Jak to před Colours slyší Jiří Moravčík: Co nesmíte minout

Není malých kapel, pouze malá hudba. Na plakátě jsou ty kapely uváděny drobnějším písmem, což má svůj důvod. Tak to zkrátka chodí všude. Až na malé výjimky u nás nikdy nehrály, ale jsem přesvědčený, že po skončení Colours se najde hodně lidí, kteří by nejraději ta písmena mnohonásobně zvětšila. Já osobně bych to udělal už teď. Čekají nás nezapomenutelná vystoupení mimořádných osobností a muzikantů.

Leo Abrahams – That´s What You Do: Sideman neboli doprovodný hráč, to je taková šedivá muzikantská myš. Pokud ale nepřijde na koncert nebo nedorazí do studia, zbytek kapely si může vzít volno. Velké hvězdy jim podlézají – protože bez nich všechno kolem drhne – ale nahlas o tom nikde nemluví, takže když se pak koukáte na obaly desek a plakáty, k přečtení jmen sidemanů potřebujete lupu. Tak to prostě chodí. Tento britský kytarista pracuje nejvíc pro Briana Ena, ale také u Imogen Heap, Paula Simona, Marianne Faithfull, Antony and the Johnsons nebo Nicka Cavea. Stal se kytaristou Pulp a režisérovi Steve McQueenovi složil soundtrack k filmu Hunger. A těsně po tom, co v roli producenta proměnil v nádheru album Foxlight irského zpěváka Iarly O´Lionáirda, praktikoval to samé na sobě – Leovo album Zero Sun nese všechny znaky jemně ubíhající rockové krásy.

Iarla O´Lionáird & Gloaming:  Samhradh Samhradh: S Leo Abrahamsem se irský zpěvák na podiu nikdy nesetkal, pouze ve studiu. Když je Zlata Holušová požádala o společný koncert, vzali to oba jako výzvu. Navíc se velmi dobře znají, jsou na sebe hudebně velmi citlivě napojeni. Iarla se z kraje letošního roku stal hlasem irské superskupiny The Gloaming a některé ze skladeb zazpívá za doprovodu Lea také v Ostravě. Z The Gloaming vychází zážitek se kterým nepočítáte, kontempletativní irská hudba, na kterou nelze být dopředu připravený. Víc než kdy jindy máte potřebu naslouchat jí, byť uprostřed davu, osamoceně a s ostatními pak jen sdílet otázku: Cítili jste to samé? Přičemž definovat, co se vám vlastně přihodilo, není vůbec jednoduché. Intenzivní duchovní zážitek nebo bezmocné podlehnutí kráse tryskající ze samé podstaty irské hudby?

Debademba – Sidebemonebo: Kytarista  Abdoulaye Traoré a famózní zpěvák Mohamed Diaby přijedou na Colours samozřejmě s kapelou, komorní video uvádím z toho důvodu, aby vyniklo jejich doslova obří umění. Především Diabyho eskamotérský hlas, ne nadarmo přirovnávaný k Salifu Keitovi.

Jupiter & Okwess International: Albem Hotel Univers loni šokovali snad všechny odborníky. Předcházející koncerty, které jsem viděl, mě ale úplně nepřesvědčily. Jupiter kolem sebe soustředil – jak už to u Afričanů na turné po Evropě bývá – až příliš sestřenic a bratranců. Na březnový veletrh Babel Med do Marseille ovšem Jupiter dorazil v docela jiné sestavě, kterou na přání manažéra zredukoval, a v tu chvíli dostala jeho hudba naprosto jiný náboj. Stál jsem tehdy těsně pod podiem doslova jako opařený, protože se mně dostalo takové nálože energické a originální moderní africké hudby, jakou už jsem dlouho neslyšel.

A Tribe Called Red – Sisters ft Northern Voice: Kanadský zpěvák a kytarista Robbie Robertson vedl legendární skupinu The Band, která vedle své tvorby proslula i doprovázením Boba Dylana. Jeho matka pocházela z indiánského kmene Mohawků a byla vychována v rezervaci Six Nations v Kanadě, kam malý Robbie jezdil dlouhá léta navštěvovat příbuzné a k indiánské kultuře měl stále blíž a blíž. Před dvaceti lety požádal Robertson stařešiny kmene, jestli by mohl použít některé duchovní a obřadní pow wow písně a zanést je na rockové album, které navíc poprvé ve své kariéře koncipoval převážně elektronicky. Stařešinové mu písně svěřili, protože věřili, že jejich kouzlu ani elektronika neublíží. A tak vzniklo pro indiánskou hudbu přelomové album Music for The Native Americans, jeden z vrcholů Robertsonovy kariéry. Trojice indiánských DJů a turntablistů A Tribe Called Red je považována za přímé Robertsonovy nástupce, akorát že jejich electronic pow wow step ctí daleko radikálnější zvuková pravidla. I z toho důvodu byli pozváni i na veletrh Womex a na Colours.

Ve Zou Via: Mužský sbor Lo Còr de la Plana z Marseille a čtyři italské divoženky Assurd vás samostatně srolují. Kdo je viděl, ví, o čem mluvím. Po oznámení, že se spojují do jednoho ansámblu, se dopředu tušil velký zážitek. Když jsem v Marseille vyklopýtal z jejich koncertu a rozhlížel se, jak všichni okolo mě pořád ještě nepobírají, co právě zažili, došlo mě, že jsem měl možná to štěstí být přítomný okamžiku, který se vlastně ani nedá slovy popsat. Jsem moc rád, že přijedou na Colours, protože na tenhle koncert budou návštěvníci ještě dlouho vzpomínat. Na to vemte jed.

David Wax Museum – Vivian: Pokud vám někdo napíše, že na festivalu Womad právě zažil něco neskutečného a publicisté, kteří jinak chválou šetří, uvádějí, že ročník 2013 patřil těmhle Američanům, zbystříte. Báječné album Knock Knock Get Up patřilo k loňským top nahrávkám a nemyslím si, že by jejich mexico-americana jen tak někdo brzy překonal. Mám od nich třeba rád tuhle „milostnou“ skladbu, která potvrzuje, že kapele nechybí ani humor. „Jsem jako vejce vydechující naposled na pánvi. Vezmeš si mě?, vyznává se v ní David Wax jisté Vivian.

Guillame Perett & Electric Epic – Massacra: Se Zlatou Holušovou jsme během koncertu seděli v první řadě – no, seděli, to není zrovna přesné, ale dejme tomu. Mohu potvrdit, že se jedná o neskutečný nářez, jak tvrdí Guillame, brutální potěšení, které má i lyrickou, rozjímavou rovinu, proto se odehraje v Gongu. Ta hudba skutečně garantuje absolutní šok. Nezapadá do žádného žánru a jazz u ní vnímáme jako akcelerátor sonických výbuchů progresivního rocku, elektronické avantgardy a ethiojazzu.  Perret má zevnitř červeně nasvícený saxofon a v rozhovoru mně vysvětlil důvod: „Na jednu stranu má hypnotickou funkci, může vlastně symbolizovat leccos. To nechávám otevřené, ať si každý představí, co se mu zlíbí. V druhé řadě pak má praktickou funkci: intenzita světla odráží intenzitu zvuku. Jinými slovy, podle toho, jestli světýlko svítí nebo ne, lidé poznají, jestli saxofon hraje. Protože když jeho zvuk přetvářím v infra basy, je to na první i několikátý poslech dost vzdálené klasickému zvuku saxofonu. Lidé, kteří nevědí, že používám efekty, by si mohli myslet, že saxofon nehraje a že slyší jen kytaru nebo elektronické zvuky. Ty ale ve skutečnosti vydává právě saxofon po rozsvícení červené.“