Klasika pod hvězdami zaujala živými velbloudy. Provedením hudby už bohužel méně

Areál Dolních Vítkovic, kde se nedávno konal festival Colours of Ostrava, nabízí mnoho prostranství a volných ploch k realizaci náročných jevištních inscenací. Proto zůstává záhadou, proč pořadatelé vměstnali scénu a hlediště v blízkosti výpadovky Místecká. Velmi diskrétní zvuk klasické hudby, ačkoliv podepřený aparaturou, byl dost poznamenán hlučným provozem za plotem.

Krátce po osmé hodině, kdy diváci zaujali svá místa naproti pódiu, prošel před publikem zástup starověce oděných sboristů se dvěma velbloudy. To diváky celkem zaujalo. Pak už se na nepříliš povedené scéně  (schody, schody a zase jen schody s gumovými svícny, o nichž bude ještě řeč) začal odehrávat známý příběh babylónského krále Nabukadnesara.

Pod vysokými pecemi byla k vidění opera Nabucco. (Foto: Dana Fojtík)

A tady začíná první potíž. Je pochopitelné, že ne všichni diváci jsou obeznámeni s dějem opery. Pro tyto účely existují titulky, které bývají umístěny tak, aby je bylo vidět. Nedovedu si tedy vysvětlit, jak je možné, že ačkoliv jsem seděl na kraji řady a po mé pravici ještě sedělo minimálně pět přistavených řad posluchačů, z titulků jsem viděl jen polovinu. Druhá půle byla z mého úhlu skryta za zvukovou aparaturou a bylo zřejmé, že ti, kteří seděli po mé pravici, neviděli z titulků zhola nic. Scéna byla na vrcholu schodiště nevkusně orámována dvěma gumovými svícny, které se vždy při nástupu sboru rozkymácely a většinou ideálně bránily právě v pohledu na titulky.

Pojďme se raději podívat na zvuk. Bývá vždy velkým problémem zvučit symfonický orchestr. V případě operního díla je to úkol ještě náročnější. Bohužel i zde musím podotknout, že zvuk orchestru byl velmi špatný. Nevím, zda to bylo rozestavěním mikrofonů, ale nešlo sluchově vnímat nic jiného než smyčce, vysoká dřeva a bicí nástroje. O nějaké vyváženosti nemůže být řeč. Operní sólisté byli opatřeni mikroporty nestejné úrovně. Zpívat do mikroportu je komplikované zejména s ohledem na dynamiku árie. Tak u sopranistek nejvyšší tóny byly až bolestně předimenzované. Ještě horší byla komunikace orchestru se sólisty. Jelikož jeviště a orchestřiště byly postaveny de facto vedle sebe, dirigent stál k jevišti prakticky zády a sólisté jej také těžko mohli ze svých úhlů registrovat. A tak nějaké to zpoždění v nástupech, rozjeté začátky, sboristé zpívající rytmicky o půl doby před nebo po době, bylo evidentní.

Výjev z operní inscenace Nabucco z cyklu Klasika pod hvězdami . (Foto: Dana Fojtík)

Podíváme-li se na jednotlivé pěvecké výkony, sluší se vyzvednout zejména mužské role. Zaujali Nabucco Nikolaye Někrasova a Zacharias Davida Szendiucha. Toho lze označit za nejpřesvědčivějšího a intonačně nejjistějšího. Jeho sytý bas byl velkou oporou. Ženské protagonistky (Eliška Weissová a Valéria Vaygant) svými výkony nepřesvědčily (zejména exponované vysoké tóny byly problematické). Úroveň sboru nebudu raději komentovat.

Celková výstavba tohoto krásného operního díla postrádala dramatičnost, vnitřní opravdovost a přesvědčivost. Z operních sólistů by neměly být loutky a z hudby paskvil. Pořadatelé však měli úspěch zajištěn. Ještě jednou se prošli sboristé před druhým dějstvím s velbloudem mezi lidmi a už to budilo sympatie. Závěrečný sbor zajatých Židů jako přídavek fungoval dokonale a byl korunován velkolepým ohňostrojem. To vše za vstupenky, jejichž cena se v průměru neodkulila od tisícovky.

Klasika pod hvězdami je masová akce, která s má s kulturou společnou jednu věc: prezentuje se kvalitní hudbou klasiků. Další atributy (provedení, nastudování, scéna, kostýmy, výkony) jsou však velmi rozporuplné.