Zdeněk Janošec Benda: Mé obrazy mají něco společného s jeskynními malbami

Proč ses rozhodl představit pod přízviskem „jeskynní malíř“? Souvisí to nějak s tím, že máš rád jeskyně, nebo je to do větší míry metafora?

Inspiroval mě text o objevení jedné jeskyně, která je ještě starší než ta v Altamiře a ve které se nacházejí nejstarší jeskynní malby vytvořené před mnoha tisíci lety. V textu bylo řečeno, že tyto malby patří k těm nejskvělejším, jaké kdy lidstvo vytvořilo. Souvisí to třeba i s kvalitou barev a použitého materiálu. Domnívám se, že moje obrazy, které jsou teď k vidění v Rubrumu, mají s těmi jeskynními malbami něco společného. Už jen tím, že použitá barva a struktura malby je taková, jak vypadá vnitřní svět jeskyní. Je to zároveň také dobrodružství, nejsem žádný velký mistr a nechci malovat klasicky.

Výstava začala na jaře, ale tady to vypadá jako dílo obrostlé mechem, nádherným a světélkujícím, ale určeným k tomu, aby vynikl právě v odpovídajícím příšeří…

Tato výstava a má tvorba samozřejmě nijak nezávisí na ročním období, v zimě bych maloval stejně.

Kromě toho „jeskyňářství“, mechů a silikonových stalagnitů nebo stalagnátů, které stékají nebo vzlínají jako použitý silikon, se tady najdou výrazná existenciální témata, která provázejí lidstvo od pradávna. Vidíme, že vystavuješ obrazy na téma čarodějnictví, používáš biblické motivy, zobrazil jsi ukřižování, zvěstování, tady třeba klečí Maří Magdaléna, vedle jsou zase „tři amazonky“, nebo grácie, svatý Antonín jakoby převzatý z tvých oblíbených Ďáblových elixírů…

… a tady je třeba Lesní duch, je tam neviditelná chatka, kolem les, další obraz se jmenuje Tři mágové, nebo Tři králové, lijí vodu, protože je věk Vodnáře, tam je také ryba, trpaslíci, malé děti, vytvořené s pomocí formiček na čokoládu, které do obrazů nalepuji. Najde se tady i řada pohádkových motivů, třeba Červená karkulka. Ale tyto motivy vzniknou vždy náhodou, dělám na tom a stále nic a nic, až se najednou ukáže, že by to mohlo být právě ono. Jsou to náhody… Některé figurální kompozice jsou převzaty z přírody, jedna z postav hraje na píšťalku, tady jsou zase tančící kostlivci, což je pozůstatek ještě z doby, kdy jsem maloval různé příšery, tento dávný motiv jsem využil a obraz přemaloval.

Vidím řadu motivů, které přecházejí v dějinách lidstva z obrazů do obrazů. Dnes je takřka nemožné přijít s originální tématikou, můžeš říci, kteří tvůrci ti jsou blízcí, že bys na ně rád navázal?

Mám rád Alana Diviše, Josefa Váchala, Jaroslava Panušku, Williama Blakea, Goyu, všechny tyto výjimečné osobnosti. Váchala miluji, to je pravda. Jeho Pláň astrální jsem sice nikdy neviděl, ale mám ho rád jako člověka, přečetl jsem všechny jeho životopisy.

Slyšel jsem, že během vernisáže v Rubrumu se stala zvláštní věc, že tvé obrazy byly „zaklínány“…

Pavel Hruška, který měl uvádět vernisáž, nejdříve zmizel, že mu je strašně špatně. Pak ale přišel před půlnocí s hřebíkem a kladívkem a četl ze Starého zákona. Četl velice rychle a pak chtěl do jednoho z obrazů zatlouci hřebík. Chválil, že ty obrazy jsou dobré, nebezpečné, že se musí zaříkávat. Vyzývají k něčemu hroznému, ale to se pak nestane, takže působí pozitivně.

Vždyť ale ta témata jsou pro slabší povahy děsivá – tam je sabat, tu kostlivec, nebo jak ty říkáš „takový skřet“…

Není to tak jednoznačné, hodně záleží na vnímateli. Ne vždy vím, co se tam vlastně děje. Nejdříve přijde vrstva silikonu a ta se poté obarvuje. Nikdy není jisté, jak to dopadne, zahradní Kristus s krucifixem třeba dle mého mínění vypadá skvěle. Aspoň podle mě, já tam pro sebe vidím starozákonního fousatého proroka.

Dobře, je jasné, že se v tvé tvorbě odráží vliv Miltona a Ztraceného ráje, který jsi již dříve vydal se svými ilustracemi a dokonce jsi tento cyklus samostatně vystavil. Jak vůbec došlo k tomu, že ses začal touto tématikou zabývat?

Musím se vrátit hodně do minulosti, kamarád Radim Šupčík mi Ztracený ráj vrazil do ruky. Studoval „pajdák“ a pak jsem mu věnoval malbu Hlavu Krista, která jej přivedla k víře. Byli jsme členy skupiny Přirození, já byl přímo zakladatelem. Scházeli jsme se v hospodě U Sudu a chtěli jsme být k sobě maximálně upřímní, ale nezvládli jsme to. Zjistili jsme, že to psychicky nezvládneme. Měli jsme tu touhu, ale nepovedlo se. Chtěli jsme si psát, komu co na kom vadí, náš člen Vladimír Holec vymýšlel akce na haldách, spontánní orgie, ale pak jsme z toho dostali strach. Pár výstav jsme udělali, a dodneška jsme kamarádi, mimo jiné Hana Puchová, Jirka Surůvka, Pastrňák.

Některé tvé obrazy mají skutečně mimořádné osudy, dané povahou jejich vzniku. Některé jsi vlastně ani nezačal ty, ale v podstatě dokončuješ to, co jiní už nestihli…

Ano, to se dá říci třeba o obrazu Černé jezulátko. V březnu mi zemřel tchán, který také dělal obrazy, takže on začal a já jsem obraz dokončil. Rád pracuji se složitější strukturou. Dříve jsem například používal pavučiny, nebo nitě, záclony, vždycky jsem jimi omotal obraz, přitahovalo mě to už jako dítě. Jediné s čím nesouzním, jsou malířské abstrakce.