Tomáš H. Polenský natáčí v Ostravě a říká: Filmaři dnes neumí vyprávět příběh

O čem bude tvůj absolventský film?

Tématem krátkého filmu je pomsta, která má absurdní podobu filmu. Adam nemá sílu řešit si svůj komplikovaný vztah s otcem sám a věří, že právě film mu pomůže tento problém vyřešit a vyrovnat se s ním. To se však ukazuje jako marné. Přestože film může být pro tvůrce do jisté míry terapií, nedokáže vyřešit problémy mezilidských vztahů. Film je koncipován jako komorní psychologické drama zaměřené na charaktery postav a jejich detailní vykreslení. Přestože film do jisté míry čerpá z mých osobních zkušeností, chtěl bych se na tyto události podívat z odstupu i s lehkým humorem, který celý příběh oživí. Příběh začíná tím, že Adam přijíždí představit svoji rodičům svoji přítelkyni Elišku. Jde o jeho první vážný vztah. Otec ho před očima Elišky poníží. Adam však v první chvíli nijak nereaguje a tím ztrácí u své partnerky respekt. Vzniklá situace nutí Adama jednat a jeho jednání směřuje k vypořádání se s otcem, který ho ponižoval celou dobu a ponižuje stále.

Podle scénáře je však v hlavní roli film jako takový. Film jako způsob terapie. Jak může film léčit mezilidský vztah?

Může hodně léčit. Já jsem svůj film z prvního ročníku na FAMU věnoval své babičce. Film se jmenoval Utři rohlíky. Babička trpěla Alzheimerovou chorobou. Já jsem u babičky bydlel a ona měla poruchu řečového centra. Používala slova v jiném významu, než je obvyklé. Žít s takovým člověkem je hodně náročné. A film mi pomohl vyrovnat se s tou situací.

Takže se svým absolventským filmem také vyrovnáváš s určitou vlastní životní situací?

I tak to lze říci.

Co tě vedlo k tomu, že sis jako místo realizace filmu vybral Ostravu?

To vychází z hereckého obsazení. Jedná se o psychologické drama. Já jsem se zamiloval do ostravské Komorní scény Aréna, kde jsou skvělí herci. Navíc znám Janusze Klimszu. To je nejen skvělý režisér, ale i výborný herec. Ten mi doporučil také další herce. Ostravští herci jsou navíc podle mého názoru neprávem opomíjeni. Také rozpočet hrál svoji roli, takže i scény v pražském bytě točíme v Ostravě u jedné kamarádky.

Otce hraje Janusz Klimsza, kdo hraje syna?

Student Janáčkovy konzervatoře Štěpán Kozub. Toho mi doporučila Alena Sasínová-Polarczyk. Štěpán je výborný. Je to velmi zajímavý typ. A ještě jsem neviděl herce, který tak naplno pracuje, chce vidět výsledky denního natáčení, chce vědět, jaká bude hudba, a svoji roli prožívá až na dřeň. Pracuje se mi s ním fakt skvěle.

Často si s herci povídám o společenské roli umění a divadla. Jakou má podle tebe film společenskou úlohu? A vůbec, má jako umělecký žánr kromě zábavy další společenskou funkci? Může ji naplňovat? Může být film spouštěčem společenských procesů?

Z historie víme, že může. Ale spíše v tom negativním smyslu, jako například nacistická nebo komunistická propaganda. Ta rozhodně měnila společenskou atmosféru. A jestli to funguje i opačně? Já bych chtěl naivně věřit, že ano.

Víme ale, že film může být i reflexí minulostí, že může z pohledu tvůrce popsat něco, co se událo. Vezměme třeba takový Hořící keř o Janu Palachovi…

Anebo popíše skutečnost. Jako filmy Věry Chytilové ze sedmdesátých let. Panelstory, Sedmikrásky, ty musely měnit společnost jen tím, že ukazovaly, jak na tom ta společnost je. Dneska je to komplikovanější. Takzvaný nepřítel je poněkud skrytý, zlo se nejeví až tak explicitně, ale je tady a je na co poukazovat. Mne ale více zajímá, kde se v člověku to zlo bere. To bylo i hnacím motorem k práci na mém absolventském filmu. Samozřejmě se lze vymezovat vůči dnešnímu materialismu, vůči tomu, že lidé místo toho, aby šli do divadla, jdou do „shoping parku“. Vím, že je klišé říkat, že tu chybí hodnoty, ale ty tu opravdu nejsou. Všichni o tom mluví, ale jen mluvit je asi málo.

Co budeš chtít ukázat ve svém prvním filmu po ukončení studií režie na FAMU? Připravuješ už nějaký svůj celovečerní debut?

Ano, už se to děje.  Už déle než rok pracuji na celovečerním dokumentu s názvem Nástroj války. S podtitulem Jak se lidé učí zabíjet. Koncept spočívá v tom, že já jako režisér a pacifista, člověk, který nikdy nebyl na vojně, budu absolvovat výcvik pod vedením tří veteránů z Afghánistánu. Každý z nich má na kontě osm a více zabitých nepřátel. Ti lidé chtěli jít do války, byl to jejich sen, bavilo je to, což zní šíleně, a zabíjení berou jako záležitost, ke které jsou vojáci určeni. Mne nejvíce na tomhle zajímá proces, kterým lze udělat z člověka nástroj na zabíjení. Například výzkumy americké armády z II. světové války popsané Davem Grossmannem v knize On Killing  ukazují, že v člověku existuje přirozená lidská zábrana zabíjet. Tváří v tvář nepříteli vystřelilo jen 15 až 20 procent amerických vojáků. Ostatní se buď nechali zastřelit, nebo se schovali, stříleli do vzduchu a podobně. Co se změnilo od té doby? Ve výcviku se začalo střílet ne na kulaté terče, ale na lidské siluety. A najednou ve Vietnamu střílelo přímo na nepřítele 90 až 95 procent vojáků. Vytvořil se podmíněný reflex zabíjení. A ten dnes vytvářejí i počítačové hry pro děti, ve kterých se zabíjí.

Hovoříš o válce. Ale jsou války obranné, kde voják bránící svoji zem musí střílet a zabíjí nepřátele…

To je něco jiného. Já mluvím o situaci, kdy nemusíš, ale chceš. Já sám nevím, co bych v takové situaci dělal.

Bojíš se války? Myslíš si, že může v Evropě, které už 65 let žije v relativním míru, když pomineme jugoslávský konflikt, dojít k válce, která by mohla zasáhnout i naši zemi?

Minimálně to, co se teď děje na Ukrajině, není dobré. Ale právě proto mne zajímá, co se děje v člověku během vojenského výcviku, během kterého se z člověka dělá nástroj. Pak takovému nástroji stačí říct: Tihle jsou ti zlí. Ty musíme zničit. A je jedno, jestli jsou to protestanti, muslimové, Angličani, či Rusové nebo Ukrajinci. Podle mne je velmi nebezpečné vytvářet z lidí nástroje k zabíjení. Na druhé straně chápu, že může přijít situace, kdy bude třeba se bránit.

Historie lidstva, to je jedna válka za druhou. Cena lidského života místo aby stoupala, spíše klesá. To pro lidstvo jako takové určitě není dobře. Co s tím může udělat film?

To je zase o hodnotách. O jejich rozpadu. Také chybí ve společnosti transcendentno. Neříkám přímo víra, ale vědomí, že je něco nad námi. Pakliže se nemám komu zodpovídat, jen sám sobě, něco je špatně. Mne jako filmového režiséra ale nejvíce zajímá nitro člověka, psychologie. Proto točím film o Adamovi a proto připravuji dokument o zabíjení. Zobrazení procesů, které se odehrávají v člověku, to může film dělat, a hlavně ukazovat motivace jednání. Zkoumat proměnu člověka. Philip Zimbardo napsal knihu The Lucifer Effect, knihu tom, jak se dobří lidé mění ve zlé. Ta kniha je pro mne velmi inspirativní. Zimbardo v ní mluví o společenských silách. O tom, jakou roli hraje společnost v procesu proměny jednotlivce.

A co v tomhle kontextu přináší současná česká filmová tvorba?

To je dost hrůza. Já jsem k této otázce vyjadřoval ve své diplomové práci s názvem Narativní trhliny a jejich kompenzace. Tam jsem se zamýšlel nad tím, proč je český film divácky tak úspěšný, i když nesplňuje dramaturgická kritéria a vůbec pravidla vyprávění příběhu. My dnes neumíme vyprávět příběh. Režie se moc neučí, dramaturgie je spíše klubem tvůrčího psaní. Začíná to už na FAMU. Dospěl jsem k tomu, že dnešní český film má strukturu atrakčního řetězce – nevypráví příběh, staví na vtipných situacích a vtipných hercích. Divák uvidí nahou Vilmu Cibulkovou a neuvědomí si, že ta její postava nemá motivaci, aby byla nahá. A je mu to jedno.

Studuješ v Praze a teď žiješ v Ostravě. Mění to tvoji psychologii?

To nevím, ale vidím třeba rozdíl v kultuře. Obecně. V Praze je hodně pseudouměleckých projevů typu tvorby Petra Kolečka nebo jiných, kdy ti lidé dostávají ceny a jiní na ně chodí a nikdo vlastně neví proč. Například Kauza Médea. Tenhle Kolečkův titul, uváděný v pražském Studiu Rubín v režii Daniela Špinara by asi v Ostravě moc neuspěl.

Na druhé straně se v Praze urodil třeba projekt Velvet Havel Miloše Orsona Štědroně v Divadle Na zábradlí. Skvělé sundání Havla z piedestalu ikony a zároveň velký hold Havlovi jako takovému…

To je také jedna z mých vnitřních otázek. Divím se tomu, jak se pejorativně používá havlovský termín pravdoláskaři. Na to, že jsme pravdoláskaři, že máme pravdoláskaře, bychom právě měli být hrdí!

Vraťme se k Ostravě. Čím je pro tebe přitažlivá?

Tím, jak je Ostrava taková přímá, se tady prosadí opravdová kvalita. Tady se jde více k jádru. I když v Praze jsou taky dobrá divadla. Třeba Černá díra v Dejvickém divadle v režii Jiřího Havelky. Ale k Ostravě: Já jsem tady přijel poprvé někdy v roce 2007. Vystoupil jsem na Hlavním nádraží a byl jsem v šoku. Ty komíny, staré mrtvé továrny, všechno rezavé… Říkal jsem si, kde to jsem, a zajímavé bylo pak vidět Ostravu z haldy Ema, když jsem přijel podruhé a moje žena mne vzala nahoru nad Ostravu. Pak jsme šli do divadla do Komorní scény Aréna a najednou tady byly ty kontrasty mezi tím ošklivým a krásným, temným a světlým, a to je to na Ostravě nejvíc inspirativní. Ta syrovost.