Vzpomínky na ruskou okupaci: Básník Hruška nesnášel boršč, galerista Weber myslí na oběti 

Petr Hruška (ročník 1964, básník): Ruská bezostyšná agrese v srpnu 1968 (došlo by k ní dříve nebo později patrně i bez horlivého přičinění zdejších komunistických parchantů, kteří sesmolili zvací dopis) dokázala zpustošit celou českou psychiku. O stavech bezmoci, zoufalství, deklasu, zbabělosti už bylo napsáno spousta slov, ale důsledků bylo mnohem více – a byly stejně katastrofální. Včetně strašné předpojatosti, která nemohla naši generaci nedeformovat. Brežněvovi a Husákovi tedy vděčíme mimo jiné za to, že cokoliv bylo sovětské – a bohužel i ruské – smrdělo a hodilo se nejlépe tak k pohrdání. Kvůli Brežněvovi a Husákovi jsme se rusky ve škole učili s odporem a nedokázali jsme si všimnout, jak nádherná je to řeč. Kvůli nim nám trvalo strašlivě dlouho, než jsme dobrovolně otevřeli Čechova, Tolstého, Dostojevského a Gogola a s úžasem otevřeli ústa nad tou nádherou. Vždyť nám v mládí nechutnal ani boršč! Jen vodka, ten ruský nástroj na zničení Evropy, jak kdesi napsal Honza Balabán. A teď je to tady bohužel znovu. Kvůli Putinovi budu asi brzy muset svému synovi vysvětlovat, že Sorokin je strhující spisovatel, pelmeně jsou dokonalé a že Malkin s Ovečkinem hrají nádherný hokej. A tyhle hrozné předpojatosti, které v lidech pochopitelně rostou a pustoší jejich soudnost, ty jsou posledním, nenápadným, ale těžkým důsledkem imperialistické nezřízenosti takových tvorů, jako je Brežněv nebo Putin.

Marek Pokorný (ročník 1963, umělecký manažer Galerie města Ostravy PLATO): Těžko mohu zapomenout, když mám ten den narozeniny. Tehdy jsme byli v Nízkých Tatrách s rodiči, šli jsme na výlet na Malino Brdo, a když jsme dorazili do chaty, všichni už seděli u televize a sledovali tanky. Okupační armády jsem pak hned zažil v Ružomberku, babička se vrátila z Prahy a vyprávěla o tom, co se dělo na Václaváku. Maminka běhala s plakáty Alexandra Dubčeka a já ničemu nerozuměl. Dnes na tom nejsem o moc líp, i když vím kdeco. Co pojde z ruské rulety, tentokrát těžko domýšlet. Ať už máme vztah k dění na Ukrajině, jaký chceme, a Krym třeba i přejeme Rusku, tak Putinova imperialistická politika je neomluvitelná.

Milan Weber (ročník 1943, galerista Výstavní síně Sokolská 26): Ptáte-li se na dojmy z 21. srpna 1968, vybaví se mi bezprostřední události z dopoledne a poledne 21. srpna 1968 před budovou Československého rozhlasu ve Vinohradské ulici: tanky, barikády, střelba, dým, ranění, mrtví. Byl to pro mne šok a hluboká frustrace, nově nabývaný pocit bezvýchodnosti. Tenkráte v šedesátém osmém se sovětští agresoři zaštiťovali ještě spoluúčastí tzv. bratrských zemí, svých satelitů – Polsko, Maďarsko, Bulharsko, NDR, dnes si ale ruští agresoři a váleční zločinci vystačí sami.

Jindřich Štreit (ročník 1946, fotograf): Nekonečná beznaděj.

Jaroslav Malík (ročník 1957, fotograf, pedagog SUŠ v Ostravě a kaktusář): Osmašedesátý pamatuji dobře. Pro nás kluky to bylo veliké dobrodružství. Na „poosmašedesáté“ časy vzpomínám skrze československého bolševika, který se více než poslušně uchopil normalizačních povinností. Nastoupil jsem na střední školu (byla umístěna mezi ruským sídlištěm a ruskými kasárnami), kde tři roky přede mnou „dostudoval“ Jan Zajíc. Cituji ze školního řádu: – Zákaz vstupu do školy v teniskách, riflích, manšestrákách. Kotlety do půl uší, vlasy se nesmějí dotýkat límce (podtáčeli jsme je jakousi sponou). Povolena pouze restaurace Praha, s nejdražším pivem, uprostřed Šumperka. Když vzpomínám na dobu „dočasného umístění“ sovětských vojsk, slyším Karla Gotta, jak vysvětluje, že dlouhá hříva nedělá ještě z muže lva salónu. Vidím malého ruského soldáta ve skrčených holínkách smrdícího naftalínem s obrovskou nákupní kabelou a velkým těžkým kufrem, kterak v uctivé vzdálenosti kluše za mohutnou zmalovanou báryšňou v hustém kožichu smrdícím silnou voňavkou. Místo záclon vidím krepový papír nalepený v oknech našich osvoboditelů a poblité odpadkové koše v domácnostech ruských oficírů, kteří se tím pádem nemusí ani zvedat na záchod. Vzpomínám na ruské prodavačky, které na kuličkovém dřevěném počítadle uměly bleskurychle spočítat jakýkoli nákup. Je toho na dlouhé povídání. Při vzpomínkách na okupanty se mi vyjevují groteskní absurdní situace, které mě ze spaní nebudí. Nicméně budí mě přetrvávající bohorovnost, jízlivost a hlavně NEDOTKNUTELNOST naší „strany“. Bo ta je tu furt. Zasloužila by si, abychom začali u ní.

Pavel Hruška (ročník 1964, literární teoretik, pedagog Slezské univerzity): Tady je má stručná odpověď, snad je v ní všechno:  Miluji ruskou kulturu, nenávidím ruskou politiku.

Jan Hališka (ročník 1942, violoncellista, bývalý ředitel Janáčkovy filharmonie, ředitel festivalu Janáčkovy Hukvaldy): Těžko se mi na tu událost vzpomíná. Byli jsme tehdy mladá rodina – dcery měly jeden a čtyři roky. V tu chvíli se nám hroutily všechny ideály. Mám z té doby doma dokonce smlouvu pro mne i manželku na angažmá v makedonské Skopji. Nakonec jsme zůstali v Ostravě a snažili se vnímat hlavně svou práci a péči o rodinu (výchova dětí, vnoučat a péče o stárnoucí rodiče). Kdybych to měl vyjádřit stručně – velmi trpká zkušenost. Dokážeme se z ní poučit?

Radovan Jursa (ročník 1970, kardiochirurg a básník): Byl jsem počat na jaře roku 1969, a proto jen v heslech, tak jak se mi objevují v hlavě:
– Noc strávená v kupé mezi Prahou a Olomoucí  se zdravotní sestrou, která chodila kolem Palacha, myslím že to bylo roce 1988.
– Ruští vojáci v Olomouci hned vedle kolejí v budově bývalého soudu, měli na sobě jen vaťáky, jinak nic a mrzli.
– Noviny z osmašedesátého, které si schovával můj táta. Objevil jsem je, když mi bylo 15, byl to úžasný zdroj informací z jiného světa, tak jsem to dával číst spolužákům. Když na to přišel ředitel gymnázia a místní šéf strany, soudruh Sedláček, postaral se, abych se nedostal výšku, kromě jiného.

Martin Klimeš (ročník 1960, galerista, kurátor, organizátor večerů experimentální hudby v ostravském Domě umění): Sovětská invaze do Československa, doba  okupace Rusáky, jak jsme jim říkali, je pro mne ten hlavní román, celý život, mám to zažrané v hlavě. Pak mi to už  paradoxně začalo rychle a jednotvárně utíkat. Nemám příliš rád uměleckou reflexi sociální a politické reality. Samotná skutečnost bývá mnohem barvitější, komplexnější, strukturovanější, než se daří vyjádřit jazykem umění. Z té doby si nenesu nějaký dominantní obraz či příběh, ale ostré pocity  nemohoucnosti, vzteku, nasranosti, beztvárnosti, vědomí, že je to tak už navždy, ale taky zkušenosti z jiného neoficiálního světa, který byl pro mne tím jediným opravdovým. Nemyslím si, že by se Rusko nějak podstatně změnilo, že by prošlo něčím obdobným jako Německo po II. světové válce. Zdá se mi, že ta touha ovládat, dobývat, být nadřazený je v nich stále stejná.

Nina Tiliu (ročník 1958, absolventka konzervatoře v Ostravě, herečka a novinářka): Bylo mi před čtyřiceti šesti lety právě deset, měla jsem na vysvědčení prvou jedničku z jazyka ruského, byl konec prázdnin, v obchodech našeho maloměsta (Frýdek-Místek) se brzy nedal koupit olej, mouka, paštika ani čokoláda, zato doma jsme měli zásoby na celý rok a mohli jsme být klidni. Teď jsme jedli hlavně zeleninu a ovoce ze zahrady a máma horlivě jako vždy zavařovala džemy, kompoty a čalamády. Z čeho pramenil v naší rodině neklid, toho jsou v srpnu vždy plné noviny, jako i tenkrát byly. Ale v naší rodině se přede mnou deníky a časopisy začaly zamykat do barové skříňky umístěné uprostřed leštěné obývací stěny. Ani rádio jsem, já – dcera řeckého komunisty, kterému zachránil život Stalin s Gottwaldem, nesměla z ničeho nic poslouchat. Zvyklá na autoritativní výchovu svého otce, jsem myslela, že mě chce ochránit před nějakými sprosťárnami, neboť jsem jednou zaslechla, jak z ložnice rozhlas po drátě zpívá „Jdi domů Ivane, čeká tě Nataša“. Než začala škola, byla jsem otcem poučena o tom, že nás Rusové přijeli vysvobodit. Od čeho, jsem se neptala.
Těšila jsem se, že v září začne cestou ze školy zase mé oblíbené potěšení. Za 25 haléřů vytočím jakékoliv číslo a popovídám si s neznámými lidmi na druhém konci aparátu. Z mého kapesného 2,50 Kč na týden se dalo pořídit pětkrát eskymo nebo jen čtyři eskyma a dva telefonáty. Telefonovala jsem pravidelně jen jednou týdně, protože se mezi spolužáky říkalo, že se dá přijít na to, kdo volá, když volá často a věřila jsem, že by mě zavřeli nebo bych byla přinejmenším bita. Ale hned první týden stál na schodech před poštou místo opuštěné budky velký hlouček lidí a já si byla jista, že někoho, kdo dělal totéž co já, asi už odhalili. V kapse jsem žmoulala pondělní, ještě nerozměněné kapesné, a tak jsem se s poločistým svědomím prodrala dopředu, abych viděla, jak viníka trestají. Ale tam, připomínám, že bylo září 1968, stál nehnutě tak asi sedmnáctiletý kluk v uniformě, s puškou přes rameno a díval se modrýma očima upřeně před sebe, ačkoli na něj lidi kolem pokřikovali „pačemu vy zděs“ a „idi damoj“. Rozeznala jsem zavalitého otce své spolužačky Táni, sousedku z našeho domu, a další známé tváře naší ulice. Slunce pálilo, všichni byli rudí, zpocení a vzrušeni, někteří se ptali pořád na totéž, chtěli diskutovat, a když on pořád nic, tak na něj šedivý pán v obleku plivl. Totéž pak udělal otec spolužačky, brunátná paní sousedka, dospělí synové paní Sladké a několik dalších. A voják nic, jen stál a plakal. Doběhla jsem na konec ulice, zavolala, že do Jednoty přivezli brambory, utíkala jsem se svými penězi do papírnictví, kde jsem koupila věc v plné hodnotě kapesného, po které jsem strašně toužila: umělohmotnou muchomůrku červenou. Měla v bílé nožičce olůvko a i když jste ji položili na bok, nebo dokonce na klobouk, vždycky se sama postavila správně. Tento nákup zažehnal můj pláč. U pošty jsem rozevřela poplivanému vojákovi ruku, a vložila do ní celá rudá muchomůrku se slovy: „Padarok dlja Natašu.“ Dárek pro Natašu. To je vše. Celou pravdu o těch dnech jsem se začala dovídat až postupem času.

Pavel Šmíd (ročník 1964, malíř, spoluzakladatel ostravské umělecké skupiny Přirození):  Mám jen takový mžik z té doby. Mně byly čtyři a bráchovi sedm. Courali jsme se po krnovském náměstí a já se ho zeptal, kdy odejdou Rusáci. On se zamyslel a autoritou staršího mně řekl, že za měsíc. Mně se to nějak překotilo. Měsíc byl pro mne tenkrát strašně dlouhý čas, ale hlavně se mi to spojilo s tím bílým kulatým na obloze a uvnitř jsem tušil tu dálku, velikost  a tajemství. A to se potvrdilo, bratrova moudrost a tajemství vesmíru.

Kamil Drabina (ročník 1946, kurátor Galerie Langův dům ve Frýdku-Místku): Po mladickém nadšení, že se něco v roce 1968 změnilo, přišel samopal mířící na mne při jízdě na Jawě, vojáčkem, když jsem chtěl ráno projet náměstím Frýdku. Kolik lidí z páté kolony pro rozpínavost Rusů je dodnes placených, či vydíraných (KGB-STB). Udělejte průzkum a odhad, kolik je dnes stále pro „přivij se k tomu dubisku…“, je to smutné.

Ywetta Ellerová (ročník 1961, zpěvačka, hudebnice, pedagožka): 21. srpna 1968 jsem byla na prázdninách u babičky v Děhylově,bylo mi necelých sedm let. Milovala jsem rána, kdy v otevřených dveřích vonělo slunce a malé políčko za dvorkem, já se probudila, sedla si na kamenné schody, podepřela bradu a koukala. Toho rána mě babička popadla podivně nervózně a „letěly“ jsme do konzumu, asi kilometr do kopce, pro mléko, jak si velmi dobře pamatuji. Moc jsem chtěla jet na trojkolce (do toho kopce, já trouba). Babička trochu protestovala, ale laskavě, jako ta babička. Ovšem nic naplat, trojkolku jsem prosadila, ke konzumu dotlačila. Za konzumem pole a louky, na nich tanky. Fuj. Byly hnusně velké, vypadaly mrtvě.Pamatuji si nekonečně podivné ticho v obličejích prodavaček (byly dvě) i babičky. A pak krev na babiččině obličeji: upadla, když se mě snažila s nákupem v tašce zadržet v převratné rychlosti, kterou se trojkolka i se mnou valila z kopce dolů, domů. Mléko bylo v lahvích, rozbilo se a teklo po silnici. Na ten obraz nikdy nezapomenu: 21. srpna 1968, na polích obrovské tanky, na silnici bílé mléko, střepy a červená krev. Babička plakala, já také.Pak ticho. V domě i v mé paměti.Dodnes mě to všechno sere. Trojkolky i tanky tenkrát, dnes tanky, střepy a střely do životů, které politici chtějí vyměnit za hlínu, prach a špínu. Fuj.

Miroslav Šnajdr ml. (ročník 1961, malíř): Srpen 1968: Bylo mi necelých 7 roků. Pamatuji si otce nakloněného u rádia, jak poslouchá zprávy Československého rozhlasu a pláče. Já ho do té doby plakat neviděl. Byl pro mě autoritou, skálou. Ty jeho slzy mě vyděsily, protože s nimi padla jedna z mých jistot. / Obrazy na téma 21. srpna 1968 a ještě více věnované Palachovi maloval můj otec. / Současná situace mě celkem děsí. Ta dvojakost deklarací a skutečných činů připomíná Stalinův Sovětský svaz (a taky samozřejmě A. Hitlera z druhé poloviny 30. let, ještě před érou druhé světové války a holocaustu). / Deklarace a skutečné činy: Cituji prohlášení velitele invazních sil do Finska, armádního velitele 2. stupně Kirila Afanasoviče Měreckova z 30. listopadu 1939 (první den útoku na 4milionové Finsko, začátek zimní války. Hlavní finské zločiny: neutralita, odtržení od Ruska a hranice příliš blízko Leningradu):  „Přicházíme do Finska nikoli jako dobyvatelé, ale jako přátelé a osvoboditelé finského lidu z pařátů velkostatkářů a kapitalistů. My se nestavíme proti finskému lidu, ale proti Cajander-Erkově vládě, která odvrhla zájmy finského lidu a vyprovokovala válku.“ / Toho dne ruské dělostřelectvo ostřelovalo své vlastní pohraničníky, aby poskytlo záminku pro invazi. V následné Zimní válce zemřelo 48 243 Finů a země přišla  o 57 000 kilometrů čtverečních území. / Poučná je také reakce komunistů: tehdy i dnes (mimochodem českoslovenští komunisté vinili v letech 1939-1941, kdy byli Stalin a Hitler spojenci, za rozpoutání II. světové války Velkou Británii a Francii a dneska za Ukrajinu může EU.) / Jsem si vědom zjednodušování v těchto řádcích, leč není mi možno jinak.

Pavel Řehořík (ročník 1972, spolumajitel nakladatelství Větrné mlýny a pořadatel festivalu Měsíc autorského čtení: Za časů svého mládí jsem lozíval po skalách a zamiloval se do Adršpašského pískovcového města. Jeden z tamějších dominantních útvarů se jmenuje Milenci. Dvě, asi sto metrů vysoké, na sebe nalepené pískovcové věže spojené v horní části polibkem. Útlý milenec vlevo, vpravo korpulentnější milenka. Pokud zamíří do „Ádru“ turista, jde pískem vysypanou pěšinkou zhlédnout Milence, to se musí. Horolezeckých cest vede na jejich vrchol několik a každá má své jméno: Cesta slunečního svitu po zádech milence, Stará cesta komínem mezi věžemi a Letecká přímo středem milenky. Asi třicet metrů pod jejím vrcholem je přírodní balkon, na kterém můžete, pokud se tam vyškrábete, postát a kochat se závratným pohledem z výšky. Právě v tomto místě stával nápis. Velkými bílými dvoumetrovými literami tam v osmašedesátém Jaroslav Krecbach, skvělý lezec, který o dva roky později zahynul v kamenné lavině pod Huascaránem v Peru, napsal: „21. srpen fuj!“. Nápis na skále vydržel pár dnů, pak zmizel, ale zanechal zřetelnou, dodnes patrnou stopu po tom, jak se jej kdosi snažil odstranit. Ani místní v hospodě mi neřekli, kdo to udělal. Dodnes mi to vrtá hlavou, musel to být horolezec, a to „za komunistů“ byla poměrně úzká skupina lidí, kteří se mezi sebou vzájemně dobře znali.

Petr Lysáček (ročník 1961, performer, výtvarník): Nostalgická nálada malého národa, který se ještě navíc momentálně namyšleně sebepožírá a nerespektuje svůj vlastní historický vývoj, mě v mé tvorbě nezajímá. Šedesátá léta jsou nenávratně pryč a automatismy typu velký národ vždy utlačuje malý jsou nepoužitelné. Tak akorát pro zdejšího nevzdělaného politika pohunkovského původu, aby si zaštěkal. Co se týče Rusů, doporučuji si přečíst knihu Natašin tanec od Orlanda Figese a čtenáři snad dojde, kde je asi jádro pudla. Samozřejmě, že v každém národě se najde blbec (blbci), kteří mají velké nadání kazit, na co sáhnou. Rozhodně bych ale nebagatelizoval. Lidi jsou ve své podstatě a většině v pořádku.