S Radkem Pastrňákem nejen o kapele Buty: Nadávám, naslouchám, nahrávám

Radku, nadáváš na současné poměry v Česku?

Samozřejmě nadávám, kdo by nenadával? Celá republika je zarostlá řepkou, která smrdí a téměř nikomu nic moc nepřináší, akorát se rozlézá, protože je to plevel. Nadávám na zákazy všeho možného. Bylinky se nedají po internetu prodávat ani s příslušným komentářem. A tím nemyslím marihuanu, ale normální léčivky. Ale i konopí, protože jsem pro samopěstování a samoléčení. Úplný horor byl před časem ten zásah zakuklenců ve špitále proti ubohé, staré, nemocné paní, to už je výsměch. Zaslechl jsem, že si člověk už prý nebude moci vyudit klobásu na své zahradě, to je šílené. Na politiku nadávám všeobecně, na zdravotnictví a farmaceutické koncerny nadávám také, protože jsou příšerné. Snad i na Středním Východě je větší pořádek než tady. Myslím si to, i když jsem tam nikdy nebyl. Takže nadávám, ale snažím se na to nemyslet, zkouším se bavit něčím jiným.

Muzikou?

Muzikou, ale nemusí to být jenom ona, i něčím zábavným. Mám rád slovo, chodím často na pivo, bavím se s lidmi a naslouchám jejich řečem. Vedeme řeči spíše o blbostech, nemám rád, když někdo přijde do hospody a začne fňukat, co se mu všechno stalo – to si má nechat pro sebe. Lidi se mají bavit o tom, co je na stole nebo ve vzduchu. Když se baví o potížích, tím více ten problém vzrůstá a zapleveluje i ostatní hlavy, které s ním sedí u stolu. Klidně by mohli myslet na něco jiného, pěkného.

Přemýšlíš o tom, že bys napsal o svém muzikantském životě knížku? Jinou než je Sádrový ježek promluvil z roku 2000?

Z té knížky Radka Pastouška se člověk moc nedozví. Je to spíš taková humoristická záležitost, nebo tak něco. Sám se na psaní nechystám, jsem na to líný. A ani si nemyslím, že jsem schopen nějakého celistvého pohledu na svět. Nebo možná jo, ale že bych byl nepříjemně překvapený, co ze mě vypadává. Takže na psaní literární se nechystám.

Když na začátku devadesátých let minulého století vyšel vinyl a CD Pískej si, pískej – první album Butů – tak jsi hlídal parkoviště u Černé louky. Jak ti bylo?

Dobře, protože té kapele, muzice i textům jsem věřil. Věděl jsem, že nedopouštím umělecké nepravdy. Ale nevěřil jsem tomu, že by se to nějak masově prodávalo. Využili jsem toho, že Viktorínovo studio bylo nastěhované v Tramtárii. Čili chaloupce, co jsme koupili s Vlastou Redlem a novým AG Flekem a natočili si tam s Buty můj materiál. Ale chystal jsem se vyprdnout na muziku, jsem stavař a přemýšlel o tom, že začnu dělat ve stavebnictví. Když se na to dívám zpátky, tak to byla naivní představa.

A přitom je to letos dvacet let, co jsi hrál ve Svěrákově road movie Jízda a poté vzniklo album Pomaaaalu, které odstartovalo věhlas skupiny Buty…

No, nabralo to obrátky. Je to už stokrát odvykládané, takže jako by to nebyla už pravda. Tam bylo štěstí, že někdo na Radiožurnálu v Nočním proudu pustil písničku Píšťalka a náhodou to při cestě z kšeftu slyšel Karel Šíp a pozval nás do tehdejší Hitšarády, co měl s Jaroslavem Uhlířem. A ten televizní pořad viděl Zdeněk Svěrák a řekl synovi Janovi, který se zrovna chystal točit Jízdu. Bylo to určitě štěstí. To natáčení šlo jaksi samo, při nás všech – co jsme v tom byli zaangažovaní, stály pomocné nebeské prapory. I ta hudba šla poměrně rychle, s ničím jsme se nemuseli moc párat. Ve studiu to bylo za čtrnáct dní hotové, i díky tomu, že jsem si během filmového natáčení dělal nějaké přípravy. A když byly hotové obrázky, celá ta partička byla s námi ve studiu při točení muziky. Do té muziky se to promítlo, že to šlo tak pěkně.

Zajímavé je, že Jan Svěrák nechrlí filmy, stejně jako Buty nechrlí desky.

Není důvod. Muzika má vzniknout a být nahrána, jen když je přetlak. Nebo když ji má člověk připravenou. A ne, když se podívá do kalendáře a řekne si: Jejda – už uplynul rok, tak musím napsat nové písničky a natočit album. To pro mě nemá smysl. Já to tak nemám, musím si počkat na náladu, nápady…

Štve tě, když se lidé ptají, kdy Buty vydají další cédéčko?

No, spíše mně to potěší. I když dnes je ten zájem víceméně falešný. Lidi se ptají, kdy bude nové album, a když vyjde, tak si ho stejně nekoupí. A ani nestáhnou. Rádia ty nové desky nehrají nikomu, snad těm novým oblíbencům občas jo. Třeba Marie Rottrová natočila krásné album, ale v životě jí z toho v rádiích nezahráli ani píseň. Yvonne Přenosilová prohlásila rovnou, že na nové písně sere, lidi od ní chtějí slyšet ty desítky let staré. Ty rádia hrají. Jo, takže mně ty dotazy na nové album těší, ale je to jako doktor, který říká pacientovi s rakovinou, že zdravý.

Jak píšeš nové písničky?

Když jsem doma, tak hraju na kytaru a pokud je ten nápad dobrý, tak si ho zapíšu nebo rovnou nahraju. Mám takový lepší diktafon, čili malé domácí studio, pořád na kuchyňském stole. Literární nápady, texty písniček, si zapisuju do sešitu a když jsem venku, tak do mobilu. Ten se mi teď pokazil a nevím, jak to z něj vytáhnou (smích).

Taky je otázka, zda vůbec Buty potřebují nové album.

Je to takové smutné, že když hrajeme, tak je půlka lidí nespokojená, protože jsme na koncertě nehráli to, co by oni chtěli. Každé album je jiné a dá se z něj pro koncert vybrat jedna, dvě věci. Ten problém má více kapel, protože rádia hrají z každého alba jen pár písniček. Ty, které určilo vydavatelství. Ale lidé loudí i věci, které jsme na desku nahráli a tak trochu už na ně zapomněli. Které se nikdy koncertně nehrály. Samozřejmě, Buty novou desku nepotřebují nahrát, máme nějakých 115 – 120 písní, ze kterých vybíráme na koncert. Ale kapela vznikla proto, aby něco dělala a to něco zaznamenala třeba na cédéčko. Takže čas od času pracujeme ve studiu a nahráváme nové písničky. Pokud mne a ostatní kluky neopustí zdraví, tak zas něco spácháme. Nikdo mne z kapely nenutí k ničemu, užili si se mnou hodně. Poslední album jsem natáčel ve studiu sám, bez kapely. Když někdo z kapely chtěl, tak se k tomu hudebně vyjádřil. Já kluky chápu, předposlední deska Votom (2006) se točila pět let. Chápu, že nikoho nebaví čekat, až vyprdnu nějaké vajíčko – písničku.