Sedmnáctý ročník festivalu Folklor bez hranic nabídl atraktivní exotiku i domácí tradici

Ostravský festival je jediným svého druhu v České republice, který se koná po dobu pracovního týdne, nikoliv o víkendu. Jako jediný také s výjimkou zahajovacího a závěrečného večera nevybízí diváky k cestě za folklorem a lidovou hudbou, písní a tancem, ba právě naopak. Folklor jde za diváky do míst, kde probíhá jejich všední život. Mobilní festivalové jeviště je každý den postaveno v jednom městském obvodě, na sídlišti nebo přímo v ulicích.

Tato skutečnost je nejen osobitým rysem, ale také velkou předností celého festivalu. Stejně jako v minulých letech i letos byl největší zájem o odpolední koncerty v městském obvodě Ostrava-Jih a Ostrava-Poruba. S velkým zájmem se stejně jako v minulých letech setkal i koncert na lázeňské kolonádě v Klimkovicích-Hýlově.

Zahraniční soubory velmi oceňují dopolední koncerty v ostravských domovech seniorů a ústavech sociální péče. Pro mnohé hosty je to důvod k zamyšlení, protože v některých zemích světa se společnost takovým způsobem jako v České republice o seniory či zdravotně a mentálně handicapované lidi nestará. Také tento fakt je další velkou předností festivalu.

Letošní ročník opět stejně jako v minulých letech přivedl do Ostravy hned několik podob folkloru. Vedle vysoce stylizovaného projevu například v provedení ostravské Hlubiny, která předvedla své rodinné stříbro, choreografii Zdeny Kyselé na Lašské tance Leoše Janáčka, diváci viděli autentický lidový tanec v provedení francouzského souboru Le Cordon Camarquais z města Nimes, slyšeli estetizovaný zpěv běloruských, ruských a ukrajinských písní v mnohohlasém podání běloruského souboru Lěl a poznali I tradiční tance z indického státu Gudžarát.

Indové však přinesli organizátorům I nemalé starosti: jak určuje jejich přístup k životosprávě, nejedí téměř žádné maso, někteří odmítají pozřít i vejce ve vaječných těstovinách a zeleninu, která je na jednom talíři s masem či uzeninou také jíst nemohou. Se všemi stravovacími návyky indických hostů si však organizátoři festivalu dokázali poradit.

Indický soubor přinesl v průběhu závěrečného koncertu ojedinělý důkaz vlastenectví. Šestnáctý srpen je dnem indické státnosti a indičtí lidoví umělci svůj státní svátek oslavili přímo na Slezskoostravském hradě zpěvem indické hymny s rukami na srdcích přímo v průběhu svého vystoupení. A po indické hymně zazpívali písničku Okolo Frýdku cestička, kterou se v Ostravě naučili. Rozdíl mezi Frýdkem-Místkem a Ostravou vzhledem k tomu, že pocházejí z pětimilionového města Ahmadábád, přitom vůbec nevnímali.

Při vystoupeních zahraničních hostů festivalu došlo k potvrzení dalšího faktu: některé písně a tance z jiných zemí připadaly místním divákům natolik povědomé, že v hledišti zaznělo: to je přece naše písnička a tohle tančí i Valaši či Slezané. Samotný název festivalu se tak stal skutečností – lidová písnička a tanec opravdu neznají hranic.

Před organizátory Folkloru bez hranic nyní do budoucna stojí jediný úkol: udělat ze zahajovacího a závěrečného koncertu festivalu záležitost více atraktivní pro diváky. Oba koncerty se totiž svým způsobem uzavírají do sebe, a to je velká škoda. Ve všech ostatních ohledech je Folklor bez hranic opravdovou kulturní událostí.