Les v Lese aneb Marcela Václavíková to umí se štětcem i s kulovnicí

Marcela Václavíková vystudovala pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru Jiřího Sopka, nicméně groteskní škleb, který je pro Sopkovo dílo typický, se nikdy nesnažila napodobit. Václavíkovou nezajímá chameleón skrytý v lidské tváři, tedy faleš a pitvoření, úděs či strojená loajalita, prostě každodenní nutnost přizpůsobovat se nejrůznějším situacím. Blíž měla vždycky spíše k tváři němé, snad méně falešné. A k přírodě. V ostravských výstavních síních či v Galerii Červený kostel v Hlučíně visely svého času například její skvostné malířské cykly se psy nebo koňmi.

Pes, kterého si před časem Václavíková pořídila, ji přivedl do beskydských lesů a tím dal její tvorbě nový rozměr. To psisko totiž bylo lovecké a potřebovalo odborný výcvik, nicméně seznámení s nimrody se záhy proměnilo v loveckou vášeň. Malířka ovšem z posedů střílí pouze samce, žena prý nemá zabíjet potencionální matky. Kulovnici nabíjí v Horní Lomné i jinde v takzvaných Zadních horách, tráví tam všechny víkendy i učitelské prázdniny. Není proto divu, že detaily z města či ze svého bytu v ostravském činžáku zcela vytlačila příroda, jen občas s průhledem z lesa mezi lovce, jaký v galerii vidíme třeba na vynikajícím obrazu s názvem Tombola, na němž se kupí mrtví zajíci – výhra pro šťastlivce na mysliveckém plese.

Úterní vernisáž výstavy v klubu Les s názvem „Les s ní“ začala stylově vystoupením mysliveckých trubačů. Hornisté v lese, to je mezi nimrody běžný obrázek, každé myslivecké sdružení totiž dbá na tradice a zvuk lesního rohu je při zahájení lovu povinností. Hornisté v absintovém klubu, to byl ale výjimečný jev.

Hornisté troubí na vernisáži výstavy M. Václavíkové. (Foto: Ivan Mottýl)

Výtvarný teoretik Pavel Hruška posléze umělkyni pochválil za náročnou malířskou cestu, kterou kráčí. Les, lesní zvěř, lesní zátiší, to jsou motivy malíři milionkrát zpracované. „Marcela jde těžkou cestou po tenkém ledě,“ řekl doslova Hruška. Podle Hrušky jmenované motivy vlastně „úplně zplaněly“, malířka jim přesto dokázala „vrátit hloubku ve své původní síle“. Ne vždy je to hloubka až na dřeň, určitě ale teoretikova slova platí pro dva zásadní obrazy výstavy poblíž výčepu. Hlavně plátno „Tatinky“ s vysokou zvěří schovanou v hustém lese. To je dílo s náladou až balabánovskou. Malířsky s machou Daniela Balabána a z narativního hlediska má obraz zase hodně blízko k evangelické hloubce povídkových kázání Jana Balabána.

Ne úplně promyšlená je však instalace zasklených lesních skic, která výstavě trochu ubírá na síle. Přitom jen stačilo natlouct odvážněji hřebíky do stěn a vytvořit z jednotlivých skel třeba hromadnou kompozici – tělo na tělo, strom na strom. Ve stávající instalaci ale skici dostaly příliš prostoru (hlavně v I. poschodí galerie) a popisovaná hloubka výstavy je tak zbytečně relativizována. Plátno je plátno, dobrý malíř se na výstavě obejde bez papírů, to je dávný pocit autora těchto řádků z mnoha výstav v předních galeriích.

A pak už se v Lese jen pil absint, až do rána. Les a absint, jde to vůbec dohromady? Francouzský básník Raoul Ponchon (1848-1937) dokázal, že ano.

Když první sklenku k ústům nesu,
pít zapomínám pro chválu,
vždyť jako bych sál pomalu
zelenou duši mladých lesů.

(překlad: František Hrubín)