Skvělý „neherec“ z Divadla loutek Antonín Šimela: Nabídku role jsem napoprvé odmítl

Jak jste se setkal s Radovanem Lipusem, znali jste se už před inscenací Z deníku Ostravaka?

Netuším, jak dalece mě znal, ale vím, že s námi v Divadle loutek pracovala jeho žena, která mu o mně zřejmě vyprávěla. Jednoho dne mi zazvonil telefon, jestli bych si nechtěl zahrát v inscenaci podle Deniku Ostravaka. Odmítl jsem, protože proč bych si měl já, zkušený osvětlovač, na stará kolena začínat s profesionálním divadlem? Pak mi ale Radovan Lipus zavolal podruhé a chtěl mě přesvědčit, abych se aspoň podíval na zkoušku. Nakonec jsem se rozhodl, že přijdu. Pak stačilo, abych řekl tři slova, a všichni jsme věděli, že režisérova volba byla správná. Prostě jsem se svojí postavou srostl.

Ta inscenace je veleúspěšná, hraje se nepřetržitě od roku 2007 a stále je vyprodáno. Navíc jste v roce 2007 získal na přehlídce Skupova Plzeň v Plzni zvláštní cenu poroty, která se nyní uděluje za „nezařaditelnou zvláštnost“ každoročně pod vaším jménem.

Je to tak, Cena Antonína Šimely nese mé jméno, nepředstavuje ale žádnou sošku jako třeba Oscar. Má formát diplomu, ale i tak jsem na ni patřičně pyšný.

Ostravakem váš vstup do herecké branže neskončil, po úspěchu inscenace a díky vašemu fenomenálnímu hereckému – nehereckému výkonu přišla další nabídka, role psa Šaryka v ještě náročnější inscenaci Šaryk vzpomíná na motivy známého seriálu Čtyři z tanku a pes. Jak jste s ní spokojen?

Musím říci, že představení Z Deniku Ostravaka se mi líbí o něco více, ale někteří diváci mi říkají, že v Šarykovi je mé vystoupení ještě lepší. Tady je to ale po herecké stránce mnohem náročnější, mám v něm mnohem více textu a jsem na jevišti po celou dobu hry, navíc v kožichu… taky už tam nemohu mluvit ostravštinou.

Antonín Šimela v inscenaci Šaryk vzpomíná, (Foto: Divadlo loutek Ostrava)

Takže jste se z pozice profesionálního osvětlovače stal téměř hereckou hvězdou. Jaký je to pocit?

Stalo se mi třeba, že jsme po představení šli na posezení na Společenstvo (restaurace Spolek, pozn. aut.). Na zahradě mě obklopili známí a říkali, jak se jim moje vystoupení líbilo. Ostatní kolem jenom zírali, co je to tam za „hvězdu“. Je příjemné zjistit, že někomu můžete předat hodně radosti a energie přes jeviště. Jsem rád, že mohu vystupovat s mladými lidmi, jedině díky nim mám v sobě ještě jako pětasedmdesátitelý důchodce tolik energie.

Jak relaxujete?

Dříve jsem chodil do posilovny, abych si udržel fyzičku, teď mi stačí moře. Když jsem byl v 70. roce při hostování loutkového divadla ve Vietnamu, tak setkání s mořem pro mne byl jedinečný zážitek. Na pobřeží byl asi kilometr a půl dlouhý odliv a vždy tam vždy chodily Vietnamky s typickými klobouky a sbíraly škeble. Prostě úžasný zážitek.

Vy máte pozoruhodný herecký osud. Sice se o vás říká, že jste „jenom“ profesionální osvětlovač, ale jako loutkoherec jste v loutkovém divadle v Ostravě účinkoval už v útlém věku.

Ano, dokonce už jako sedmiletý, Divadlo loutek se tehdy jmenovalo Dřevěné království. Dokonce z té doby existují divadelní plakáty, na kterých je uvedeno moje jméno. Ani nevím, jak jsem se k tomu dostal, asi tím, že jsem jako malý kluk hrával soukromě loutkové divadlo pro své kamarády. Tradiční marionetová představení.

Antonín Šimela v inscenaci Z deniku Ostravaka.

Jako profesionální osvětlovač jste za svou 55letou kariéru s kolegy loutkoherci projel kus světa. Vzpomenete si na nejzajímavější reakce publika?

Rozhodně to bylo v Mexiku. 800 kilometrů za hlavním městem Mexika. Je tam sice chudoba a velké sociální rozdíly, ale výborní a velice spontánní lidé. Řeknu vám, že tady ta Stodolní se může jít schovat, protože tam je VŠECHNO jako na Stodolní, výborná mexická hudba hraje na každém rohu, všude se line zpěv, prostě nádhera. Ale projel jsem s divadlem skoro celý svět, v Rumunsku jsme trávili třeba čtyři týdny na mezinárodním loutkohereckém festivalu, všude nás provázely velice vřelé reakce publika.

A jak je na tom podle vás, znalce a praktika černého divadla, Laterny magiky a dalších iluzivních kouzel, současné loutkoherectví?

Změnil se styl a více než loutkám se dává prostor činoherectví. Osvětlování a vytváření atmosféry se stalo mnohem jednodušším, i když někdy na úkor kvality. Ale když se podívám na nejnovější inscenace ostravského Divadla loutek, tak jsem jako kritik velmi spokojen.