Jakub Chrobák vydává třetí sbírku a zápočty nedává nikomu, kdo nezná Jana Nerudu

Vydáváte třetí básnickou sbírku, která bude uvedena už v září. První vaše kniha se jmenovala Až dopiju, tak zaplatím, druhá Adresy. Jak jste nazval tu poslední? A proč?

Třetí sbírka se bude jmenovat Jak prázdné kolo po ráfku, protože bohužel ten název přesně vystihuje mé rozpoložení posledních několika let – cosi mezi radostí z nesmyslného zvuku i obrazu, častěji ale trapnost.

Kde a kdy dojde k „pokřtění“ sbírky? Mimochodem, básník Jaroslav Erik Frič i mnozí další tohle slovo bytostně nesnášejí, knihu podle nich nelze pokřtít, maximálně představit.

Knížka bude uvedena, nebo pokřtěna několikrát, já s tím slovem problém nemám, i když rozumím tomu, že jeho význam by měl zůstat v té původní náboženské rovině, ale pro mě je to spíš už zažitá metafora označující právě ono uvedení knihy. Nu a kde a kdy. V Opavě 30. září v Café Evžen, v Ostravě 1. října v soukromém absintovém klubu Les a na Vsetíně, dá-li Pánbůh, 26. září, ale to jediné zatím úplně jistě nevím. Ta tři místa jsou základní, protože ve všech třech žiju a nějak mně patří, tak jako já jim.

Sbírka Adresy byla hodně intimní, sálalo z ní teplo šťastné rodiny na vašem rodném Valašsku. Ještě jste tak pozitivně naladěn a bude to opět cítit i ve verších? 

To právě bohužel ne. Zůstala, snad, jemná radost z blízkosti, ale je jí čím dál méně, a daleko častěji ji lze pociťovat spíše u dětí. Valašsko, děti, žena a obecně ženy z mé poezie, myslím a doufám, nezmizely, jen přibylo tónů jinačích, asi i temnějších.

V básnické sbírce Adresy se objevuje dvojverší: Sviňa čas:/ mží, až to tlačí. Možná to je jen momentka z chmurného dne, já v těch verších ale čtu i narážku na konečnost lidského života. Adresy dle tiráže vyšly v roce, kdy nečekaně zemřel Jan Balabán, s nímž ostravští literáti i výtvarní umělci ztratili jedinečného glosátora jejich tvorby. Jak chybí Jan Balabán vám?

Strašně. A hlavně pořád. Nemyslím tím jakousi kontinuální absolutní bezmoc a neschopnost cokoli dělat a z čehokoli se radovat, myslím ty nárazy děr, nebo prázdnot, které zůstávají po každém drahém člověku.

Ještě k nové sbírce, prý ji ilustruje ostravský multižánrový umělec Marek Pražák. Jak ilustrace vznikaly? 

Ano, ke sbírce jsem si vybral jeden krásný Markův obraz. Marek jej potom různě „vystříhal“ a detaily lemují úvody k jednotlivým oddílům. Byla radost sledovat, jak Marek vášnivě, asi právě i proto, že se v obou těch světech cítí dobře, prohledával vazbu mezi svými linkami, tvary a mými slovy.

V pondělí začíná školní rok, pokud si dobře pamatuji, jakožto vystudovaný pedagog jste chvíli učil český jazyk a literaturu i na základní škole nebo dokonce na učilišti. Jak na tu éru vzpomínáte, četli knihy alespoň někteří z vašich svěřenců? 

Ano, učil jsem na Integrované střední škola v Karviné, tedy na takovém tom lepším učňáku. Ale vzpomínám na to rád. Protože to sice nebyli žádní vědátoři, ale zase na jejich přímosti se dal vybudovat jakýsi slušný vztah – měli například k dispozici každou hodinu pět až deset minut, ve kterých mohli vznášet otázky na právoplatnost literatury a její výuky. Docela je to, aspoň některé, provokovalo, vymýšleli nejrůznější pseudosituace, jen aby mě dostali do chvíle, ve které uhnu, ale zároveň se tím, domnívám se, o literatuře i dost dozvěděli.
Nejdřív mně říkali Orangutan, protože jsem uměl aj řvát, ale končil jsem s o dost lichotivější přezdívkou – Morfeus. Často jsem jim totiž říkal, že až přestanou číst, Matrix je dožene a já jediný na světě budu sedět na hoře, kúřit opravdové cigarety, pít opravdové pivo, milovat se se skutečnou ženou a číst papírovou knihu. Nicméně pravda je, že čtení se jejich vášní asi určitě nestalo.

Teď je situace asi ještě horší. Literatura přesto zůstane jednou ze součástí dějin zemí Koruny české, takže by asi každý žák měl vědět, kdo to byl Jan Neruda či Jaroslav Hašek. Nebo to není nutné? V nejhorším se přece dají všechny informace najít na internetu…

Já budu furt tvrdit, že to nutné je, že kontinuita a kulturní tradice je nakonec to, co z nás dělá smysluplný národ, ostatně věděli to dobře i nacisté, když za Heydrichiády jako prvního popravili Vladislava Vančuru. Můžeme se tvářit, že všecko se dá dohledat a vědět se nemusí nic, to ale pak se také nemůžeme divit, že jako malý národ prostě za chvilečku nebudeme. Jak říká Ludvík Vaculík: „Národ, který vymění svou literaturu za hamburger, nemá na mapě Evropy co dělat.“ A my, jakožto malí, bychom na to měli pamatovat dvojnásob. Ono totiž právě umění, jazyk a kultura se podílejí i na tom, jak jíme, jak kouříme, jak pijeme, ale i jak se milujeme.

Někdy vás v hospodě slýchávám, jak lamentujete nad znalostmi vysokoškolských studentů, které vyučujete na Slezské univerzitě. Básník Petr Hruška dokonce loni zanechal výuky na Masarykově univerzitě v Brně, neboť nehodlal nadále snášet, že díky zásahům vedení školy nelze vyhodit ze studií ani ty největší ignoranty, kteří třeba opakovaně považují Vítězslava Nezvala za „básníka šedesátých let, který napsal román Básně noci“. Jak jsou na tom studenti Slezské univerzity?   

V celku to o moc lepší není, i když je pravda, že takovou situaci jsem nezažil, ale je to možná tím, že jako malá univerzita nepotřebujeme nezbytně nutně tolik profesorů a docentů, tím pádem nemusíme tak úzkostlivě dbát na to, kolik studentů školu dokončí. Asi i proto jsme na tom v tzv. koeficientu K, nebo jak se to jmenuje, nejhorší. Ten koeficient totiž je z jedné své části ovlivněn i tím, kolik přijatých studentů dostuduje, a úředník, což pokládám za naprosto absurdní, směšné a hlavně trapné, se rozhodl převrátit staletími prověřené jistoty, že totiž nejlepší je ta škola, která vytvoří z přijatých studentů zhruba stejný počet bakalářů. To potom není vůle, chuť někoho vyhazovat.

Vy studenta dokážete vyhodit třeba i z děkanského termínu?

I teď o prázdninách jsme měli děkanský termín a já jsem byl nucen ukončit studium jedné dívce. Lamentovala a plakala, ale já jsem jí musel říci: „Vy si teď možná myslíte, že jsem vám zničil život, ale já jsem vám ho zachránil. S touto vášní pro literaturu, kterou prokazujete, by za vás za pět let byla stará, frustrovaná a ošklivá učitelka, která se křečovitě směje teprve po druhé dvojce levného vína. Nehledě na to, že nemohu připustit, abyste se, nedejbože, ve výchovně vzdělávacím procesu potkala s mými dětmi.

To mě nenapadlo, dívat se na to přes vlastní děti. Ale souhlasím, také bych nechtěl, aby češtináře, kteří učí mé děti, literatura vůbec nezajímala.

Všichni bychom chtěli lepší, zvídavější, bystřejší studenty, ale bude to dřina, prozatím aspoň mně stačí, že je dokážu ke čtení přinutit. Moje zkušenost říká, že někteří, není jich moc, ale za těch pár let by autobus naplnili, dokonce tuto povinnost promění v zálibu a ve výjimečných případech dokonce ve vášeň. Ovšem, nikdo nemůže získat ode mě zápočet z dějin české literatury 19. století, aniž by neznal Hřbitovní kvítí a to krásné místo z něj: „Bravo, páni literáti, hlavně pozor na ženské, byť i písemnictví pošlo, jen když bude panenské!“

Nadějné je, že na básnická čtení chodí stále více studentů a pořád více mladých lidí i poezii píše. Pak ale člověka někdy zatne, když slyší, co za hrůzy někteří mladí autoři sebevědomě a veřejně předčítají. Zcela nepoučeni zásadními díly poezie, vývojem poetiky, básnickými styly. Prostě jen píšou, tečka. Co s tím, Jakube? 

To opravdu nevím, trápí mě to úplně stejně, někdy mám až strach, jestli ze mě už nemluví nějaká stařecká devótnost. Ale bohužel je to tak – v jakési (na počátku jistě svaté) divokosti, se kterou chtějí vtrhnout do světa a vlastnit jej, zapomínají, že už někdo šel před nimi, nebo jde o kus vedle. Nu a potom se podivují, když jejich výsledky nemají ten účin, ovšem víme – opakovaný vtip… Jediné, co je možné dělat, a o co se také snažím, je prostě o těch věcech psát tak, jak si zaslouží. Je mně úplně jedno, co vykřikují na Facebooku, ale když mě z Hosta přišel onehdá balíček knih z jednoho nakladatelství zaměřujícího se na mladou poezii, zděšeně jsem napsal o té skutečné ne ani hrůze, jako spíš malosti a zbytečnosti. Jenže pak mě uklidnil Karel Šiktanc drobnou zprávou: „Klid, nadechni se, tudy se poezie ubírat nebude.“

Poezie se tlačí i na velké hudební festivaly a pořadatelé zvou básníky, protože je to „in“, přitom je poezie vůbec nezajímá. Básníky vlastně berou za exoty, kterým není třeba ani zaplatit honorář, jak se to letos stalo třeba na Colours of Ostrava. Jak vrátit poezii její společenskou vážnost? Anebo je „společenská vážnost“ básníka protimluv a blbost? 

Vlastně to na těch Colours bylo docela přesně vidět – když dva dělají totéž, totéž to prostě není. Petr Hruška například žádnou vážnost vracet nepotřebuje, on ji má, jen nedoléhá možná tak hlasitě a nedopadá tak přesvědčivě na onu tolik vzývanou většinovou společnost. Ale já nevím, jestli tomu někdy bylo principiálně jinak, možná můžeme mluvit o různých poměrech, ale poezie asi nikdy nepatřila všem, politici totiž nikdy neporozuměli tomu modernistickému „umění budou dělat všichni“. Na druhou stránku organizátorka Poetické scény na Colours Blanka Fišerová se může snažit, bojovat za poezii, prát se o ni, za což jí patří uznání, problém ovšem je, čím je ten živel a náboj sycen – a tam se pak najednou potkáváme s prostředností, průměrností, se slovy, slovy, slovy. A tak si myslím, že když už se tato doba označuje také jako neonormalizace, tak je také čas na znovuvzkříšení undergroundu. A to se také, podle mého děje.

V Ostravě se asi nejvíce básníků z různých generací potkává v klubu Les, mimochodem docela undergroundovém, kde se konají i pravidelná básnická čtení. Ostrava už měla „generaci Černého pavouka“, rodí se podle vás i „generace Lesa“?

To neumím říci, ale vlastně to souvisí s tím, o čem jsme mluvili před chvílí. Jestli vydá své umělecké plody v podobě děl, na to si asi budeme muset počkat. Že se ale pokoušejí být při věcech poctivě a doopravdicky, je nesporné a nezpochybnitelné a majitel Lesa Přemek Bureš jim k tomu navíc nabízí unikátní prostor. Pokud vydrží, oni i to místo se svou jedinečnou tváří, může to být v Ostravě a okolí dobré.

Pracujete v Opavě, občas sedíte v ostravském Lese, žijete ve Vsetíně na Valašsku, kde jste dle mého asi nejvíce doma. Už jste o tom mluvil, ale přece se ptám: Jak se ve vás tahle tři města snoubí, nebo snad spolu zápolí?

Nezápasí. Takto, když jsem žil 15 let v Ostravě, strašně se mně stýskalo po kopečkách, po Valachách. Honza Balabán, když to kdysi viděl, dokonce říkal, Valach patří na Valachy. Nu a když jsem se vrátil, začalo se mně strašně stýskat po Ostravě, po její divokosti a přímosti, po razanci, kterou při vší úctě moje Valachy už nemají. Je toho tu dost, proč má smysl tu žít, ale taky strašně moc toho tady odchází a bude strašně těžké to nahrazovat. Proto i teď všude píšu, že žiju na Vsetíně a v Ostravě, protože bez těch alespoň několika večerů a nocí v Ostravě si svůj život představit neumím. Zároveň si ho ale neumím představit bez Bečvy, bez kopců, bez údolí, a zejména toho „dinotického“, kde stojí naše chalupa.

A Opava?

Ta je už několik let mým pracovištěm, které se mě ujalo ve chvíli, kdy se všude jinde zdálo, že ten učňák je tak můj strop a doktorát že byl vlastně omyl. Ale nejen to. V Opavě jsem paradoxně znovu prožil Ostravu, ale tu z devadesátých let, ten podivný hlad po umění a po blízkosti. Nejde jen o autorská čtení Básnické hlasy, které tam šestým rokem pořádáme a kam pořád chodí dost lidí, ale jde i o nejrůznější výstavy, koncerty, jiná čtení, to je prostě ten svatý hlad, který nemůže trvat věčně, ale teď jej má Opava. Dokud se ho nezmocní kulturymilovní úřední blbové, kteří jej zabijou do podoby devótní kultivovanosti.

A ještě malá prosba, můžete pro čtenáře deníku Ostravan.cz zveřejnit jednu malou ochutnávku z nové sbírky? A prosím, okomentujte zrod té básně.

Vyberu tu, která to celé vlastně rozpoutala i uzavřela. Je to báseň, se kterou jsem už nějaký čas chodil, ale pořád mně k ní něco chybělo, cosi nestačilo. Nu a pak jsem šel pro Metuda (můj syn) do školy, udělali jsme úkoly a já ukládal věci do penálu a spatřil, jaké rytiny se nacházejí, nebo dovedou nacházet na těch zvláštních pevných látkách, jež tvoří dna dětských penálů. Potom už šlo všecko jaksi samo.

CO DĚLAT

Něha osahaných penálů,
vyrytých obrazců. 

U Bečvy bordel,
kačeny a racci. 

Inter faeces et urinam,
mezi výkaly a močí,
nascimur,
se rodíme,
svatý Augustine,
je pravda prvních pár minut. 

Pak teprve – život…