Tomáš Vaněk ozvučil obrovské Trojhalí svářečkou, bičem, včelami i autobusem

„A tady by měly být koleje,“ zasnil se dále malý capart, zřejmě s čerstvým zážitkem z pražského hlavního nádraží. Kovová klenba Trojhalí skutečně připomíná nádhernou konstrukci klenoucí se nad nástupišti pražského „Hlaváku“, přičemž obě stavby byly vybudovány dokonce ve stejné éře, krátce před rokem 1910. Účel pražské nádražní haly je stále stejný, ostravskému industriálnímu prostoru bez průmyslové výroby nicméně bylo nutno vdechnout druhý život. Architekt Josef Pleskot proto Trojhalí proměnil v živé kryté městské náměstí, na kterém tu a tam někdo zazpívá, zacvičí si, projede se na skateboardu či provede jiné alotrium.

Dvakrát ročně se bude Trojhalí měnit i v jednu z nevětších galerií v republice (4500 m²), a to pod kurátorským dohledem Marka Pokorného, uměleckého manažera Galerie města Ostravy PLATO, která má hlavní stan v bývalém plynojemu uprostřed vítkovické Dolní oblasti. Co ale vystavit v tak obrovském prostoru, které nemá žádné galerijní zázemí ani klimatizaci, jež je při výstavách umělců z pomyslné první ligy světového vizuálního umění obvykle zásadní podmínkou? „Od počátku jsem myslel na Tomáše Vaňka,“ přiznal Marek Pokorný na středeční vernisáži. Čistý architektonický prostor rozhodně nechtěl narušit nějakou komplikovanou instalací. „Chtěl jsem vystavit něco, co nebude vůbec vidět ani slyšet, a to Vaněk umí. Projekt neviditelný a nehmotný,“ dodal. A navíc takový, jenž by předvedl přívětivější tvář současného vizuálního umění.

A skutečně. Divák při vstupu do větší z hal Trojhalí vidí jen prázdnou industriální stavbu. Monumentální konstrukci z dob, kdy byla Ostrava průmyslovou mocností celého středoevropského prostoru. Industriální sloh jako z učebnic architektury. „Paráda,“ vydechne bezděky každý, kdo poprvé vstoupí. A že se zároveň ocitl na výstavě Tomáše Vaňka, vlastně ani nemusí zaznamenat. Ta je totiž, jak už řečeno, „nehmotná a neviditelná“.

K důkladnému vstřebání výstavy si návštěvník musí postupně nasadit dvanáct sluchátek. (Foto: Ivan Mottýl)

Ale přece existuje. Stačí se zastavit u dvanácti podpěrných pilířů a nasadit si sluchátka, která jsou na sloupech nenápadně zavěšena. Tak třeba u sloupu s pracovním číslem 5 se ze sluchátek ozve dětský pláč. Posluchač se bezděky otáčí po hale a očima pátrá, kde že to děcko bulí, než mu dojde, že je to jen reprodukovaný křik. Ve sluchátkách číslo 8 uslyší včely a podvědomě uhýbá před bodnutím. A ve sluchátkách číslo 4 ho vylekají koně Městské policie Ostrava. Co to má ale všechno znamenat? Odpověď je na divákovi.

Za celým projektem s názvem Particip č. 178 stojí Vaňkovo nadšení z objevu takzvaných binaurálních nahrávek. Ty jsou neuvěřitelně dokonalé, prostorové a efektní, odborně řečeno „jsou pořizovány binaurálním stereo mikrofonem, kterému se říká Dummy head, takže binaurální nahrávka zaznamená například hudbu přesně tak, jak by ji posluchač zaznamenal svým sluchem, kdyby stál před interpretem“. Vaněk si binaurální nahrávání vyzkoušel poprvé na akci v jednom newyorském bytě. Záznam začínal zvonkem u dveří a vše bylo tak přesvědčivé, že majitelka bytu při poslechu nahrávky odešla několikrát otevřít dveře, než jí došlo, že jde jen o záznam. Dokonalá iluze.

Podobně je tomu i v Trojhalí. Tomáš Vaněk napřed v hale nahrál různé zvuky a situace, které nyní diváci mohou poslouchat ze sluchátek a podvědomě reagovat na dokonalost záznamu. Kde je, sakra, ten bus,“ řekne si leckdo, když uslyší ostravský autobus MHD. Vyleká se práskání biče či propadne panice, když hlas ze sluchátek číslo 12 naléhavě vyzývá, aby lidé urychleně opustili prostor kvůli požáru. Všechny nahrávky vznikaly skutečně v Trojhalí, do kterého najel autobus, naběhli policejní koně a přišel i včelař Pavel Gazda z Bohuslavic s úlem plným včel.

Rektor AVU Tomáš Vaněk (vlevo) a šéf Galerie města Ostravy PLATO Marek Pokorný. (Foto: Ivan Mottýl)

„Nahrávky můžete vnímat jako gramodesku s dvanácti nahrávkami, nebo třeba jako příběh o dvanácti kapitolách. To už je na vás,“ vyzval diváky Marek Pokorný. Tak dobře. Ze sluchátek číslo 1 je slyšet svářecí souprava. Ano, je noc, zloděj rozpaluje zámky na Trojhalí, aby vnikl dovnitř. Sluchátka číslo 2, žena na vysokém podpatku kráčí halou. Jo, takže šéfka téhle party už se dostala do haly a hledá kontraband, který měl mít v hale uložený konkurenční gang. Sluchátka číslo 3, hadice stříkající vodu. Aha, žena při neobratném hledání kontrabandu povolila hlavní uzávěr vody. Sluchátka číslo 4, policejní koně. Situace se dramatizuje, halu obklíčil jízdné oddíl policie… A tak dále, a tak dále, pokračování je na divákovi (i v mnohem intelektuálnější verzi).

A ještě ke smyslu téhle aktivity, jak dnes kunsthistorikové říkají podobným výtvarným akcím. „Větší blbost jsem ještě neviděl,“ zaznamenal jsem na hlas jednoho pána v obleku. Jak se to vezme. Tomáš Vaněk si hraje a dost dobře se u toho baví, zároveň ale jeho aktivita donutila ke spoluúčasti na 200 přítomných diváků, přičemž další tisíce lidí se u sluchátek zastaví v příštích týdnech. Vaněk obratně zastavil čas a teď nutí diváky, aby v tom zastaveném čase zůstali pár desítek minut s ním. V bezhlavém běhu o život, jakým je dnes pro většinu lidí běžný pracovní den, je to víc než zajímavá pauza. „Včely v hale, co je to za p……a,“ pohorší se sice nejeden divák, jenže ještě další půlden mu ty včely budou hučet v hlavě a nutit ho myslet také na něco jiného než na práci, rodinu a pivo s kamarády.

*

Tomáš Vaněk: Particip č. 178. Galerie města Ostravy PLATO (Trojhalí resp. Dvojhalí), otevřeno denně od 10 do 22 hodin, vstup volný. Výstava je k vidění (vlastně ke slyšení) do 30. září.