Poezie dostala na Colours ochranku, zapomnělo se ale na honoráře i vodu

Páteční premiéru Poetické scény v novém Světě techniky uvedl člen ochranky řízným proslovem o zákazu pití nápojů. Jakýchkoliv. Básníci jsou ovšem svobodomyslní bohémové a tenhle příkaz jim ubral na náladě hned při startu poměrně odvážného projektu. Jak už mnohokrát ukázala historie, poezie se ale do továren, natož na poutě, nikdy moc nehodila. Fabrika a lidová veselice, to jsou totiž dva nejvýstižnější atributy, které charakterizují aktuální hudební festival v Dolní oblasti.

Básnířka Blanka Fišerová, která stojí za organizací Poetické scény, premiérový večer také nezačala šťastně. Veškerou zodpovědnost za dění na jevišti hodila na básníka Petra Hrušku, jenž se ale na velkém pódiu v betonovém bunkru moc necítil a celý program uváděl s jistým přemáháním se. Když chtěl hned na počátku náladu v sále přece vylepšit a přinesl na pódium krabicové víno značky Poesie bílá, kterým žádný skutečný básník při nočním tahu rozhodně nepohrdne, Blanka Fišerová víno vyprskla z úst a publiku oznámila: „To nepijte!“ Hruškův záměr nevyšel, diváci nicméně stejně nemohli pít vůbec nic, jinak by jim ochranka prostřílela kelímky.

Poezie zválcovaná komercí. To je asi nejlapidárnější výraz pro pocity autorů, kteří pozvání na Poetickou scénu Colours of Ostrava přijali. A možná ho spíš přijmout neměli. Je to hudební festival, který má místy poněkud cirkusovou atmosféru, a Vladimír Holan nebo Jaroslav Seifert také nevystupovali na Matějské pouti. A do továren někteří básníci jezdili, jen když je tam poslala komunistická strana, což se stalo třeba Milanu Kunderovi, jenž v roce 1953 napsal při svém pracovním pobytu Ostravě tyto verše:

Strana nám zamává,
z černých bud vyroste
krásnější Ostrava.
Překrásná Ostrava
v zelených ulicích,
kde budou domov mít
ostravští horníci!

Vůbec netuším, zda se ostravský básník Jan Nemček zabývá ve své volném čase věštectvím, nicméně na Poetické scéně Colours of Ostrava se projevil jako fascinující vizionář. Klobouk dolů! Na jevišti Poetické scény přednesl poemu, která naprosto dokonale vystihovala postavení básníka v dnešním globalizovaném světě. V textu Nemčekovy básně se verše vyrábějí v nějakých asijských továrnách, kde na nich dřou ve dvanáctihodinových směnách špatně nebo vůbec nezaplacení domorodci. Pak se poezie vyveze tisíce kilometrů daleko do Evropy a básníci pak s verši utíkají na pódia autorských čtení, do rozhlasu i do nakladatelství.

Nemčokova báseň se na Colours vlastně proměnila v realitu. Básníci nedostali ani korunu, vystupovalo se zdarma, tedy jen za vstupenku na festival. Nikoho už nezajímalo, že zdaleka ne všichni přítomní básníci se chtějí hudebního programu festivalu zúčastnit a že většina autorů preferuje úplně jiné hudební žánry, mnozí pak dokonce ze všeho nejvíce milují TICHO, v němž prostě skládají nové básně.

Zadarmo už přitom dnes v Ostravě básníci nemusejí vystupovat skoro nikde. Třeba na literárním festivalu Protimluvfest dostávají docela tučný honorář a vydavatel Jiří Macháček platí i za každé samostatné autorské čtení. Na Měsíci autorského čtení honorář překračuje trojmístné číslo a v klubu Les mohou básníci alespoň zdarma vypít, co hrdlo ráčí, zatímco na Poetické scéně Colours neměli účinkující zdarma k dispozici ani láhev s minerálkou. Z mnohamilionového rozpočtu Colours of Ostrava prostě na básníky nezbyla ani ta zlámaná grešle, přitom každý autor dával do vystoupení veškeré svoje síly a nikdo autorské čtení neodflákl.

Tohle je hodně nelichotivá zpráva o Poetické scéně napsaná z pozice vystupujících literátů. Divákům se vystoupení mohla líbit a občas i nadšeně tleskali, za což jim náleží poděkování, a teď se tedy alespoň něco dozvěděli i z druhého břehu.

(Autor byl jedním z vystupujících na Poetické scéně Colours of Ostrava).