Katarína Szányi a Aleš Hudeček po letech vystavili společný obraz

Duchovním otcem výstav ve východní části přívozského náměstí je legendární ostravský výtvarník Stanislav Cigoš, který zde pod názvem Galerie 761 založil výstavní síň už v roce 1996. Galeristův přítel René Rohan ale později Galerii 761 přestěhoval do centra Ostravy, načež Cigoš přívozské prostory přejmenoval právě na Galerii Nibiru, kterou vedl až do své smrti v roce 2003.

Odchod Stanislava Cigoše na věčnost je podnes obestřen mnoha nejasnostmi, dost možná byl ale podobný příběhu, který po Cigošově smrti sepsal spisovatel Jan Balabán: umění, alkohol, sudetská bezmoc na Jesenicku, šílené vize v obrazech, léky, smrt. Také osiřelými prostory v Přívoze následně lomcovala beznaděj. Nepravidelné výstavy a programy tu napřed připravoval kurátor Michal Moučka, kterého časem vystřídal Aleš Hudeček a Jiří Martuška, přičemž v lednu 2012 se tu na 74 měsíců usídlila Galerie Rubrum alias Tajná Krčma, jež oznámila zánik letos na sklonku července.

Na místo činu se nyní vrací dávný pachatel a kurátor Michal Moučka a na počátku srpna obnovuje Galerii Nibiru. Částečně z piety k zesnulému příteli, dost ale možná, že si při některém svém výletu za hranice reality Moučka vyžádal od Cigoše i osobní souhlas k oživení staré dobré značky. A staré dobré věci jsou hezké, nostalgické a dojímající. Kurátor proto neměl problém, aby k účasti na obnovené premiéře přiměl umělce s tímto místem bytostně spjaté: třeba Katarínu Szányi a Aleše Hudečka.

Ač již někdejší životní partneři dávno nevystavují pospolu, minulost je tentokrát dostala. Společně namalovaný obraz Kataríny a Aleše s názvem „Z Čimelic“ je výmluvnou a jímavou zprávou o nekonečnosti konečnosti. Všechno se pořád opakuje: lásky, beznaděje, smrti, drobné radosti i malé a velké zlo. Od pravěku do futurověku. Furt! Na výstavě v Nibiru je to jednoznačně nejpřitažlivější obraz, od kterého se divák jen těžko odtrhává.

Z výstavy v nové galerii Nibiru. (Foto: Ivan Mottýl)

Odtrhnout se nemůže ani groteskní galerista, který na popisovaný obraz zaujatě kouká. Skulptura Šárky Mikeskové složená ze starého věšáku, klobouku a malířského rámu také zavání zašlými a krásnými časy. V jejím galeristovi je kus kubistického Josefa Čapka, dadaistické radosti z provokující hravosti i černý humor z konce osmdesátých let, jak ho prezentovala třeba skupina 12/15 Pozdě, ale přece.

Též malíř Jiří Kuděla patřil kolem roku 2010 ke kurátorům, kteří měli od přívozské galerie klíče. Obličeje bez tváře už vystavuje léta, alespoň autor tohoto textu ale tohle velké Kudělovo téma vždycky viděl jen na menších formátech. Větší plátna přitom Kudělovi prospěla, kafkovská zadumanost namíchaná se surrealistickou snovostí teď návštěvníka galerie lépe vtahuje do obrazu. A možná až někam za plátno.

Detail z obrazu Jiřího Kuděly. (Foto: Ivan Mottýl)

Studenta Fakulty umění Ostravské univerzity Václava Buchtelíka kurátor Michal Moučka přizval k výstavě asi také proto, aby nebyl nařčen, že se opírá jen o prověřené „staré páky“. Tímhle pozváním však Moučka rozhodně nic nezkazil, představené balabánovské krabice do prezentovaného výběru skvěle zapadají. I Buchtelík na dně svých krabic hledá smysl života: jsoucno, absolutno, černou díru a ostravské propadliště.

Krabice na obrazu Václava Buchtelíka. (Foto: Ivan Mottýl)

První výstava v obnoveném Nibiru sice jen spojila staré kamarády (až na jednu výjimku), přesto vystavená díla zvláštně souzní, ačkoliv předem nebylo určeno žádné téma. Je to dobrý restart v kulisách přívozského undergroundu, teď jen aby nově nakopnutá mašina někam dojela.