Irena Jůzová vydala v Sokolské 26 nejasnou zprávu o nanovláknech

V poezii hodně věřím na první dojem z přečtené básně. Dobrá báseň je jako zápalná šňůra k dynamitu a toto nebezpečně vzrušující jiskření milovník poezie prostě pozná na první dobrou. A snad není ani nutno vědět, kdo konkrétně napsal třeba následující text, ve mně však zarezonoval okamžitě, sotva jsem ho loni dostal od autora.

K Mrtvole jsme chodívali v noci na neděli
když mezi dvěma směnami bylo osm volných hodin
Rum, pivo
Angelika do toho vyla
O lásce
… po pátém rumu…
číšník prozrazoval na sebe příběh
o noži a kriminálu
… ke třetí…
monology o dětech
pak šedavo
i  Angelčin hlas se zastavil
Komíny neustále plakaly popílek
Ke koksovně to bylo asi dvě stě kroků

Ano, básník musí mít v kapse doutnák, kterým podpaluje čtenářova srdce. A myslím, že totéž by mělo platit i pro umění vizuální, takže podobně jako nahlížím do knih veršů, vstupuji i do galerií. I tady je pro mě první dojem směrodatným ukazatelem, i ve výstavní síni totiž divák záhy rozpozná, zda tady vůbec něco „jiskří“, nebo se jen tak tvoří, aby se umělecký provoz nezastavil.

První dojem z výstavy Ireny Jůzové v ostravské Výstavní síni Sokolská 26 ovšem shrnuji do kvarteta těchto čtyř hlásek: n u d a. Žádné jiskření, jen poučená tvorba. Na stěnách čtyři plátna, přičemž v abstraktní figuraci rozpoznávám jakýsi rozšklebený obličej. Možná je to smrt, možná jen znamení na nebi, prostě nějaké poselství. Malby jakože zadumané, ovšem ve skutečnosti spíš bezduché. Malířská macha plytká, snad dobrá dekorace do kanceláře starosty nebo do nějaké banky. Ve srovnání s ostravskou malířskou školou (např. Daniel Balabán, Aleš Hudeček, Katarína Szányi) práce nikterak atakující mysl návštěvníka. Profesionální prázdnota, jak jsme ji za socialismu znali z Díla, jak se jmenovaly oficiální prodejny Svazu českých výtvarných umělců.

Vizuální umělec má ovšem právo i na druhý plán své tvorby, na třetí a třeba i na padesátý pátý. Také Ireně Jůzové nejde o to (nebo to neumí) oslovit diváky hned ve dveřích galerie, návštěvník se podle ní napřed musí seznámit s technologiemi, s jakými umělkyně pracuje. Jůzová totiž propadla nanotechnologiím a díky laskavému přístupu Technické univerzity v Liberci dostala možnost „výtvarničit“ právě s pomocí nanovláken, takže touto technologií například vytvořila i otisk své tváře na plexisklo. A na plátna vlastně ztvárnila totéž v malbě.

Dobrá tedy, návštěvník se díky doprovodnému textu z pera Davida Lukáše z Technické univerzity v Liberci dozví něco o nanovláknech, nicméně samotná technologie nikterak nepozvedla vyznění vystavených děl. Barokní mistři se také nechlubili tím, jakým způsobem si namíchali barvy, zadavatele obrazu zajímal až výsledný efekt. A ten je u Ireny Jůzové hodně rozpačitý, což je ale jen můj osobní dojem, neboť před takovýmto hodnocením brání umělkyni doslova vozová hradba postavená předními českými umělci a kunsthistoriky.

Na Jůzovou v minulých letech zapěli ódy třeba Milan Knížák, Tomáš Vlček, Jiří Machalický či Martina Vítková. Od té poslední si je možno přečíst obsáhlý kunsthistorický výklad i na katalogovém listu k ostravské výstavě, v němž se hodně hovoří o Bohovi, transcendentních zázracích i Turínském plátně. Co se tedy nepodařilo vizuálně, to se má zřejmě vyfutrovat smrští závažně znějících souvětí.

Ostravská výstava Ireny Jůzové se jmenuje 5 – 50 kv, což je z hlediska elektrotechniky velmi vysoké napětí. Chápu ten název, Irena Jůzová se bere smrtelně vážně a její umělecké zapálení má změnit svět k lepšímu, jenže zrovna teď tenhle plamen prostě nějak moc nejiskří. Nevadí, elektrotechnika zná i pojmy zvláště vysoké napětí a ultra vysoké napětí.

*

Irena Jůzová: 5-50 kv, Výstavní síň Sokolská 26, Moravská Ostrava, pondělí až pátek 8 až 17 hodin, do 3. října 2014.