Herec Jan Vápeník: Industriál mi nic neříká, je studený. Ostravu dělají lidi

Je čas Letních shakespearovských slavností, kde jste hrál v komedii Jak se vám líbí. Jak si toto léto užíváte?

Nesmí pršet, protože nám neplatí zkoušky, jsme placeni od představení. Ale jinak je to v pohodě, těším se, až skončí červenec a budu se svou rodinou.

Je něco, co se vám nelíbí na nové ostravské inscenací Jak se vám libí?

Myslím si, že je to řemeslně dobře odvedená práce, dál není co k tomu říci. Líbí se mi, jak díky panu režisérovi pracujeme s jevištní řečí. Vracíme se k prazákladu jevištní mluvy, která se momentálně nepoužívá. Jedná s například o dodržování délky slabik a kladení důrazu na předložky. Když je slovo bez čárek, tak se má říkat krátce, když je s čárkami, tak se má vyslovovat dlouze.

Býváte nervózní před premiérou?

Ne, zvlášť když je toho tolik, že se těším, až bude po premiéře a budu mít volno. Žena je v Hradci, děti u babiček v Otrokovicích a ve Zlíně. Já jsem v Ostravě a pes pendluje mezi Hradcem, Ostravou a Otrokovicemi, jsou to krásné prázdniny (smích).

Kde jste trávil loňské prázdniny?

S rodinou. Mám tříletou dceru, dali jsme si Krkonoše.

Čtyři roky jste působil v souboru Divadla Petra Bezruče, Ostravu jste poznal důvěrně. Jak na ni vzpomínáte?

Na Ostravě mě nepřitahuje ani tak město jako lidi, to je jednoduché. Jsou rovní a přímí. Tady je jistota, že když někoho naserete, tak vám to řekne rovnou a nekličkuje. Natře vám to a hotovo. Myslím si, že lidé by měli být upřímní, je to správná cesta.

Vaše první setkání s Ostravou bylo jaké? Neozval se někdo, že jste ho nasral?

Ne, ne. První bylo stěhování z Chebu, příjezd od Frýdku-Místku, když přijíždíte kolem toho „industriálu“. Slunko září a do toho prší, je to všelijaké. A my jsme si říkali: Sakra, kam to jedeme? (smích). Šel jsem podepsat smlouvu k řediteli. Ten říká: Tak Janku, sednete si. A já se za ten jeho stoleček nemohl vejít, přece jenom 160 kilo je poznat.

Věděl jste o Ostravě už něco předtím z doslechu?

Ano, od Francina (režisér Martin Františák), známe se ze školy ve Zlíně. V několika jeho představeních jsem hrál, je to Valach, který je upřímný a moc mi sedí, mám ho prostě rád. Ten mi o Ostravě vyprávěl.

A co o Ostravě říkal?

Říkal, že je to tady ostrý (smích).

V rozhovoru pro Ostravan.cz se Martin Františák zmiňoval o nezapomenutelné inspiraci z hospody Dílo. Předpokládám, že vy jste se také Dílem inspiroval.

Dílo je zásadní hospoda. Myslím, že každý, kdo tady působí v jakémkoliv divadle, ví, že Dílo je prostě zásadní hospoda.

Když jsme u Ostravy, tak její podstatnou část tvoří industriální budovy. Vy ale říkáte, že industriál nemáte v oblibě. Proč?

Ano, industriál nemám rád. Je studený, nic mi to „neháže“. Je jednotvárný a nevidím v něm žádný osobní vhled, prostě nic mi nedává. Jinak mám rád každé historické centrum. (Jan Vápeník se přes okno zálibně dívá na historické budovy v okolí Kuřího rynku, pozn. red.)

Industriál je ale také historická záležitost, předválečná.

Ano, ale ne dostatečně, pořád je to pro mě nové.

Není to tou špínou?

Může být vyleštěný a můj dojem z něj je pořád stejný. Mám rád kamenné domy, mám rád Gočára v Hradci, ale nejvíce asi irské baráky s trávovou střechou. Jsou tou úplně nejkrásnější budovy na světě, v létě je tam chladno, v zimě teplo, prostě super.

Jaká byla vaše „nejšílenější“ příhoda z Ostravy?

Když jsme zkoušeli inscenaci 1984 s Honzou Mikuláškem. Zkoušení s Honzou je vždy strašně intenzivní. Bydlel jsem ve Výškovicích a jednou v sobotu brousili koleje, takže jsme je museli objet přes jinou část Vítkovic. Bylo ráno a pošmourno, seděl jsem v té tramvaji a říkal jsem si, že jestli něco vypadá jako krajina z tohoto románu, tak tohle. Obraz fabriky, kterou ta tramvaj projíždí, ve mně zůstává dodnes.

A nějaká veselá historka?

Ty se musí žít, o těch se nevypráví (smích). Nemám rád prvoplánovou legraci, tlačení na pilu, bulvární komedie.

Jako třeba inscenaci Pornohvězdy, ve které jste hrál u Bezručů? Hráli jste ji také open air. Bylo to podobné jako pod hvězdnou oblohou na hradě?

Chááá, to ale byla inscenace založená z větší části na hudbě, dialogy byly druhotné. V amfiteátru za Domem kultury města Ostravy jsme zvučili porty, v tom jediném to bylo jiné než v kamenném divadle a bylo tam pekelné horko. Situace více méně stejná jako teď na hradě uprostřed léta ve tři hodiny odpoledne. Teď nám v tom vedru ke zkouškám navíc hrály kapely na Colours. Všechno bylo pekelně slyšet, Robert Plant nebo závěrečný koncert, všechno jsme slyšeli…

Vaším nejbližším autorem je Shakespeare nebo někdo jiný?

Martin McDonagh. Mrzák inishmaanský nebo Osiřelý západ, tam jsem hrál faráře alkoholika. Jako autor je McDonagh přitažlivý ostrostí a břitkostí, vtipem, který je bezbřehý, strašně podobný jako lidi tady v Ostravě.

Jak vzpomínáte na proslulou inscenaci Bezruč?!, na které se podíleli také Ivan Motýl a Jan Balabán?

Práce byla intenzivní a děsně fajn. Zkoušeli jsme přímo v hospodě postavené poblíž už zbořené Harendy v Bartovicích. Můj dobrý kamarád Lukáš Melník hrál Bezruče a já Vladimíra Vaška. Ale ani jedním bych nechtěl být. Jeden je příliš okázale hrdinský a druhý příliš velký posera.

Myslíte si, že Vašek napsal Slezské písně?

Proč ne? Stát se může cokoliv, nerad bych se do toho pouštěl, ale když se někomu něco povede, vždycky se najde někdo, kdo vzápětí řekne, ale tenhle to přece nemohl udělat!

Jste kus chlapa, nemáte s tím občas potíže?

Já to pořád říkám: Žijeme v zemi hobitů, každý větší člověk tady najde uplatnění (smích). Do každého divadla, když vejdu, tak říkají: Ježismarijá, ten je velkej!“ No co, no. (smích)