Zahajovací koncert Janáčkových Hukvald: Bouřka zahnala posluchače mezi umělce
6.7.2014 00:14 Milan Bátor Hudba Recenze
Vzrušující atmosférou se mohl pochlubit sobotní oficiální zahajovací koncert Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkovy Hukvaldy. Provázely jej pověstné bleskové změny hukvaldského počasí, ale také nadšené reakce diváků a pozoruhodné umělecké výkony.
Harfistka Ivana Dohnalová během zahajovacího koncertu Janáčkových Hukvald.
Foto: Milan Bátor
Dvacátý první ročník Janáčkových Hukvald je letos zasvěcen, obdobně jako jiné klasické hudební festivaly, Roku české hudby 2014. Čtyřka v letopočtu připomíná narození či úmrtí největších z českých skladatelů Smetany, Dvořáka a Janáčka. Posledně jmenovaný, křtěný Leo Eugen, přišel na svět v hukvaldské škole 3. července 1854, tedy před 160 lety.
V romantickém prostředí hradního amfiteátru přivítal diváky herec Národního divadla moravskoslezského Jan Fišar. Jeho role byla tentokrát čistě informativní a děkovná. Po něm si vzal slovo ředitel festivalu, profesor Jan Hališka, jehož projev byl zasvěcený i poutavý. Seznámil s programem koncertu a vyzdvihl také zajímavé detaily, které se týkaly vzniku a provedení skladeb. Zahajovací koncert festivalu Janáčkovy Hukvaldy patřil prestižnímu Janáčkovu komornímu orchestru a harfistce Ivaně Dohnalové.
Janáčkův komorní orchestr, který letos vysilujícím způsobem (řadou vynikajících koncertů) oslavil padesáté narozeniny, zahájil koncert Janáčkovou Suitou pro smyčcový orchestr. Skladba z roku 1877 patří k prvním instrumentálním dílům autora. Mladá a nespoutaná invence se zde projevuje častými názvuky na jiná díla (Jaroslav Vogel uvádí např. vliv Wagnerova Lohengrina na druhou větu, na jiném místě jsou to zase názvuky smetanovské) a určitými, možná záměrnými prohřešky proti vedení hlasů. Suita však není zcela beze stop skladatelovy později tolik vyhraněné originality – zejména v oblasti barvy se jedná o citově i umělecky hlubokou hudbu.
Janáčkův komorní orchestr přednesl první větu Moderato (původně Prélude) velmi energicky a v poměrně rychlém tempu. Citově exponované téma, které je hnáno kupředu nervními figurami šestnáctin, zahrál orchestr s dvořákovskou rozezpívaností. Vynikající souhra souboru byla podpořena také jemnými dynamickými a agogickými kontrasty (zejména crescenda a ritardanda byly skutečně impozantní!). Druhá věta, která skutečně svým charakterem (harmonicky těkavá, melodicky progresivní) připomněla hudbu Lohengrina, byla poznamenána prvními dešťovými kapkami a varovným zahřměním. Intenzita mokré nadílky rostla k neúnosnosti a koncert musel být přerušen. Umělecký vedoucí Janáčkovců Jakub Černohorský k výkyvu počasí po koncertě s nadsázkou poznamenal: „Na Hukvaldech se vždy něco stane. Loni to bylo přesně naopak. Celý den pršelo a na koncert přestalo. Když se to sečte, tak je to normální. My jsme na to zvyklí. Zřejmě zde působí duch Janáčka“.
Faktem ale bylo, že se dramaticky snížila teplota a stoprocentně stoupla vlhkost vzduchu. Tyto dva faktory se dost neblaze podepisují na ladění strunných nástrojů. Po chvíli pauzy napadlo jednu z organizátorek festivalu originální řešení: pozvala diváky, ať všichni vstoupí na zastřešené pódium k muzikantům, že koncert bude pokračovat. Diváci se tedy přesunuli na pódium a obklopili ze všech stran Janáčkův komorní orchestr. Jakub Černohorský měl u nohou několik malých korejských dětí a podle vlastních slov byl celkem rád, že je během hry nezašlápl. Každopádně tohle blízké objetí posluchačů s účinkujícími umělci se zažívá možná jednou za život.
Bylo to magické, vidět do partů, vnímat zvukovou rezonanci překrásné hudby z bezprostřední blízkosti a jakoby participovat na uměleckém díle přímo s interprety. Také bylo na posluchačích vidět, že je tato vzácná náhoda rozechvěla a zjitřila. Janáčkova suita bude jednou vzpomínána v této krásné souvislosti.
Počasí se nakonec trochu umoudřilo a ukázalo Hukvaldům svou vlídnější tvář. Na druhou skladbu koncertu se již mohli diváci vrátit na svá místa. Světově proslulý kytarový skladatel a virtuóz Štěpán Rak napsal svou skladbu Song for David původně pro sólovou kytaru. Přesto se k ní dost často vrací, jako ke své opus magnum (nedávno tak učinil na komponovaném večeru s Alfrédem Strejčkem v ostravském rozhlase). Harfistku Ivanu Dohnalovou, která je mimochodem také hukvaldskou rodačkou, Rakova skladba zaujala a upravila si ji po konzultacích s autorem pro svůj nástroj. Vznikla odvážná parafráze, která není bez zajímavosti ani bez problematických míst (Rakovy originální techniky hry na kytaru jsou v podstatě nepřeveditelné na jiný nástroj). Přesto skladba posluchače zaujala nádhernou melodií a výraznou muzikalitou půvabné harfistky.
Poslední skladbou bylo slavné dílo Serenáda pro smyčce op. 22 Antonína Dvořáka. Zajímavé je, že toto světově proslulé dílo vzniklo o pouhá dvě léta dříve než Janáčkova Suita – v roce 1875. Porovnáme-li obě díla, je zcela zřejmé, že Dvořákova hudba je projevem vykrystalizované a koncentrované umělecké osobnosti, která do poslední noty i pomlky ví, co chce napsat. Je však důležité vzít v potaz, že Janáček byl o 13 let mladší než Dvořák a svou Suitu psal v letech, ve kterých mistr z Nelahozevsi svá díla raději rovnou zničil, než aby jim přiznal status uměleckého díla. Hudba Dvořákovy Serenády pro smyčcový orchestr je jedním z nejpůvabnějších lyrických projevů české i světové hudby a Janáčkův komorní orchestr této skladbě nezůstal skutečně nic dlužen. Skladbu provedl s velkou uměleckou opravdovostí.
Janáčkův komorní orchestr je postaven na skvělých interpretačních výkonech jednotlivých členů, hudební empatii a dokonalém porozumění hudebnímu dílu. Výsledný dojem pak činí z poslechu neopakovatelný zážitek. O tom svědčí také reakce diváků, kteří si vytleskali přídavek v podobě první věty Griegovy suity Z dob Holbergových op. 40. Obecenstvo posléze vyprovodilo interprety z pódia srdečným aplausem vestoje.
Když jsem se nakonec zeptal šéfa orchestru Jakuba Černohorského, jak se jim hrálo s posluchači za zády i před pulty, poznamenal: „Bylo to velice zvláštní. Jednak nám zmizel zvuk do posledního tónu. Bál jsem se, ať nezašlápnu ty korejské děti, které tam stály. Ale byl to netypický kontakt vnímat ty lidi. Zvláštní, že nám koukali do not, že si mohli kontrolovat, jestli hrajeme to, co tam máme napsáno. Je to k zamyšlení, jestli by lidé neměli být blíž k muzikantům, protože ta pódia jsou někdy opravdu daleko“.
Pokud zavítáte v následujícím týdnu na Hukvaldy, určitě nezapomeňte některý z koncertů navštívit. Odměna v podobě krásného hudebního zážitku vás jistě nemine.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.