řeč.  Já si naplňuju všechny své tužby v rámci různých druhů žánrů, protože spolupracuji na vícero projektech. Měla jsem to štěstí natočit poměrně velké množství alb, ať už s kapelami, ve kterých účinkuju stále nebo hostuju. Co se týká různých poloh, které mne zajímají, tak je mám naplněné. Pro mne je to všechno úžasný zážitek, který se váže hlavně na lidi, se kterými spolupracuji. S Adamem mám nádherné pouto, s Vladivojnou mám nádherné pouto, pro mne není třeba se přizpůsobovat, nedělám mezi tím rozdíl.

Terezie Kovalová (Foto: Petra Pastirčáková)

Co chystáte s Adamem Vopičkou v rámci Calm Season nového?

I přes to, že jsme Calm season a fungujeme většinu času v takové klidné pohodě, přichází potom doba, kdy se nakopneme a ta doba právě teď přišla. Vytvářeli jsme docela intenzívně nové věci, které se teď ještě dokončují ve studiu a je hezké, že nám to vychází opět na podzim, který k nám tak trošku patří. Deska, která se natáčela na samotě na jedné chatě, se bude jmenovat Symboly a vyjde 28. října. Tentokrát bude celé album v češtině. Křest proběhne v Paláci Akropolis a plánujeme další křest i v Ostravě. Pravděpodobně ve Staré Aréně, někdy na přelomu října a listopadu.

Média vás s Adamem srovnávají s Glenem Hansardem a Markétou Irglovou. Vím, že tvůrci nejsou rádi k někomu přirovnáváni. Jak se díváte na toto srovnání?

Je zajímavé, že tohle říkáte. Když jsme vymýšleli název kapely, tak nám podobnost jména kapely vůbec nedošla. Jejich hudbu mám velice ráda a myslím si, že v něčem si to, co děláme, je příbuzné. Už jen tím spojením dvou hlasů a kytarového zvuku. Ale my jsme v textech někdy až apokalyptičtí, oni jsou spíše takoví ukolébávající. Ideální na příjemný poslech večer v peřinách.

Zmiňujete texty. Jak vznikají ty pro Calm Season?

Texty vznikají hlavně pod taktovkou Adama. On sám spolupracuje i s dalším textařem. Já mu v této věci úplně důvěřuju.

A jak je to s hudbou?

Na první desce měl Adam většinu písní, já tam měla jednu. Za tu dlouhou dobu spolupráce s různými lidmi jsem se ještě neodhodlala psát, protože si myslím, že je to tak závažná a zásadní věc, že to nelze uspěchat. Na nové desce je už můj podíl větší. Například celou desku bude uvádět violoncellové intro nazvané Symbol I. V rámci naší společné spolupráce na Adamových písních, přijde mi to úplně v pohodě, Adam mi nechává velký prostor a když přinese on píseň, tak většinou stačí chvíle k tomu, abychom to vymysleli do konce. Hodně nám pomáhá i producent Lukáš Chromek, jinak velmi talentovaný kytarista. Stejně jako na první desce přinesl spoustu zajímavých nápadů.

Pojďme ještě k vašemu nadcházejícímu koncertu s Jarkem Nohavicou v pondělí v Evangelickém kostele v Ostravě. Jak došlo k této spolupráci?

S panem Nohavicou jsem se seznámila v rámci svého absolventského koncertu, který jsem měla na Základní umělecké škole Eduardy Marhuly a který proběhl v klubu Parník v Ostravě. Poprosila jsem ho, jestli by si se mnou zahrál, on pozvání přijal a zahrál si se mnou. Já jsem si s ním zaimprovizovala na cello, což pro mě byla zajímavá zkušenost. Když pak přišla nabídka, že bych si s ním opět mohla zahrát, dokonce v rámci Svatováclavského hudebního festivalu, navíc v tak krásném kostele, tak jsem na to okamžitě kývla. K tomu si ještě zahrát spolu s mámou, která tam také bude, to je splněný sen.

Budete i zpívat, nebo jen hrát?

Já si myslím, že jen hrát. Zpívání při hraní je mírně složitější na zkoušení a my na to máme jen jednu zkoušku. Možná během koncertu budu trošičku improvizovat na violoncello, ale to se ještě uvidí.

Bohužel spolu mluvíme před zkouškou, takže se nemohu zeptat, jak se zkouší s Jarkem Nohavicou…

Já už si to přece vyzkoušela, díky koncertu v Parníku. Pro písničkáře je vždy důležité, jaké lidi kolem sebe má. To se myslím Jarkovi docela daří, například s Robertem Kuśmierskym. Je to celé o tom, naladit se na toho člověka, moc mu do toho jeho projevu nelézt, jen sem tam vykouknout a zatřpytit se a zase se schovat a plout dál.

Tak přeji, ať se třpytíte nejen v pondělí s Jarkem, ale i s Adamem a se všemi ostatními.

Mockrát děkuji, tohle přání se velmi hodí, protože mne na podzim čeká hned několik různých turné. Kromě Calm Season se chystá nová deska Borise Carloffa, k tomu se pojede turné už teď na podzim. S Vladivojnou pojedeme společně pár koncertů pouze v duu v rámci propagace její nové desky Tajemství (s)prostěradel. Ještě se určitě pojede pár koncertů k nové desce Notes from Prague a mělo by proběhnout pár projekcí filmu Metropolis, ke kterému hrajeme živý soundtrack s kapelou FORMA. A třeba se povede i pár koncertů s Republic of Two.