Vlakokůň měl v červnu zmizet. Dosud stojí před radnicí a nepřestává budit emoce

Když loni na počátku prosince nechal městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz umístit bez veřejné soutěže před Novou radnici kovářskou skulpturu koně s důlním vozíkem s názvem Pocta hornictví, vyvolala plastika značnou kritiku u odborné veřejnosti. Město následně slibovalo, že socha do června z tohoto místa zmizí. „Socha tady bude zhruba půl roku, proto ani nebyla vyhlášena soutěž,“ řekla mluvčí obvodní radnice Jana Pondělíčková na počátku prosince 2013. Její kolegyně z Magistrátu města Ostravy Andrea Vojkovská nyní na dotaz deníku Ostravan.cz řekla, že socha před Novou radnicí zůstane „asi do konce roku“.

Za autorstvím kovové plastiky, která stojí uprostřed kruhového objezdu před Novou radnicí, stojí čtyři kováři: Ondřej Géla, Stanislav Holík, Jan Balner a Jan Braunš. Socha je vítězným dílem z 5. ročníku Sympozia prostorových forem Ostrava 2013, které pořádala střední škola AVE ART. Několik měsíců stála před Domem kultury města Ostravy, pak byla přemístěna před radnici. Umělecké veřejnosti jsme se proto po devíti měsících znovu zeptali, zda se nějak změnil její názor na výtvarnou podobu skulptury? Jak odborníci hodnotí nesplněný slib úřadů? Nebo si snad už na sochu zvykli?

Marek Pokorný (umělecký manažer Galerie města Ostravy PLATO): Shodou okolností jsme asi před týdnem na tohle téma vedli soukromou debatu. Slibovaný půlrok uplynul a strašák stále straší. Nenápadná „dočasnost“ se mění v samozřejmé „až na věčné časy“. Můj názor na výtvarný smog v podobě koňské Pocty hornictví se nezměnil, jen přidávám, že na strašlivého Ikara přímo před radnicí si už všichni zvykli. Odstraňoval bych ve velkém. Pro zajímavost doporučuji projít se po Masarykově náměstí, kde jsou s mimořádným nevkusem nainstalovány analogické kovářské výtvory – bez povšimnutí a vzrušení, bez úvahy o funkci a výtvarné kvalitě veřejného prostoru. Ale některá města jsou na tom i hůř. Takové náměstí v Mladé Boleslavi s vjezdem do garáží a prsatými postavami dívek sklánějících se nad čůrkem Jizery doplněné kovovými abstraktními torzy s nápisem „Nezavěšujte se na dílo“ (či tak nějak), by mohlo vyprávět!

Ivo Chovanec (pedagog, katedra výtvarné výchovy Ostravské univerzity): Nevím, kdo všechno momentálně tvoří samozvanou selektivní uměleckou veřejnost a ani mi to doposud nechybělo. A také neznám jejich kritickou argumentaci vůči zmiňované práci. Daleko více mne jako Ostravana uráží tzv. logo Ostravy se třemi vykřičníky!!! A nikdo se tehdy nedivil ani neprotestoval. Copak je Ostrava vykřičené město?!!! Nebo se jím už stala? A ještě se podivuji, že nikomu nevadí idiotská pseudokašna od pana akademického sochaře Opočenského! Dlouho jsem čekal, že ji přijde dokončit.

Miroslav Kuś (ředitel Střední umělecké školy v Ostravě): Přemítám pokaždé, když jedu kolem radnice. Plynutí času ani různá prohlášení obdivovatelů Pocty hornictví včetně jejího umístění před radnicí nezmění nic na tom, že se mi to nelíbí.

Vladislav Holec (galerista a mikrobiolog): Poradil bych radnici objednat u Jeffa Koonse dvacetimetrovou repliku posázenou uhlím. Zařadí se tak ke zmizelé radnici, Fukušimě a Stodolní – pamětihodnostem tohoto epicentra evropské kultury.

Bizarní kentaur uprostřed kruhového objezdu. (Foto: Aleš Honus)

Ondřej Hložek (básník a publicista): Vadí mi kompletně celá uměle vyvolaná kauza, která ukazuje jen jakýsi díl lidského „přizdisráčství“ a nerespektování uměleckého konceptu. Chlapci z milostovické kovárny patří mezi špičku nejen republikovou. Ostatně, remcalové se mohli přesvědčit na 33. ročníku přehlídky Hefaiston na hradě Helfštýn, která prezentuje kováře z celé Evropy. Mezi nejobdivovanější díla patřila právě ta, která pocházejí z díla autorů Pocty hornictví. Chtělo by to více respektu. Od kohokoliv z těch, kteří si otevřeli ústa. Ta socha dobře postihuje charakter regionu. Chtěli byste bourat Vítkovice či třinecký werk jen proto, že někomu připadá nevkusný? V tom případě by už ve dvacátých letech nestála opavská Breda jakožto vzor nákupního domu z amerického Buffala. Nebo socha Špiona na opavském Dolním náměstí, na kterou někteří zastánci rautové kultury a hudebních zombie taktéž nadávají. To už nemluvím o sousoší ptáků od Kurta Gebauera na opavském Ptačím vrchu či nákupním středisku Slezanka v srdci města. Každé to dílo je charakteristikou své doby, řemesla lidí toho času. Nechejme jim pokoj a přijměme je.

Vláďa Kotek (grafik): Nečekal jsem, že po reakci části veřejnosti tam vydrží tak dlouho. Celý ten kruháč je jako alegorický vůz na oslavě Havířov v květech – důlní vozík osázený maceškami.

Petr Hruška (básník): Pocit trapnosti z nezvládnutého koňovozu se dostavuje spolehlivě i po osmi měsících.

Radovan Jursa (kardiochirurg a básník): Ad 1: Autoři jsou poctiví a pracovití kováři a ne útlocitní konceptualisté. Asi je zřejmé, na čí jsem straně. Ad 2: Není a neměl to být kůň od Myslbeka, je to vítězná práce kovářského sympozia. Ad 3:  Zmatky v tom dělá město. Mělo by artefakt koupit a umístit tam, kde bude kompozičně a ideově patřit, aby to ve výsledku bylo důstojné pro obě strany, myslím nejen koně a město.

Radovan Lipus (režisér): Ta věc je tak tupá a je tam už tak dlouho, že se mi k tomu už ani nechce vyjadřovat. To nestojí za psí štěk.

Milan Weber (galerista, Výstavní síň Sokolská 26): Po devíti měsících nemám na svém zamítavém stanovisku co měnit. Nejedná se o umělecké dílo, dokonce ani ne o sochu, ale pouze o řemeslnou práci. To, že měla být do půl roku odstraněna a není, svědčí jen o tom, jaké bláboly nám představitelé komunálních radnic často předkládají. Na koně s důlním vozíkem jsem si rozhodně nezvykl. Vždy, když jdu kolem, stydím se za Ostravu, stydím se za to, jaké pahodnoty až kýče je zde možno prezentovat ve veřejném prostoru města. To se týká samozřejmě i soch-nesoch Andělů, stojících už několikátý rok u Masarykova náměstí v centru (pokaždé se v prosinci a v lednu někam uklidí, aby ustoupily kluzišti, a na jaře se znovu objeví, aby hyzdily Ostravu i nadále).

Jak dlouho ještě kontroverzní skulptura bude stát před radnicí? (Foto: Aleš Honus)

Jaroslav Žila (básník a pedagog): Své jsem už k tomu napsal. No, když říkají, že to půjde pryč… Nelíbí se mi ale ani ten odklad, ani to asi. Bude to třeba pohlídat. Byl jsem u toho, jak složitě se hledalo místo pro sochu Maria Kotrby. Na kolika místech to nešlo! Takže jsem dosti překvapen, jak svižně proběhla instalace na tak exponovaném místě. Čím to asi bude?

Milena Vitoulová (architektka): Pakůň s vozíkem před radnici nepatří, můj názor je stále stejný. Shovívavost k jeho instalování ve veřejném prostoru není namístě.

Ilona Rozehnalová (provozovatelka Antikvariátu a klubu Fiducia): Velmi mne mrzí, jak Ostrava nakládá se svým veřejným prostorem. Sochu koníka jako takovou neodsuzuji, ovšem její umístění na kruhový objezd před Novou radnici bez veřejné soutěže považuji za velkou chybu. Bohužel tento přístup radnice není ojedinělý – mne mnohem více než koník na kruhovém objezdu dráždí skulptury na Masarykově náměstí. Osadit centrální náměstí Ostravy sochami bez veřejné soutěže považuji za neakceptovatelné. Ostrava nemá žádnou vizi, jak zkvalitnit veřejný prostor sochami vybranými na základě veřejných soutěží – naopak cenné sochy, které již má, jsou často ničeny nebo o ně není pečováno a chátrají. Ovšem není to jen problém Ostravy, obdobně jsou na tom i jiná města. V Ostravě bychom potřebovali aktivnější výtvarnou obec, která by veřejné soutěže na sochy prosazovala. Pár názorů do ankety bohužel s ničím nepohne, ostravští umělci by se měli ozvat hlasitěji a aktivněji – obdobně, jako jsou slyšet hlasy umělců v jiných městech.

Šárka Mikesková (sochařka): Včera jsem se kolem koníka točila během dne celkem třikrát. Díky bohu sama, tedy bez jakkoli spřízněného spolujezdce, a tak jsem se vyhnula poznámkám typu: „A co vlastně těm lidem vadí? Vždyť se to sem hodí.“ Já už mlčím. Kde začít?

Martin Smékal (fotograf): Kůň v jakékoliv podobě mi nevadí, vyskytuje-li se na odpovídajícím místě. Například plyšový kůň, kterého jsem vyfotografoval u popelnic v jednom ostravském zákoutí. Pokus o vtipnou karikaturu v podobě koně s důlním vozíkem, by podle mého názoru našel vhodnější místo třeba v některém zábavním parku, byť uznávám, že někomu se prostranství před magistrátem jako zábavní park jevit může.

Kamil Drabina (výtvarný teoretik, kurátor Galerie Langův dům): Kompilát hornického vozíku a problematického kovářsky vyvedeného koně se nedá řadit do kategorie soch pro veřejný prostor a již jsem se i zmínil o nevhodném výtvarném řešení náročného prostoru před radnici. Trvám na tom, že „koňovozík“ by se snad hodil jako nenáročná dekorace do ostravské ZOO. Ale v této souvislosti chci upozornit na aroganci politiků, kteří záměr museli posvětit. Bohužel se ocitáme v situaci, kdy si politici opět začínají myslet, že všemu rozumí, přestože jim schází elementární kulturní povědomí a drtivá většina se vůbec neorientuje ve výtvarném umění. O to víc jsou přesvědčeni o své neomylnosti, bez potřeby konzultace s odbornou veřejnosti. Doufal jsem, že tzv. dílo již rozebrali někteří přičinliví spoluobčané, kteří se živí sběrem kovů. Asi je to bytelně uděláno. Jak má socha ve veřejném prostoru působit a komunikovat? Stačí, aby si „schvalovači“ zajeli na služební cestu do Brna (pak snad pochopí, proč se mnozí dívají na Ostravu přes prsty).

Vít Adamus (básník a filozof): NIL ADMIRARI, ničemu se nedivit. Stoicko-epikurovská zásada k získání blaženosti. Ničemu se už před svou padesátkou nedivím. A blaženost nikde. Ano, současná věda prokazatelně potvrdila, že poznávání kvality veřejného prostoru, je proces ovlivněný hodnotami lidí a jejich kulturními návyky. Ano, existuje souvislost mezi vnímáním prostoru a SATISFAKCÍ člověka z jeho životního prostředí. „Ostravský KENTAUR“ se dá koneckonců odstranit. Může se stěhovat z místa na místo. Radní s ním mohou smýkat jako s tančícím medvědem. Mainstream. Recese? Dobré řemeslo. (Jiná věc je urbanistická pornografie, developerská masturbace a blaženost, neboť oni nejen, že se nediví, oni se ani nestydí.)

Aleš Hudeček (malíř): Můj postoj je stejný, jako před měsíci. V tom se nejspíš liším od českých politiků. Šperku v podobě koňovozíku před radnicí se vyhýbám daleko širším rondelem než tím, jenž jej obklopuje, a to ulicemi Matiční, Přívozská, Ostrčilova a tak podobně. Už ani nechodím vybírat do bankomatu na Prokešově náměstí, volím raději jiný. Není to ovšem kvůli této skulptuře, vždyť je to přece „unikátní umělecké dílo v rámci Evropy (pozn. red: těmito slovo hájí koně rakouská umělecká kovářka a kunsthistorička Christine Habermann von Hoch). Je to spíše kvůli okatému a prvoplánovému populismu ouřadů, které dotvářejí genius loci tohoto náměstí. Prostě je mi celé to místo protivné a v Ostravě raději vyhledávám místa jiná, která mám rád. Příště by nejspíš bylo namístě zeptat se ostravských úředníků na estetizaci a využití například Pražského hradu. Možná bychom se dočkali obřího ruského kola vedle chrámu sv. Víta a ještě většího toboganu klikatícího se Nerudovkou končícího ve Vltavě. Ať žijí kuriozity! Mají teď velký boom.

Milan Andrássy (básník a prozaik): To je nějaká polointelektuální otázka, nebo snad Spolčení hlupců (tu knihu znáte)? Ta socha se mi osobně líbí, je vkusně umístěna a kašlu na veřejné soutěže v oblasti umění. Kdo je posuzuje? Úředníci z magistrátu nebo ostravští takzvaní umělci? Tak i tak je to vždy zmanipulovaný kamarádšoft, snad o tom něco víte! Holt někdo zuří, a co já s tím? Je mi to jedno, jako snad devětadevadesáti Ostravákům ze sta. Mimochodem se mi líbí, protože skutečně něco vyjadřuje, co se týká Ostravy. Vykašlejme se na výraz „ostravská veřejnost“, to o ničem nevypovídá a je to omezené ohánění se něčím takovým, co nelze verifikovat. Vy jste nikdy neslyšeli o „pobouřené německé veřejnosti“? A pak přišel Adolf Hitler. Kruté přirovnání, ale není dobré se ohánět takovými neověřenými sděleními, protože podle mě myšlenky jednoho filozofa platí: „Když už nevíš kudy kam, zaštiť se veřejnosti a národem.“ A mimochodem, kdo posuzuje, co je vkus a nevkus. Podle mě Dante je rozvláčný a nevkusný. Změní to nějak běh literární vědy, protože se uměnovědci dohodli, že to dílo napsal bez výběrové soutěže, takže je špatné a spálíme ho? Trochu jsem vypěnil, ale asi se bavíme v jiných rovinách. Holt, někdy se socha povede, ale někomu vadí, že neshrábl bakšiš. Pokuste se mi to vyvrátit, ale ne odkazem na „kulturní veřejnost“. Pošlete návrhy a jiné umělecké náhledy!

Cyril Kučera (sběratel výtvarného umění, primář anesteziologie a resuscitace): Tentokrát nenechám dopustit, abych prošvihnul termín zaslání odpovědi, když hlavním impulsem se mi stal uváděný termín „rozlícená odborná umělecká veřejnost“. Nezní lépe fronta? Kdo to sakra je, zas někdo má pocit, že přišel o zakázku, že by to udělal lépe, že je nedoceněn, že má on ten jediný správný názor a kompetenci či co? Pamatuji se, jak podobná vášeň se zvedla, když byla před radnicí po řádné soutěži instalována socha Ikara, argumenty byly různé, ale hlavně mi tehdy připadlo, že řada tvůrců, hlavně těch regionálních, se cítila zhrzena, že nezvítězil jejich návrh. S touto argumentací jsem si vzpomněl, jak ve dvacátých letech obdobně proběhla soutěž na podobu dnešní ostravské Nové radnice a nechali, bohužel, zvítězit regionální architekty, když v soutěži byl návrh i jednoho z předních československých kuboexpresionistů a dnes bychom měli v Ostravě světovou architektonickou raritu. Tedy nebýt nějakých malicherných důvodů a argumentací. Dnes už nikoho nenapadne se nad Ikarem pozastavovat, prostě se stal součástí náměstí a dle mého názoru vkusnou. Tvůrcům z „rozlícené odborné umělecké veřejnosti“ bych doporučil o to více se soustředit na vlastní tvorbu, teoretikům pak méně pýchy a více pokory. Inspiraci bych doporučil hledat třeba ve Starém zákoně.

Dušan Urbanczyk (architekt): Plastika zaparkovaná v záhonu květin před radnicí proměňuje významný veřejný prostor na zahrádkářskou kolonii. Možná časem přibydou větrníky z PET lahví a zavěšená cédéčka na plašení špačků.