Jak to slyší šéf klubu Barrák: Od Blur přes Nohavicu až po King Crimson

Dissolving of Prodigy – Rozmluva s větrem (2006): Vlna doom metalu mne zcela minula. Jsem celkem optimistický člověk, takže pocity zmaru a zničení jdou mimo mě. Nicméně Dissolving of Prodigy patří k tomu nejlepšímu, co český doom metal může, nebo spíše mohl nabídnout a zcela po právu jsou považování za českou legendu. Pamatuju si, jak jsem před klubem potkal jejich fanouška, který dorazil na jejich vůbec poslední koncert do Barráku až z Ukrajiny a jel kvůli tomu dva dny do Ostravy a zase zpět. Škoda, že už je nikdy naživo neuvidíme.

Blur: Girls and Boys (1994): Krásná ukázka britpopu devadesátých let, který je aktuální a oblíbený dodnes, což je známkou toho, že se jedná o nadčasový žánr na rozdíl od spousty různých dnešních pokusů o vytvoření něčeho neotřelého. Skladby Blur, Oasis, a dalších kapel jsou vždy příjemným pozitivním zpestřením a dokážou člověku naladit dobrou náladu. Tento song mi navíc evokuje prostředí knih Irvina Welshe.

Jaromír Nohavica – Festivalnyj privjet (2010): Nohavica. Jeho písně si pustím vždy rád. Nerozumím tomu, proč mě míjel až do jednadvaceti let a nakonec jsem ho začal poslouchat díky lidem z Čech. Písně jako je tahle mám z jeho repertoáru asi nejraději, protože vtipnou formou krásně poukazují na to, co se v naší zemi děje. Mám na Nohavicovi rád, že dokáže poukázat na různá nepopulární témata a nebojí se je pojmenovat otevřeně.

Nasum – Relics (2012): Nasum – legenda grindcore, i když zde se jedná o live verzi s náhradním zpěvákem Keijem z Rotten Sound. Nicméně se tento neuvěřitelný člověk své role zhostil velmi dobře a vzpomínkové turné odehrál skvěle. Jsem rád, že jedna ze zastávek tohoto turné byla i u nás v klubu a dodnes vzpomínám na spoustu českého rumu na baru pro všechny stojící přítomné právě od Keija, litry vodky a odjezd tourbusu asi o pět hodin později oproti plánu… Nasum hrají přesně ten grindcore, který mám rád – přímý, technický, bez zbytečných perverzních průpovídek a názvů a s neuvěřitelnou energií, která lidi nutí nejen blbnout pod pódiem, ale taky se naplno věnovat stagedivingu.

The Cure – Cold (live 2002): Tuto kapelu ani moc neznám, spíše jen název. Nicméně muzika mi moc blízká není, ale tuším, že po návštěvě koncertu by se to mohlo změnit, jak už se mi to stalo několikrát. Naléhavost jejich hudby mi velmi připomíná u nás nedoceněné The Red Paintings, kteří produkují velmi podobnou hudbu. Každopádně tohle není můj šálek kávy, doma si to nepouštím.

https://www.youtube.com/watch?v=bs5JYS60M2o

Lordi – The Riff (2013): Heavy metal mi nikdy moc blízký nebyl a nezmění to ani Lordi. Myslím, že důvod jejich popularity je především ve využití masek. Jinak by šlo o další tuctový heavy metal, který jednou během písně vysype kvalitnější kytarové sólo a tím to hasne. Snad jediná kapela, která používá masky a přišla s něčím inovativním, jsou Slipknot. Ostatní jen omílají dokola to samé a za maskami schovávají pouze nedostatek vlastní invence. Na tomto videoklipu mi je sympatická pouze herečka a fakt, že se natáčel v českém Albertu – nicméně kdyby stáli v lese nebo na louce, tak by to vůbec nic nezměnilo a pořád by se jednalo o stejnou tuctovou záležitost.

NakedFloor – Queen of Someone Else (2012): Zástupce ostravské scény se svým poprockem. Na české poměry se jedná o relativně vyzrálou hudbu, nicméně opět se ukazuje, že je u nás něco špatně, protože v porovnání se světovými kapelami tomu něco chybí. Ale věřím tomu, že kluci nemají ambice živit se hudbou, takže je to vlastně v pohodě. Hrát umí. Využití industriálního prostředí Ostravy do klipu, je mi sice sympatické, ale takových klipů se v jednu dobu objevovalo příliš velké množství, a tím všechny ztratily šmrnc novátorství.

King Crimson – Red: King Crimson slyším poprvé, doteď jsem znal jen název. Nicméně už teď vím, že si je znovu pustím nejdříve za deset let. V současné době mi taková hudba nemá co říct.  Šest minut toho stejného s občasným sólem a jedinou změnou v melodii je fakt únavné. Já osobně takovou produkci nazývám muzikantkou masturbací. Dle mého názoru to uspokojuje především samotné muzikanty, jak jde vidět na jejich výrazech v obličejích, ale možná jsem ještě nedozrál k poslechu takovéto hudby. Jako jam – dobré, ve zkušebně – dobré, ale z koncertu bych nejspíše odešel nebo skončil u baru.