Nohavica leží v Husovi, Vašíček v Hlavě Boha aneb Co čtou umělci v létě

Arnošt Vašíček (spisovatel a záhadolog): Právě čtu Hlavu Boha od Keitha Leidlera. Je to zajímavá faktografická, pro někoho možná až příliš spekulativní knížka, která mě navíc zaujala tím, že se dotýká největšího tajemství řádu templářů. Právě toto téma hraje hlavní roli v televizní minisérii Krev démona, kterou jsem nedávno dopsal pro Českou televizi.

Marek Vadas (slovenský spisovatel, který vystoupí 30. července na Měsíci autorského čtení v Atlantiku): Lewis Nordan – Obdivné hvízdnutí. Pro Nordanův způsob vyprávění, práci s časovými rovinami, spojení jižanské klasiky a magického realismu a také proto, že v edici Jiný jih vychází jen skvělé knihy.

Renáta Spisarová-Kotík (hudební redaktorka): Už delší čas čtu knížku Chudáci Romové, zlí cikáni, autorem je Norbert Mappes-Niedek. Proč? Furt si kladu otázku, jak s nimi žít, rozumět jim a jak jim i nám pomoci.

Jaromír Nohavica (písničkář a básník): Jako vždy mám na nočním stolku rozečteno více knih. Teď: František Šmahel – Jan Hus. Život a dílo. Sun-c’- Umění války. A Kornel Makuszynski Przygody Koziolka Matolka.

Stanislav Denk (básník): Knihu Radka Malého Domovem v jazyce – České čtení Paula Celana. Setkání s dílem básníka Paula Celana se mi pořád jaksi vyhýbalo. Zmínky a odkazy v jiných knihách. Co to vůbec psal? Až jsem to chtěl vědět. Jediná kniha, kterou jsem sehnal. Není to básnická sbírka, spíš kniha o tom, jak Radek Malý překládá Celana. Básní pár. S fundovaným rozborem. Až to dolouskám, dám si jako repete jen ty básně.

Hana Puchová (malířka): Zrovna teď střídavě Singrovy povídky a knihu Fenomén Kohout od Pavla Kosatíka.

Pavel Petr (básník): Knihu korutanského spisovatele Josefa Winklera už pro její název – Sdělovat skutečnost, jako by nebyla aneb Zuřivé výbuchy andělů. Slova s reminiscencemi na Jeana Geneta, příběh o dětech neštěstí se zahořklými ústy a s očima, ze kterých jde strach, a o výbuších zuřivosti andělů ve slovní zásobě noci.

Eva Tvrdá (spisovatelka): Jako vždy mám rozečteno několik knih. Právě teď jsem zabrousila ke klasice, čtu si povídky od Fitzgeralda a Bulgakova a detektivky Agathy Christie a vychutnávám si kultivovanou lehkost výstavby jejich textů. Do toho si listuji ilustrovanou biografií John Lennon a velmi pomalu a důkladně čtu knihu Michaela Cunninghama Tělo a krev. Cunninghama považuji za vynikajícího autora, velmi jeho tvorbu obdivuji, a tak doufám, že mě ani tentokrát nezklame. Stejně pomalu a důkladně, v tomto případě společně s manželem, čtu Briketu, obsáhlý výběr poezie spojené s Ostravou. Je to delikatesa pro všechny, kterým bije srdce v rytmu Ostravy.

Jiří Nekvasil (ředitel Národního divadla moravskoslezského): Právě si čtu průběžně zejména v těchto knihách a snažím se je přečíst, tedy dočíst: Valerij Brjusov – Ohnivý anděl, hlavně proto, že v divadle chystám na únor operu Sergeje Prokofjeva napsanou podle tohoto symbolistického románu. Dále čtu Svědectví čili Paměti Dimitrije Šostakoviče, které zaznamenal Soloman Volkov. Pak Ostravu za ostnatými dráty Vojtěcha Vlčka, což je výborný a cenný počin, dokument proti ztrátě paměti. A hry Petra Zelenky nedávno knižně vydané pod názvem Obyčejná šílenství. A mezi mnohými knihami na dočtení mě čeká už od loňského léta kniha o hudbě ve 20. století –  Zbývá jen hluk Alexe Rosse. Mám nové čtecí brýle, o půl dioptrie silnější, tak snad.

Oskar Mainx (literární teoretik a pedagog): Většinou čtu současně několik knih. Nyní jsou to: Mary Shelleyové Frankenstein a příručka Autoškola? Pohodlně! Myslím, že obojí spolu pěkně souvisí. Nestudujeme-li příručku k autoškole pečlivě, můžeme dopadnout jako Frankenstein, přesněji jako jeho výtvor.

Petr Pazdera Payne (spisovatel a evangelický duchovní): Dělám teď akorát na korekturách mé nové povídkové knížky Předbězná ohledání. Takže jinak nic nečtu.

Ondřej Hložek (básník): Rozečetl jsem nový Kahudův román Vítr, tma, přítomnost. A proč? Rád se týrám myšlenkami na téma konspirace a svět, ve kterém žiji. A je mi v něm čím dál tím víc nevolno.

Katarína Szányi (malířka): Barbara Kingsolver – Lakuna. Knihu jsem koupila v Levných knihách tak nějak naslepo. Čtivý a pestrý román probíhá v Mexiku i Spojených státech. Potkáte tam například Frídu Kahlo (mimo jiné). Kniha je psaná formou deníkového záznamu hlavní postavy. Doporučuji, mě baví.

Martin Šenkypl (básník): Čtu On the Road od Jacka Kerouacka. Kerouacka jsem hltal v pozdní pubertě, ale k jeho nejslavnější knize jsem cítil menší nedůvěru. Přece nemůže být něco lepšího než Dharmoví tuláci, říkal jsem si tehdy. Jsem teprve na začátku Cesty, ale už jsem nadšen. Příval svobody, mladosti, nespoutanosti je přesně to, co už ze mne začíná vyprchávat. Z Kerouacka to také vyprchalo, ale zanechal za svým životem silné poselství. Je dobré si ho připomenout a alespoň v létě zkusit podniknout něco neadekvátního, opravdového. Můžete začít autostopem a pokračovat například sepsáním básně, povídky nebo jen nějaké fantazie.

Marek Pokorný (umělecký manažer Galerie města Ostravy PLATO): Jsem čtenář těkavý, široce rozkročený a impulsivní, takže jako vždycky mám současně otevřeno několik knih. Z různých důvodů a k různým „účelům“. Díky Iloně Rozehnalové z Fiducie jsem se vlastně náhodou, ale konečně dostal k Alexandru Grinovi, od nějž mi půjčila jako oplátku za knihy Arno Schmidta výbor novel Na oblačném břehu (snad jsem pochopil, co to ti Formani měli s Nachovými plachtami). Už kvůli názvu Wittgenstein bije žáka se pak postupně probírám poslední sbírkou básníka Pavla Kolmačky, jehož Moře na mě udělalo opravdu velký dojem. Asi do třetiny se mi v rámci trvalé snahy přijít na kloub tomu, co mě na surrealismu stále nějakým způsobem vzrušuje, podařilo pokročit v knižní studii Anje Tippnerové Permanentní avantgarda věnované českému surrealismu, která je fakticky prvním systematickým pokusem o uchopení specifické povahy české varianty tohoto hnutí. Teď trochu lituji, že jsem se dřív nedostal ke dvěma přednáškám Stefana Geimera  a Isabelle Graw a koreferátům, jež jako drobnou publikaci vydalo nakladatelství Sternberg Press pod titulem Thinking Through Painting. Při psaní o tvorbě Vladimíra Houdka by mi jejich reflexe současné malby pomohla lépe vyjádřit to, co jsem chtěl říci. Obvykle čtu ještě nějakou tu detektivku, ale v rámci soukromého ozdravného programu „Večery s hodnotnou literaturou“ jsem jejich náruživou konzumaci odsunul na podzim.

Ilona Rozehnalová (provozovatelka antikvariátu a Klubu Fiducia): Čtu Arno Schmidta, povídkový soubor Leviatan. Doporučil mi ho Marek Pokorný a musím říct, že jsem nadšená. Nádherná obraznost a překvapivé novotvary spolu se silným příběhem jsou skutečně čtenářským zážitkem. Včera jsem kvůli tomu volala Radkovi Charvátovi, který Schmidta překládá, abych mu smekla poklonu za kongeniální překlad. Radost číst!

Vít Adamus (básnik): Čtu Zdeňka Mathausera – Mezi filosofií a poezií, Slovo a smysl. Proč? Protože se mi při četbě spouští endorfiny a je pro mne „dostupný“. Poezie na Colours pro mne finančně dostupná nebyla. Po diskusích na Facebooku (reakce na článek v deníku Ostravan.cz) se jen ptám, zda mají básníci hledat své publikum na této monstrózní akci, nebo si čtenáři najdou sami své autory v komornějším prostředí? Je mi jedno, jaké mají či nemají honoráře, zda si Robert Plant zajde poslechnout Hrušku a Typlta… Není příjemnější být o samotě se Zdeňkem Mathauserem? Když před barem v noci zmlátí popovou hvězdu, je národ na nohou. Když ihned po těžké operaci zhoubného nádoru básník tiše čte v neuvěřitelném tempu po celé republice bez nadbytečných gest za mrzký peníz, to zamrzí, ale je to DOBŘE.

Petr Hruška (básník): Jsem v Košicích. Čtu pořád R. M. Rilka. Je to jediná kniha, na kterou jsem se mohl soustředit po diagnóze a před operací. U Rilka je víra hořkou touhou po světě.

Petr Hrbáč (básník): Právě čtu Chrám plný květů, antologii haiku, kterou sestavil a vypřekládal pan profesor Liman. Čtu ji proto, že mám rád japonskou kulturu a Japonsko znám trochu i „osobně“ z několika návštěv tohoto západopacifického souostroví. Antologií haiku byla vydána samozřejmě řada a v nejrůznějších jazycích, ale panu profesorovi obzvláště důvěřuji, protože je to znalec. Tudíž vím, že se mohu spolehnout na spolehlivost i neotřelost jeho výběru. Ostatně líbí se mi už i ten titul Chrám plný květů, neboť japonské květy i japonské chrámy jsem měl možnost poznat a okusit všemi smysly, průměrně vzato jsou přístupnější nežli srovnatelně velké a významné šintoistické svatyně. Zvuky v nich jsou spíše gravitačním přeludem stínů a průvany chlácholí něžně prastarou bytůstku rozembryálnělou v každém z nás. Jój, vnitřku, který jsi na pohled! Jój, ptačí komoro a bambusový klide. Moře je vždycky blízko a v povětří se líhnou opakovací salvy borovicových vůní!

Martin Jiroušek (redaktor MF DNES a spolupracovník deníku Ostravan.cz): Čtu Pražskou čarodějnici, vydanou u Trachty anonymně ve 2. polovině 19. století. Ale mám jenom první díl, který končí na cca devítisté straně, kdy se děj přenáší na Kubu. Kdo by měl možnost sehnat druhý díl, tak tomu nabízím odměnu v čtyřmístné částce.

Norbert Holub (básník a lékař):Právě čtu Básníka. Román o Ivanu Blatném od Martina Reinera. To je vždycky přínosné, když píše o básníkovi básník, „byť v rouše prozaika“, čímž nechci naznačit, že by to bylo mlžnatě rozplizlé, právě naopak.  A samozřejmě také poezii an sich: mj. Američana Roberta Lowella v překladu Antonína Přidala (Zjizvené nebe, Odeon 1983).

Petr Lysáček (vïzuální umělec): Momentálně čtu knihu Keitha Laidlera Zbožný podvod. Turínské plátno, jeho vytvoření a postoj církve k němu. Teď už čtu jenom texty, historicko filozofické, blízké obsahem mé profesi. Během několika posledních let jsem maloval a stále maluji podobizny bohů různých náboženských vyznání, J. jsem samozřejmě nemohl vynechat. Je to dostatečně sugestivní ikona. Jinak, co se knihy týče, do poloviny to šlo. Od poloviny věrohodnost sklouzla do chtěného teoretického plácání, ale dal jsem to do konce. Klidně toto dílo vynechejte, je to popíkářský škvár. Z knihovny jsem vylovil už podle obálky důvěryhodnější knihu Tak nám prý forma sleduje funkci z nakladatelství VŠUP od teoretika Jana Michla, ale napřed se půjdu koupat. Schlazenému by se mi snad mělo číst lépe.

Martin Klimeš (kurátor): Mám na stolech asi sedm otevřených časopisů a deset rozečtených knih. Jedna z nich se tam svou velikostí vyjímá. Je to 2666 Roberto Bolana. Jeho Divocí detektivové mne nebavili, nedočetl jsem je, a teď si chci vyzkoušet svou trpělivost, vůli, ověřit si schopnost pravidelně číst jednu knihu, pamatovat si, udržet pozornost. Až (jestli vůbec) dočtu tu téměř tisícistrannou knihu, tak si hodně oddychnu. Už mám za sebou dvě strany.

Erik Bystroň (kulturní fantom): Bo se chcu pokochať tou fajnou, po ostravsku poetickou Briketou, musel jsem se vydat sám si ji vydolovat. Fárám na Paskově, zatím jsem na osmém patře.

Eva Lenartová (rozhlasová redaktorka): Protože v rozhlase působím na pozici slovní dramaturgyně, čtu především „pracovně“. Hodně jsem se v posledních dnech zabývala nejnovější knihou Ivana Binara Jen šmouha po nebi, která byla právě nominována na cenu Magnesia Litera. Jako Ostravanku mě kromě jiného bavilo odhalování více či méně skrytých ostravských reálií. Pak jsem plynule přešla ke knize pro děti. Napsal ji Michal Čunderle a jmenuje se Bubela – doslova a do písmene pravé české dobrodružství. Road movie dvou školáků autor zasadil do velmi netradičního prostředí české mluvnice Havránka a Jedličky. Pro ilustraci snad postačí malá ukázka z kapitoly, kdy chlapci doputují do hospody U Plusquamperfeků, neboť nejlépe se  přece jídávalo za starých časů: „U Plusquamperfektů bylo příjemně poloprázdno. V jednom rohu sedělo pár archaismů, místní štamgasti, vedly staromilské řeči a vzpomínaly na doby, kdy byly ještě novotvary. U pultu postávalo několik zřídka užívaných přechodníků a naproti cucaly limo tři otřepané fráze.“ Ani se neptejte, co se dělo dál. Přišel totiž Duál, a to je teda povedené číslo.

Blanka Kostřicová (spisovatelka, autorky knižní studie o Janu Balabánovi): Čtu právě knihu Terezy Límanové Domeček. Jednak proto, že ji budu recenzovat, jednak proto, že pro mě bylo zajímavé její téma: dětství prožité v malostranském domě, srůstání s tím domem – a jeho ztráta. Docela vzácné v současné české próze, byť podruhé se objevivší v krátkém časovém úseku (loni Zázemí Jany Šrámkové). Citlivý, dobrý text. Ač literární debut, prozrazuje zkušenou tvůrkyni (výtvarnou).

Přemysl Bureš (herec a  majitel klubu Les): Dočetl jsem před pár dny Jona Fosseho: Někdo přijde. Je to spíš divadelní hra a báseň. A proč? Protože jsem přemýšlel, že bych ji chtěl inscenovat ve sklepu Lesa. Ale přečetl jsem si v sobotu kratičký odstavec knihy Ivany Myškové (při našem krátkém setkání v Lese) a veřejně jsem přiznal, že jsem se do ní zamiloval. Tedy do stylu Ivany. Takže se chystám přečíst něco z díla půvabné Ivany Myškové, protože její poetika mě nadchla.

Radovan Jursa (kardiochirurg a básník):Peter May – Skála (detektivka), abych si procvičil angličtinu. František Hrubín  – Lásky, abych se potěšil.

Radovan Lipus (režisér): Co v odpověď na otázku říci? Mám na stole pěknou knižní směsici. Dějiny Brazílie od Jana Klímy a životopis Kubitschek, příběh brazilského prezidenta s jihočeskými kořeny autora Ivana Brože. Obé to souvisí s dalšími pěti díly Šumných stop, které bychom pro Českou televizi měli natáčet v Brazílii na podzim letošního roku. Abych své moravskoslezské kořeny neztratil v tom latinskoamerickém veletoku, prokládám to z důvodů čistě hygienických sentimentálním a dojemně mravoučným románem Lapači od zapomenutého ostravského barda Františka Sokola Tůmy. Kdyby pro nic jiného, tak pro takovéto věty, které tento autor jímavě umí: „Byl klidný večer pozdního léta. Klidný a tichý, jak čisté svědomí a měkký a vlahý, jako milosrdenství.“ Ach jen více takových večerů. A nejen ke čtení. Vinšuju šumné léto!

Pavel Šmíd (malíř): Taras Bulba od Gogola. Mám zlomenou ruku a chci si jen tak podumat nad kozáckou duší. Je to celkem aktuální.

Tomáš Vaněk (rektor AVU, jenž připravuje vizuální akci pro  ostravské Trojhalí): Slova, pojmy, situace od Milana Kundery. Je to poslední věc, která zde od Kundery vyšla, zajímám se jak o titul knihy, tak i o to, jak o věcech Kundera píše, medituje a přemýšlí ve vztahu k evropskému psaní. A zároveň čtu Nebezpečné léto od Ernesta Hemingwaye. Ze zájmu a kvůli termínu společenské nekorektnosti ve vztahu k býčím zápasům a obdivu k nim.

Míša Kumhala (malířka): Sergej Lukjaněnko Vládcové iluzí. Ruskou sci-fi space operu, podle nejlepších tradic ruské sci-fi. Tedy nejde jen střílení emzáků a záchranu galaxie, ale kniha nepostrádá ani přiměřenou dávku atmosféry chladných hvězd a filozofických úvah hlavního hrdiny nad nesmyslností všeho našeho bytí a počínání.

Vít Slíva (básník): Střídavě: Václav Kahuda: Vítr, tma, přítomnost. Martin Reiner: Básník / román o Ivanu Blatném. (Tyto dvě proto, že jsou to „špalky“ a jen o prázdninách na ně mám čas.) Xavier Galmiche: Vladimír Holan, bibliotékář Boha (Tu proto, že je o Holanovi, a navíc z pera francouzského bohemisty!) Jiří Zizler: Ivan Diviš / Výstup na horu poezie (Tu proto, že mi Diviš nad hrobem prášil za ženou a na Bítově nám všem u stolu sdělil: „Všichni jste impotenti!“)

Kamil Drabina (kurátor): Asi půl roku si na přeskáčku často čtu ve dvou knihách. První je od Jaromíra Zeminy „VIA ARTIS/VIA VITAE“, která vyšla v nakladatelství TORST v roce 2010. Autor vzpomíná na celou řadu přátel a představuje víceméně rozhodující přehled umělců, zejména výtvarného umění druhé poloviny minulého století Československa. Druhou knihou, která se opět dá číst na přeskáčku, jsou Mladí lvi v kleci od Ivo a Anny Habánových. Rozsáhlá publikace uvádí umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období. Kniha je historicky objevná, vznikla k výstavě v Oblastní galerii v Liberci roku 2013. Nakladatelství ARBOR VITAE opět nezklamalo precizním počinem.

Jaroslav Šimíček (jazzman): Jsem momentálně na chatě a v místném knihkupectví jsem si zakoupil autobiografii Miloše Formana Co já vím. Proč? Protože to je velká osobnost a sympaťák. A protože ryby zrovna moc neberou, tak si u vody čtu.

Aleš Hudeček (malíř): Přibližně před třemi týdny jsem seděl na zahrádce u Hlubka s Vladislavem Holcem, věhlasným mikrobiologem, a Arnoštem Vašíčkem – věhlasným to záhadologem. Arnošt Vašíček má často ve zvyku obdarovávat známé svým nejnovějším spisovatelským počinem. Došlo na to i tentokrát. Při odchodu jsme dostali jeho knihu Záhady orientu. Nedlouho po setkání jsem odjel na každoroční lov fosílií do pražského okolí, tudíž na západ. Kniha zůstala doma. To jsem se totiž prolouskával jen odbornými texty zabývající se geologií, stratigrafií, taxony atp. Jenomže zrovna dnes odjíždím na chalupu za již zmiňovaným V. Holcem do Klína, jenž leží na slovenské straně Beskyd. Jedu na východ. Záhady orientu mám již sbalené, člověk nikdy neví, kdy se mu na východě taková kniha sejde. Jsem také zvědav, zdali ji doktor Holec, který ji také dostal, už četl. Já začnu zhruba za dvě hodiny cestou v autobusu. Takové to prázdninové letní čtení.

Milan Bátor (hudebník, pedagog, spolupracovník deníku Ostravan.cz): Momentálně si zpřítomňuji Torso naděje Františka Halase. Když se podíváte kousek za hranice, asi tušíte proč. Ovšem nelze žít a číst jen v úzkosti, proto ji prokládám Prameny světla Tomáše Špidlíka. Špidlík dokáže psát o naději a dobru bez klamných iluzí, odvolává se na pohádky, nejstarší dokument lidské fantazie, kde vždy nakonec dobro vyhraje. Kéž by to tak bylo. Na záchodě pak listuji v programu Národního divadla moravskoslezského a zbývající skuliny volného času lepím listováním v Architektuře – Svědectví dob Bohuslava Syrového.

Jiří Hruška (pedagog a spoluzakladatel portálu Moderní dějiny):Jsem na chatě a vzal jsem si Irenu Šťastnou – Živorodky, poslední sbírku už zavedené autorky z Dobroslavic. Nějak jsem v tom létě pocítil touhu znovu se vrátit k poezii, která je vyspělá zralým ženským přístupem k životu a jeho peripetiím. Autorka je přitažlivě poznamenaná selskostí vesnice, kterou dokáže neobvykle propojovat s blízkou Ostravou. Skutečná básnířka roste se svými bolestmi a radostmi a Irena je zvládá reflektovat prostřednictvím nerafinovaných emocí, které působí očistně i při několikerém čtení. Pak tady mám pro tento týden knihu Denisy Jánské a Moniky Horsákové Animace z Ostravy. Ojedinělá knížka, která mapuje historii animované filmové tvorby v Ostravě od vzniku Studia Prometheus po současnou tvorbu QQ Studia.

Jakub Chrobák (básník): Právě mám u postele ležet novou sbírku Pavla Raichmana, protože chce, abych se na ní podíval. A je v tom klid koncových pohledů z vlaku, ale i divokost kovboje, který ví, že střílet se učíš i tehdy, když to umíš.

Martin Františák (režisér a dramatik): Reisinger – Entomologie pro muškaře. Foglar – Stínadla se bouří. Borkovec – Milostné básně.

Daniel Balabán (malíř): Čtu knížku Otřásání základů od Paula Tillicha, která nedávno vyšla v nakladatelství Kalich. Tillich byl jeden z nejslavnějších německých protestantských teologů 20. století, u nás málo překládaný. V Americe učil na prestižních univerzitách a účastnil se veřejných disputací s teology a filozofy. Snaží se propojit teologii s existenciální filozofií. Dotýká se problémů esence versus existence, odcizení člověka jakož i možnosti „nového bytí“, které přináší Ježíš coby Kristus. Bourá všechny předmětné představy boha a naznačuje možnost hluboké, ale nesnadné víry, která plodí odvahu žít tváří v tvář konečnosti individuální existence. Naznačuje, že nebytí patří k bytí, že není heideggerovskou nicotou, ale že z pohledu věčnosti spolu bytí s nebytím souvisí.