Trojhalí představí policejní koně, včely i oheň. Na reakce politiků počkáme po vernisáži, říká šéf PLATO

Aniž byste si to možná přál, Galerie města Ostravy PLATO se nedávno díky své poloze v multifunkční hale Gong stala součástí festivalu Colours of Ostrava. Byla to pro ostříleného kurátora něčím nová zkušenost? A kolik návštěvníků si našlo cestu do galerie?

Během festivalu prošlo výstavami a akcemi pořádanými naší galerií více než čtyři a půl tisíce lidí. Někteří zavítali zcela cíleně, někteří zabloudili, jiní byli zvědaví na všechno, co se v areálu děje. V žádném případě to pro mě nebyla nová zkušenost, dobrou průpravou jsou například muzejní noci – a absolvoval jsem jich v roli pořadatele asi deset. Samozřejmě mě těší hlavně ty skupiny, které se podaří oslovit tak trochu mimo jejich vůli. Takže z hlediska naší mise jsou Colours velká příležitost. Příští rok si návštěvníky připravíme a podržíme ještě lépe.

Viděl jsem vás několikrát mezi festivalovými diváky, měl jste nějaké bezprostřední reakce na právě probíhající výstavy v PLATO?

Různé. Od vzkazů typu „Běžte se zahrabat, umění skončilo renesancí“ až po vřelé díky za velký zážitek.

Poslední festivalový den sochařka Šárka Mikesková vytvářela instalaci přímo před PLATO, jak přijímalo publikum tuhle akci?  A kde „socha“ nakonec skončila, když PLATO nemá depozitáře?

Bohužel se nám nepodařilo správně načasovat začátek akce, protože umělkyně byla v Drážďanech. Takže určitý zájem o něco, co nebylo zcela pochopitelné, tam byl, ale na finále došlo až ke konci festivalu, kdy byli všichni utahaní. Socha podléhá pomalému rozkladu a není určena k uchování.

Festival měl i vlastní výtvarné ambice, jak se vám líbila vítězná práce Ceny Jana Světlíka pro mladé umělce, kterou získal Josef Achrer za „malířskou instalaci“ s názvem Ingot?

Josef Archer představuje jistý typ cool umění a v kontextu prostoru, kde vystavoval, tedy pod vysokou pecí, vypadala dobře.

Teď popojděme z Gongu do Trojhalí u Karoliny. Hodně lidí se mě jakožto údajně „určitě zasvěceného znalce“ ptá, jak to bude s výstavami v Trojhalí. Když byl totiž projekt městské galerie slavnostně oznámen radnicí (jaro 2013), nadšeně se vyprávělo o dvou rovnoprávných částech nové galerie, o Gongu a Trojhalí. Uměnímilovní Ostraváci pak začali očekávat, že v Trojhalí vznikne něco jako brněnská Vaňkovka a moc se na to těšili. Jenže pak bylo oznámeno, že v Trojhalí proběhnou jen dvě akce ročně , navíc spíše instalace, performance, koncepty, nikoliv klasické výstavy. Jak je tedy nakonec Trojhalí provázáno s PLATO a proč jen dvě akce ročně?

Myslím, že odpověď je zřejmá už z otázky. Trojhalí není prostor vhodný pro klasické výstavy. Ať už z hlediska bezpečnosti pro vystavené exponáty či klimatických podmínek, anebo z ekonomických důvodů – můj odhad je, že „opravdová výstava“ by tu stála celý balík peněz určených na všechny výstavy pořádané PLATO za celý rok. Koncepce rekonstrukce Trojhalí spočívá v tom, že se fakticky jedná o krytý veřejný prostor, kryté náměstí určené pro rozmanité činnosti, z nichž jednou jsou i projekty spojené se současným uměním. A upřímně řečeno – architektonicky je Trojhalí po rekonstrukci stejně skvostné jako brněnská Vaňkovka, jejíž dramaturgie rozhodně není vzor, jak zacházet s takovýmto typem prostoru.

První akcí v PLATO bude ve středu 13. srpna vernisáž zvukové instalace Tomáše Vaňka, dnešního rektora pražské AVU. Veřejnost už zaslechla, že k přípravě instalace potřeboval policejní koně i včelí roj, můžete přípravy popsat podrobněji?

Přípravy byly náročné i zábavné zároveň. Tomáš Vaněk připravil tucet situací, jejichž zvukové záznamy tvoří základ výstavy. Takže kromě policejních koní jsme nahrávali včely, autobus, oheň, vodu atd. Pro návštěvníka by to mělo být trochu překvapení.

Věříte, že výsledný zvukový efekt Vaňkovy instalace zaujme ostravské publikum?    

Věřím, jinak bych to nedělal. Vy tomu snad nevěříte?

Líbí se mi, že město jakožto donátor galerie PLATO nemá problém s tím, že galerie financuje komplikované natáčení zvuků motorek, policejních koní nebo včelích rojů, přičemž vše se snímalo přímo v Trojhalí. Dle mého magistrát vyhodí stamiliony za spoustu nesmyslů, takže konečně se něco dává i do poměrně experimentálního projektu, tedy jak se dnes mezi kunsthistoriky říká do „aktivit“, které Vaněk nazývá Participy. Vaněk ale v rámci ostravského festivalu Malamut v roce 1998 nastříkal sprejem přes šablonu zvonky se jmény na několik kanceláří na magistrátu, čímž úřad tak naštval, že další rok Malamut přišel o městské dotace. Slyšel jste o té akci? A jak se to stane, že podnes stejně divoký umělec je najednou z peněz magistrátu bohatě dotován? Krátká paměť? Vstřícnější lidé k současnému vizuálnímu umění mezi politickým establishmentem?

Slyšel jsem o tom. Není to jediný případ. Koneckonců, když Tomáš Vaněk dostal Cenu Jindřich Chalupeckého, tak naštval držitele autorských práv po Josefu Ladovi… Ale uplynulo šestnáct let, tak uvidíme. Důvody jsou vždycky pomíchané. Ale na reakce bych počkal až po vernisáži.

Vysvětlete, co vlastně Tomáš Vaněk myslí tím slovem Particip, v případě akce v Trojhalí to bude Particip už s pořadovým číslem 178.

Participovat znamená mít účast na něčem, něčeho se účastnit, připojit se k něčemu, co už existuje. Takže participy jsou díla, která reagují na danou situaci, v našem případě na konkrétní prostor, a rozvíjejí, domýšlejí jeho možnosti. Nepopírají výchozí stav, ale přidávají k němu něco, co s ním souvisí – asociativně, metaforicky.

Když loni Tomáš Vaněk vystavoval v přívozské Galerii Rubrum, někdo se snažil najít kořeny toho slova v ostravském nářečí. Particip čili party cyp nebo parta cypů. Prostě „cypovina“ vzniklá v Ostravě. Co vy na to?

To může být hezké přivlastnění zvláštního typu umělecké strategie ostravským publikem. Nicméně převádět všechno na jednoho místního jmenovatele asi není jediný možný způsob, jak se vyrovnat s něčím, co sami neděláme, že.