Klicperův Ptáčník má velký úspěch. Režisér hry chce v Ostravě založit nové divadlo

Jak se žije Pavlu Gejgušovi coby režisérovi na volné noze?

Já jsem se teď nějaký čas režii nevěnoval, protože jsem cestoval po Kanadě a Spojených státech. Tam jsem si odpočinul od divadla a většinu času jsem trávil v přírodě, ale teď jsem nabitý chutí něco dělat.

Byla kanadská a americká příroda inspirací k uvedení Klicperova Ptáčníka v Komenského sadech?

Nepřímo. Ten klid kanadských lesů se tam asi promítl. S nápadem dělat Ptáčníka přišli lidé ze Staré Arény Petr Sedláček a David Mírek. Chtěli nepřímo navázat na projekt z roku 2010, kdy uvedli na mostě přes řeku Ostravici Klicperovu Veselohru na mostě. Zároveň jsme chtěli udělat českou klasiku a samozřejmě jsme potřebovali starší text nezatížený autorskými právy.

Klicperův text vám coby režisérovi i ostatním protagonistům umožnil dosti výraznou sebeprojekci, v jejímž rámci se vyjadřujete k dnešku. Ke korupci, k ničení přírody, k historii a částečně i k politice. Celý tvar je velmi aktuální. V této souvislosti se tedy ptám: Nechcete založit v Ostravě další profesionální scénu s takto zaměřeným repertoárem?

Bylo by úžasné, kdyby se něco takového povedlo. Ano, už jsme se o tom předběžně bavili jak s lidmi ze Staré Arény, tak s herci, kteří účinkují v inscenaci Ptáčníka. Vypadá to tak, že by se mohla zformovat herecká skupina, která by v pravidelných intervalech měla premiéry a reprízy v sále Staré Arény.

Kdo by byl vaší cílovou skupinou?

Domnívám se, že kdybychom začínali s novým divadlem, přitáhli bychom spíše mladší diváky. Ale nechtěl bych se vyhraňovat a hledat nějakou cílovou skupinu. Chci oslovit všechny generace.

Do Komenského sadů se na Ptáčníka přišla podívat početná skupina diváků napříč generacemi. Vnímal jste jejich reakce?

Příliš ne. Byl jsem dost nervózní, byla to přece jen premiéra a zároveň jsem pomáhal přenášet věci, protože se hrálo na několika místech, musel jsem v rámci inscenace mimo jiné házet petardy, takže už jsem nestíhal sledovat a všechno vnímat. Ale i těm několika starším lidem, jejichž reakci jsem zachytil, se to líbilo. Mám z toho radost. Třeba i z toho důvodu, že když jsem dělal Vančurovo Rozmarné léto, tak lidé, kteří ten titul mají spojený s filmem Jiřího Menzela, neskousli některé moje aktualizace. Také u Ptáčníka se to stalo. Jeden starší pán se ptal, kde se tady hraje ten Klicpera. Řekli jsme mu: to je ono, právě se na to díváte. A on odpověděl: ale tam ty postavy mají telefony, ty v Klicperovi nejsou… Tak toho pána jsme asi neuspokojili.

Jiří Zahuta (uprostřed) ve venkovní divadelní inscenaci Ptáčník. (Foto: L. Vrchovský)

Ptáčník ve vašem podání, jak už zaznělo, je dost aktuální. Chcete se prostřednictvím divadla vyjadřovat k realitě?

Ano, myslím si, že je to dost důležité. Divák by si měl odnést zážitek, který v něm poté rezonuje. Pokládám to za kritérium dobrého divadla. Když to nekončí potleskem po představení, ale rezonuje a doznívá v době, kdy divák přijde domů. To je určitě důležitá funkce divadla.

Vy jste se po jedenácti letech vrátil do Ostravy. Změnilo se to město? A pokud vnímáte nějakou proměnu, v čem spočívá?

Proměnily se generace lidí. Samozřejmě podniky, do kterých jsem chodil, už tady nejsou a místo nich jsou tu jiné. Ale je to pro mne teď velice příjemná zkušenost hlavně kvůli lidem, které tady potkávám. Právě díky projektu Ptáčníka jsem poznal velice zajímavou skupinu lidí. Byla radost s nimi pracovat.

Pokud se vám podaří založit v Ostravě další divadlo, bude základ hereckého souboru vycházet právě z týmu, který udělal Ptáčníka?

Přál bych si to. Určitě bychom s těmi lidmi dále pracovali.

Jaké herce máte jako režisér rád? Takové, kteří vám mluví do řemesla, kteří neustále něco vymýšlejí? Všiml jsem si, že právě takových byla v Ptáčníkovi většina. Vypadalo to dokonce na jakousi kolektivní tvorbu…

Ano. Mám rád tvořivé herce, kteří se nebojí přinést autorský vklad. V Ptáčníkovi jsou zajímavé osobnosti, každá vnesla něco svého. Já osobně rád střídám různé typy divadla. Rád dělám autorské divadlo, které je pro mne důležitou osobní výpovědí. Jindy si rád vyzkouším divadlo, kde je důležitá estetická a formální stránka. A jindy zase rád dělám nějaké přesahy až do komentáře reality. Nejde mi však jen o čistě režijní a tvůrčí práci na inscenacích. Chci v Ostravě uskutečnit ještě jeden projekt. Když jsem studoval a pracoval v Brně, tak jsem spolupracoval s waldorfskými školami. V rámci školního vzdělávání jsem dělal autorské dětské divadlo. S dětmi jsme společně vytvořili scénář, vyráběli jsme si kostýmy, kulisy, všechny děti se zapojily, kdo nehrál, tak třeba pouštěl hudbu. Chci v Ostravě otevřít několik takových skupin v různých obvodech města. Aby děti nemusely dojíždět. Nejde o dramatickou výchovu. Spíše o divadelní dětské studio, kde by si ale každé dítě našlo to, co je baví.

Tak Vám přeji, aby se Ptáčník stal začátkem existence nového ostravského divadla, a Ostravě přeji, aby o vás nepřišla. Z tohoto města totiž lidé dnes spíše za vlastní realizací odjíždějí.

Já jsem tedy přijel a hned zase odjíždět se rozhodně nechystám.

Recenzi inscenace Ptáčník si můžete přečíst ZDE. Repríza je připravena na 26. srpna.