Jak to slyší Igor Vašut: Coldplay, Deep Purple, Rottrová i Kittchen
30.6.2014 00:01 Aleš Honus Hudba Jak to slyší
Dalším hostem pravidelné pondělní rubriky Jak to slyší je známá postava ostravské klubové scény Igor Vašut. Hudební pedagog, pořadatel soutěže kapel Boom Cup, bubeník známý z kapel Zpocený voko, Klamy reklamy nebo Marxova tchyně a také moderátor pořadu Harenda v Českém rozhlase hodnotí osm videoklipů, které pro něj vybrala redakce deníku Ostravan.cz
Pořadatel soutěže Boom Cup, hudebník Igor Vašut.
Foto: Jakub Řehoř
Coldplay – A Sky Full of Stars (2014): Klavír používaný v populární hudbě mě vždy fascinuje a Coldplay si v zásadě rád poslechnu, ale v tomto novém klipu jde o poněkud prvoplánově cílenou letní píseň. Namíchaná fúze rytmu a zvuku à la taneční hudba s kytarovým pozadím jako od U2… Vypadá to, že zpěvák Chris Martin je opět šťastně zamilovaný (viz text písně), a tak se rozhodl natočit pozitivní a rozjuchaný videoklip. Hudebně nic zásadního a objevného, ale v barech na Stodolní by mohla mít písnička v červenci a v srpnu úspěch.
Moody Blues – Nights in White Satin (live 2011): Tohle je tedy jiné kafe. V textu se řeší úplně stejné téma jako u předchozích Coldplay, ale protože rozmáchlá 60. léta jsou z toho cítit na sto honů, tak má píseň i po tak dlouhé době hloubku a náboj. Určitě bude ještě hodně dlouho uvěřitelná… minimálně po těchto i po příštích prázdninách… Moc hezké.
Dolls in the Factory – Believe (2014): Kluky z Frýdku-Místku znám velmi dobře. Několikrát jsem je slyšel naživo a dělal jsem s nimi i několik rozhovorů pro Harendu. Umí napsat písničku, umí ji moderně zpracovat a prezentovat, ale cítím z jejich muziky pořád moc jasný kalkul a parfém z nákupního centra. Více uvolněnosti, přirozenosti a možná „špíny“ by neuškodilo… a uvěřil bych. Jinak frontman Mirai je určitě dost sexy a holkám se to bude líbit, takže potenciál tady je…
Květy – Tulák (2010): Někdy mi brněnská alternativa za každou cenu (i kdyby na chleba nebylo) leze na nervy. Ale u téhle písně Květů jde o prvotní vypuzení nápadu bez postranních úmyslů. Je to syrové, surové a uvěřitelné… navíc čeština, jupí! Trochu v tom cítím odkaz Vladimíra Mišíka a Etc… Fakt dobrý.
Russkaja: Wake Me Up (2013): Další letní a rozjuchaná píseň, ovšem s trochu jinou energií. Zřejmě by mě naživo roztančila více než ta od Coldplay. Nejvíce se mi tady líbí ten drsný koncertní zvuk v závěru, ale to bude zřejmě deformace po letech strávených s lesním rohem v kapele Marxova tchyně…
Marie Rottrová – Večerem zhýčkaná (1987): Marie Rottrová – Maruška – Mařenka… Ta je pro mě už od útlého dětství ženská pěvecká modla největší. Její hlas ve mně vzbuzuje cosi nepopsatelného. Bohužel to „něco“ většina dnešních zpěvaček nemá. Přitom je to ta nejdůležitější součást pěveckého projevu, aby interpret nebyl tak snadno recyklovatelný a měli jste ho v hlavě i po desítkách let. Nevím, zdali je to jenom záležitost hlasu, nebo i toho, co člověk vyzařuje vizuálně. Nicméně to vše Marie má a přestože tahle píseň z 80. let rozhodně nepatří z jejího repertoáru k mým nejoblíbenějším, velice rád jsem si ji znovu poslechl.
Kittchen – Holka (2013): Tohle je originální a originál potěší vždycky. Kittchena jsem poprvé viděl a slyšel letos před koncertem Bratří Orffů v ostravském Cooltouru a dostal mě. Sám, s kytarou, s mikrofonem a s čímsi na hlavě (pytlík, krabice…), takže mu nebylo vidět do obličeje. Jasný signál, že tady jde opravdu jen a jen o tu muziku a texty a že se interpret nepotřebuje osobně zviditelňovat. Jsem zvědavý, kam až se svojí muzikou dojde.
Deep Purple – Child In Time (1970): Deep Purple a tahle píseň je pro mě něco jako Antonín Dvořák a jeho Novosvětská. Navíc pod tímhle videem je velice vtipný a výstižný komentář v polštině, cituji: „Czasy gdy muzyka, byla jescze muzyka a nie przemyslowa konfekcja jak teraz….“. Samozřejmě, že to není úplně na sto procent pravda (viz třeba předchozí Kittchen), ale kvalitní a neprvoplánovou muziku abyste v oficiálních médiích špendlíčkem vyhrabali. Tuhle píseň jsem v první polovině 80. let minulého století mimochodem slyšel ze svého milovaného kazeťáku Aiwa asi tak tisíckrát. Na lavičkách na sídlišti Fifejdy u díry zvané Dolina jsme si ji dávali dennodenně z alba Live in Japan a spolu ještě s dalšími vlasatci jsme v téhle písni pokaždé hledali místo, kde se údajně během koncertu zastřelil nějaký japonský fanoušek Deep Purple. Bohužel baterky měly jen omezenou kapacitu a tenkrát ještě nebyly dobíjecí, navíc v sobotu odpoledne jste už nikde nic nekoupili, natož tak baterky do kazeťáku.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.