Marcel Školout hraje v Jak se vám líbí a říká: Na jeviště vždy vstupuji pravou nohou

Jak hodnotíte premiéru inscenace Jak se vám libí, měl jste nějaký zajímavý postřeh?

Diváci byli velice pozorní, nevěděl jsem nejprve, jestli to nevyplývá z toho, že by třeba nevěděli, na co přišli, protože naše pojetí Shakespeara je netradiční, ale pak se skvěle bavili a já osobně si to velice užíval a měl jsem z představení velice dobrý pocit.

Jak se vám líbí inscenace Jak se vám líbí? Jde o vaše první setkání se Shakespearem?

Už druhé, první bylo ve Snu noci svatojánské v režii Petera Gábora. Pracuji v okruhu lidí, které znám a se kterými jsem už spolupracoval, takže je to velice příjemné. S režisérem Michalem Langem se setkávám poprvé a také je to velmi milé, takže Jak se vám líbí se mi libí moc.

Měl jste možnost přijít do kontaktu se Shakespearovskými slavnostmi již dříve, nebo jste tady  poprvé?

Hraji tady poprvé, ale slavnosti samozřejmě znám od okamžiku, kdy v Ostravě začaly, zvláště díky mé manželce, která na nich dlouhodobě pracuje jako maskérka. Vždycky to bylo z mého pohledu diváka velice příjemné, protože letní komedie nemají za úkol nic jiného než diváka pobavit a já se bavil vždy skvěle.

Letošní prázdniny jsou pro vás jiné než ty ostatní, na odpočívání asi nebude moc času…

Plynule jsem přešel ze sezóny do sezóny. Deset měsíců člověk nevypne a ty dva měsíce jsem vždy věnoval aktivnímu odpočinku, protože rád sportuji. Ale tentokráte nic nestihnu, protože celý červenec mám Shakespearovky a pak pojedu za rodinou do Otrokovic.

Můžete přiblížit své role, které hrajete v inscenaci Jak se vám líbí?

Jsou to dvě menší roličky. Hraji šlechtice na dvoře vévody Frederika jménem Le Beau. Ten co neví, tak to nepoví, takže je taková hlásná trouba. Pak představuji jednoho z pánů na dvoře Frederikova bratra, vévody v Ardenském lese.

Jste člen souboru opereta-muzikál, přesto hostujete často v činohrách, je to pro vás vítaná změna?

Od roku 1996 spolupracuji s činohrou. Oslovil mě tehdy režisér Juraj Deák, abych hrál v muzikálu Šumař na střeše. Vždy je to pro mne příjemná spolupráce a oddech. Chodím si do činohry odpočinout. Hraju muzikály a je to jiný styl práce, relax. Vždycky jsem touto spoluprací velmi nadšený.

Začínal jste jako člen baletu, zvládáte hodně hereckých poloh. Je těžké hrát muzikál a zároveň třeba činohru?

Někdy ano. Obecně herectví je hodně nesvobodné povolání, pořád musíte někoho poslouchat. Režiséra, dirigenta, choreografa. Když řemeslo chcete dělat poctivě, je jedno jestli je to opereta, muzikál, činohra, vždycky je to dřina.

Jaké je pro vás účinkovat pod otevřenou oblohou?

Zezačátku byl pro mne šok seznámit se s otevřeným prostorem pod oblohou. Člověk musí neskutečným způsobem přidat na hlase, aby mu bylo rozumět. Na to nás režisér Michal Lang upozorňoval, ať se připravíme, že musíme mluvit pregnantně, protože prostor je otevřený a hlas v něm uniká, ztrácí se. Jinak samozřejmě hrozí projíždějící auta, sem tam letí letadlo, někdy se za hrazením ozve opilec, ale to my herci na sobě nesmíme nechat znát.

Nemáte od režiséra speciální pokyny, jak reagovat na nečekané situace, které mohou nastat?

Záleží na individuálním přístupu, pokud někdo v daný okamžik něco vymyslí, tak jsem toho názoru, že to inscenaci nijak neuškodí.

Můžete přiblížit své divadelní začátky, jak jste se ke kumštu dostal?

Nestudoval jsem žádnou uměleckou školu a dodneška to vnímám jako jistý hendikep. Považuji se za naturščika, nechával jsem si vždy poradit od kolegů. Na JAMU mě nevzali pro nedostatek talentu, takže mám jenom gymnázium v Otrokovicích. Poté jsem rok dělal v koželužském výzkumném ústavu a zároveň jsem hrál amatérské divadlo v souboru Racek. Dávali jsme Dva muže v šachu od Miroslava Horníčka. Po premiéře jsem byl tak nadšen, že v okamžiku, když mi řekli, že v Opavě hledají eléva do baletu, nemohl jsem nezareagovat. Když jsem poprvé vešel do divadla, možná to zní jako klišé, ucítil jsem vůni kostýmů a šminek, takže jsem hned věděl, že tohle chci dělat.

A na ten konkurs do Opavy jste jel tajně, bez vědomí rodičů?

Šel jsem tam na „tajňocha“ jak se říká v Ostravě. V roce 1984 jsem si sbalil kufr s tím, že jedu do Opavy vystupovat s naším tanečním souborem. Když jsem se pak vrátil, vybaloval jsem nepoužitý kroj a přiznal barvu. Tatínek byl zklamaný, u nás je koželužská tradice, ale pak mi řekl: Chceš to dělat, tak to dělej pořádně. Potom přijel na první premiéru a byl nadšený.

Kdo vám v ostravském divadle podal nejvíce pomocnou ruku?

V operetě mi velice mi pomohla Zdeňka Diváková a pak činoherec Honza Filip, velice miloval operetu, chodil na všechna představení, na generálky. Já se snažil být pokud možno civilní, přirozený. Honza Filip mi namítal:  „Hlavně nebuď přirozený, jinak si tě nikdo nevšimne.“  Říkal to samozřejmě s nadsázkou. Vážím si každého názoru svých kolegů. Herec se učí celý život a u mne to platí trojnásob.

V Ostravě máte stálé pracovní zázemí a rodinu. Co pro vás Ostrava znamená?

Vím, že se říká: Ostrava černá, milenka věrná. Když jsem tady poprvé přišel v roce 1988, tak jsem byl jako v Jiříkově vidění. Tatínek mě vezl autem, jeli jsme kolem sídliště a najednou jsme se ocitli ve fabrice. Projížděli jsme Vítkovicemi, všude byly brány, roury, potrubí a brány. Říkal jsem si: Tady dlouho nevydržím, ale pro začátek je to dobré. Pak jsem díky kolegům zapadl do kolektivu a zapomněl na negativní věci jako jsou životní prostředí a prašnost. Ostravu jsem začal více vnímat až po revoluci, jak se začala měnit. Dnes už není černá, ale nádherně zelená. Mění se a rozkvétá do krásy. Hlavně je to kousek do Beskyd a do Jeseníků, takže nedám na tento region dopustit.

Jižní Morava vám dala tanec a hlas. Vy jste dostal příležitost a dokázal se zformovat…

Moje maminka vždycky říkala, když se mi do něčeho nechtělo: Chtít je hybná páka každé práce. Divadlo jsem chtěl dělat strašně moc, byl jsem jako houba a nasával jsem vše kolem sebe. Jestli ho ale dělám dobře, to musí posoudit diváci.

Pamatujete nějakou nezvyklou divadelní situaci?

Během Evity se nám stalo, že vypadl zvuk a musel jsem před oponou  omluvit představení. Diváci zatleskali a vypadalo to, že jsou spokojeni, že se děje něco neobvyklého. Ostravské publikum je velice vřelé a Ostrava má velice dobré divadlo. Naši divadelníci nemají tendenci propagovat se za každou cenu.

Máte nějaký rituál, který dodržujete před vstupem na jeviště?

Vždycky vykročit pravou nohou, to je jediný rituál, který mám. To mi poradila moje profesorka Zdeňka Diváková. Měla podobný rituál a já si jej oblíbil, že bych bez něj na scénu už nenastoupil. Pokaždé mi říkala: Vždy vykroč na jeviště pravou nohou, mysli na mne, já budu myslet na tebe.

A nestalo se vám někdy, že jste se zmýlil a vykročil opačnou nohou?

Stalo, několikrát. To jsem potom trnul a potil se, abych řekl vše tak, jak má být.

Ale premiéra Jak se vám líbí začala vykročením tou „pravou“ nohou…

Do poslední chvíle jsem byl nervózní, protože náš první nástup byl ještě navíc veden ze střechy. Pravou nohou jsem vykročil a pokud se mi zatím dostaly ohlasy na představení, tak jsou pozitivní.