S Albertem Čubou na pár slov před derniérou inscenace Marná lásky snaha

Jaké máte pocity před poslední sérií uvedení inscenace Marná lásky snaha, která bude mít v neděli na Slezskoostravském hradě derniéru?

Zítra máme zkoušku, oprašovačku, ale nemůžu najít text. Jestli tam přijdu jako „nepopsaný papír“, tak to bude sranda. Myslím, že se všichni setkáme a budeme na sebe vyděšeně koukat. Volal mi také Vladimír Polák, že ani on nemůže najít text.

Jaké byly vaše první reakce, když jste se dozvěděl, že budete v Marné lásce hrát?

Příjemný zážitek, byl jsem rád. Člověk má většinou radost, když se kluci ozvou (produkce PaS de Theatre, pozn. red.). Původně jsem sice měl hrát jinou roli, ale kluci se ozvali s předstihem, že to nakonec bude jinak.

Ještě před Marnou lásky snahou jste si zahrál v inscenaci Romeo a Julie. Na kterou z Vašich dvou hereckých účastí na Shakespearovských slavnostech vzpomínáte raději?

Vzpomínám rád jak na Romea Julii, tak na Marnou lásku. Kluci v Ostravě se snaží držet úroveň a vazbu na zdejší herecké prostředí. Angažují herce, kteří jsou s Ostravou nějak spojeni. Třeba díky účasti Marka Holého, který tady začínal.

Utkvěl vám v paměti nějaký mimořádný moment, který se na jevišti v některé z těchto inscenací nečekaně odehrál?

Při scéně souboje mezi Romeem a Tybaltem (Marek Holý a Igor Orozovič) začalo pršet. Hrálo se ještě na nádvoří Slezskoostravského hradu, ne jako teď v amfiteátru. Na nádvoří bylo pódium z dřevených fošen, které navlhly a namokly, takže by se na nich dalo bruslit. Když kluci začali, tak se choreografie rozpadla po dvou prvcích a Igor zjistil, že nemá kord (smích).  Ale smát jsme se mohli, až představení skončilo, přeci jenom jsme se při tom báli a bylo to dost nebezpečné. Pak je ještě jedna scéna, na kterou rád vzpomínám: Julie, která byla ve vaně, se probouzí. Ve vaně byla teplá voda, ať chudinka nezmrzne, takže když z vany vylezla, tak se z ní vždycky hodně kouřilo, jak se odpařovala oblaka páry. Mám z toho velmi silný vizuální zážitek.

A když byste měl něco podobně silného najít v Marné lásce?

V Marné lásce mám fyzicky náročnou scénu. Když tančím, jsem v těch kožiších úplně zpocený. Jsem tak unavený, až si říkám, že bych se sebou měl začít něco dělat. Když jsou dusné večery, je to masakr. Také se bojím, jestli se letos vejdu do kostýmu, před dvěma léty to bylo tak akorát. Uvidíme, snad se nebudou muset popouštět, jinak asi končím…

Koho z diváků by napadlo, že kostýmy mohou být pro mužské herce až tak ožehavé téma…

Projeví se to v okamžicích, když některé inscenace hrajeme více let, což se nám v Komorní scéně Aréně stává často. V průměru hrajeme třicet repríz, ve srovnání s jinými divadly je to moc. Úspěšné inscenace mají třeba sedmdesát repríz. Ty hrajeme i čtyři nebo pět let. Celou dobu to bylo v pohodě, ale pak jsem v určitou chvíli začal zjišťovat změny, třeba ve Višňovém sadu nebo v Penzionu pro svobodné pány. Kostým začal být problém, třeba praskaly kalhoty. V Penzionu už mám kalhoty jiné a vestičku hodně napjatou.

Jako navarský král jste poznal jeviště také v Praze i Brně, jak se liší od Ostravy?

Velký prostor jsem znal, třeba z Divadla Jiřího Myrona, ale přeci jen venkovní prostor je něco jiného. Musíte používat odlišnou techniku a je to náročnější. Hlavně na hlasivkách je to cítit. V Praze je scéna nejsevřenější, ozvěna se vrací, v Brně je naopak ozvěna strašně silná, máte pocit, že je krásně slyšet, ale z pohledu diváka je to jiné. V Ostravě je to nejzvláštnější, protože ozvěna není žádná a člověk má pocit, že není vůbec slyšet. Kolegové mi říkali, že když tady hrál Jiří Langmajer, tak o pauze prohlásil, že jestli nezapnou ty bedny, nebude hrát dál. Odpověď byla taková, že bedny jsou zapnuté celou dobu, akorát jsou otočené do hlediště, takže to na něj může působit tak, že není slyšet.

Nebude vám líto, že Marná lásky snaha už končí?

Budu na ni rád vzpomínat, je třeba se smířit s tím, že některé postavy odcházejí, jiné zase přicházejí. Rozhodně nebudu plakat, to ne. Ale přiznávám, že někdy jsou i takové inscenace, se kterými se mi loučí velmi těžce. To byla třeba derniéra Romea Julie, moje první zkušenost s Letními shakespearovskými slavnostmi. Trošku mě mrzí, že se Marná lásky snaha nehraje více třeba v Praze.

Nevybavíte si nějakou zajímavou reakci ze strany publika na tuto inscenaci?

Nezapomenutelný je Michal Kavalčík alias Ruda z Ostravy, který si v jedné scéně vytvoří velký znak mužství. Jeho exhibici doprovázejí zajímavé reakce. Ti co jsou blíže, tak neví, jestli se mají smát, nebo se pohoršovat, ti co jsou dál, tak zase upřeně studují, jestli vidí dobře. Marná lásky snaha je vůbec založena na řadě vizuálních gagů.

Co plánujete po neděli, kdy Marná lásky snaha definitivně skončí? Dovolenou?

Ano, po šesti letech. Pojedeme s rodinou do Turecka. Budu bydlet v hotelu, válet se na pláži a číst knihy. Konečně vypnu a budu si aspoň na chvíli užívat nicnedělání.