Primabalerína Olga Borisová-Pračiková: Nejlíp si odpočinu doma s rukama v hlíně

Zanedlouho začne nová divadelní sezóna, jak se na ni těšíte?

Těším se hodně, bude to má jubilejní dvacátá sezóna v Ostravě. Těším se na všechny tituly, ve kterých jsem tančila v sezóně uplynulé. Strašně čekám na Sylfidu, ale ta bude v repertoáru až od února…

Jak je možné, že tak pozoruhodné představení bude mít tak dlouhou pauzu?

Zřejmě proto, že nás čeká řada premiér, které dostanou přednost.

Na to, jak výbornou pověst má ostravský balet, se zdá, že jej diváci dostávají jako šafránu…

Ano, je to tak. Jako soubor máme pocit, že více zkoušíme, než hrajeme. Zkoušíme neustále, od rána do večera, zkoušíme, zkoušíme, zkoušíme a hrajeme jednou za měsíc. Sice o deset představení za rok více než loni, ale i tak toho není mnoho.

Na vás je na první pohled vidět, že žijete především pro klasiku a jste jako stvořená pro silné romantické příběhy, které má ostravské publikum ve velké oblibě. Vnímáte to také tak?

Nechci říci nic špatného o moderním baletu, ale ostravské publikum má rádo klasiku, na každý klasický balet je vyprodáno, na modernu už tolik ne. Proč dítěti dávat zeleninové bonbony, když má rádo ovocné? Diváci se nás neustále ptají, vrátí se Don Quijote, Anna Karenina, Lady Macbeth nebo Dáma s kaméliemi, která se uváděla jenom rok a publikum ji milovalo. Pořád bylo vyprodáno. Mám ráda klasický dějový balet, v této sezóně alespoň mám Louskáčka, Sylfidu a po roce se vrací také Sněhurka.

Jak se těšíte na nové premiéry?

Uchvátila mě Carmina Burana, i když v ní nebudu tančit hlavní sólo. Ale velice se mi líbí spolupráce s choreografem Youri Vámosem a s jeho asistentkou a paní Joyce Cuoco. Jsou to skvělí profesionálové.

Jak vzpomínáte na spolupráci na vizuálně velmi vydařené La Sylphide?

Dánská choreografka Karian Elver byla velmi zvláštní a originální. Má hodně energie, je možná až trošku bláznivá a čas pro ni nic neznamená. Zkoušeli jsme dlouho do noci, ale podařilo se a představení je to nádherné. Spolupráce byla vynikající a bylo zjevné, že La Sylphide nemůže dělat kdokoliv. Dánsko samotné si tuto choreografii Augusta Bournonvilla střeží jako národní klenot.

Olga Borisová Pračiková (uprostřed) v baletu La Sylphide. (Foto: M. Popelář)

Byli jste s tímto kusem někde hostovat?

Bohužel ne, to je na Ostravě nešťastné, že nikam nejezdíme. Za celou dobu mé dvacetileté kariéry jsme byli v Itálii s Labutím jezerem, s Giselle v Německu a pak už jsem jezdila jenom sama soukromě na galapředstavení. Celý svět jezdí, náročné je to s orchestrem, ale třeba špičkový baletní soubor z Kyjeva jezdí po celém světě, i když třeba používá jako hudební doprovod nahrávky.

Ale jinak jste s Ostravou spokojena?

V Ostravě jsem prožila nádhernou, báječnou kariéru, kterou by mi mohla závidět každá balerína. Dostávala jsem ty nejnádhernější role, o kterých mohou ostatní jenom snít, v současnosti ale své kolegyně trochu lituji, protože už nemají tolik příležitostí se uplatnit.

Přesto je Ostrava stále zásobárnou kvalitních talentů pro jiné divadelní soubory…

Spousta herců, kteří jsou kvalitní a působí v Praze, jsou z Ostravy. Hodně mých žáků, absolventů Janáčkovy konzervatoře, na které jsem pyšná, působí v Národním divadle v Praze, v Brně, v Bratislavě, ve Francii, na Jakartě…

Jak se podle vás vydařila minulá sezóna?

Uplynulá sezóna byla vydařená, zvláště díky Sylphidě, přitom jsem ji z dřívějška neměla až tolik v oblibě. Jakmile jsem se ale do ní ponořila, pochopila ji a zahrála, tak mě okouzlila. Přitom je důležité, že její povaha je proměnlivá, je smutná i veselá, divná. A pak mě uchvátila inscenace Balady, moderna spojená s lidovým folklórem. Šílený příběh, hodně těžký, baladický a velice smutný. Zuzka Lapčíková v ní velmi dobře zpívá, nádherně improvizuje a my máme krokově stejnou variaci, ale i tak je to silný zážitek, kdy se musíte podřídit, takže také spontánně improvizujeme. Nevíme, kdy sice přesně začne, ale je to super.

Olga Borisová-Pračiková v inscenaci Dáma s kaméliemi. (Foto: M. Popelář)

S češtinou jste se vypořádala velice dobře, mluvíte krásně plynně.

To díky mým začátkům v Českých Budějovicích. Ale nejvíce jsem se naučila tady v Ostravě ve spolupráci se sólistou Janem Koldou. Mluvil na mě česky a já na něj rusky. To se ale naštval, přitom jsme velmi dobrými kamarády. A pak mi říkal, pokud mi budeš odpovídat v ruštině, tak se s tebou nebavím. A skutečně, nereagoval. Tím mě donutil, abych se osmělila mluvit česky.

Chybí vám něco v Ostravě?

Myslím si, že ostravský balet ještě v porovnání s naším baletem v Kyjevě stále ještě nedosáhl svého vrcholu. Vyvíjí se ale každým rokem a kvalita tanečníků se zlepšuje.

Ostravu jste přijala za svůj domov, zvykla jste si také na naši kuchyni?

Mám ráda všechny kuchyně, ale česká mi chutná snad nejlépe. Zejména vepřo knedlo zelo. To na Ukrajině nemáme. Ale v současnosti se cítím doma už tady v Ostravě. Narodil se mi tady syn, kterému už je třináct let, a pořídili jsme si s manželem malý domeček. Moc ráda relaxuji na zahradě, to je jedno z mála míst, kde si dokonale odpočinu. Stačí, když zabořím ruce do hlíny.