Jiří Neduha: Ostraváci mají kratke zobaky. Cyp a další slova, to mě dostalo

Jedna z vašich povídek, v tomto případě spíše mikropovídka, vypráví o pražském sběrateli hodin, který si v Ostravě pořídí sto let staré pendlovky, které ovšem nedělají tik-tak, tik-tak, nýbrž cyp-cap, cyp-cap. Jak si původně Pražák zvykl na ostravskou jadrnou mluvu, tedy na všechny ty cypy, p…, k…., jebani a tak dále.

Jistěže to překvapilo. Slyšel jsem kdysi, že Ostraváci mají kratke zobaky, ale cypy, p…, k…, jebání a tak dále mě dost dostalo. Ale teď už se tady domluvím.

Jak se vůbec Jiří Neduha ocitl v Ostravě?

Hoštaplér Neduha se po dvouletém pobytu v jeskyni na Vysočině a potom ročním ve Znojmě jel podívat za svou přítelkyní do Ostravy, kam se po nějaké době vrátila. Už jsem neodjel. Nejenom kvůli tomu, že se z přítelkyně stala manželka.

Vaše kniha povídek Záloha na slávu je plná ostravských reálií a hodně vypovídá o vašem vztahu k tomuto komplikovanému městu. Kde to máte v Ostravě nejraději?

Oproti představitelům Ostravy mám vztah ke skomírajícímu centru a ne k Nové Karolině. Rád navštěvuji velice zajímavé hospůdky Hobit, Les, Waldemar, Hudební bazar a podobně a rád se procházím po Slezské a Komenského sadech. Architektura je tady hodně zajímavá. Také Přívoz u nádraží je skvělý, ale tam raději ve dne. Je to velice specifické město s velice zajímavými obyvateli. Ty mám nejraději.

Proč se kniha jmenuje Záloha na slávu? Je v tom něco jako zhrzenost, že vaše literární dílo zatím nebylo dostatečně oceněno? Na obálce knihy píšete, že máte připraveny k vydání tři romány, tři knihy novel a stovky povídek…

Zhrzenost? Tak bych to nenazval. Ale jasně, že se každý chce prosadit. Když to dlouho nejde, tak to mrzí, což jsem napsal ve zmíněné „ústřední“ povídce o malíři Mirkovi. Název sbírky je vybrán tedy úmyslně, protože stejně jako on bych byl rád (i ekonomicky) někde jinde.

Prozradíte, o čem pojednávají vaše zatím nevydané romány?

Jeden román je podle mé divadelní hry Umělá žena, stejnojmenná ústřední píseň je v repertoáru mé kapely Zpocený voko. Pojednává o komplikovaném dospívání mladého muže. Přepsal jsem to časem do románu, protože téma mě k tomu lákalo. V románu jsem měl více možností ho lépe zpracovat. Další román (The Trip) je o životě americké modelky v důchodu a o tom, jak naletěla cestovce. Třetí (Švestkový sad) je příběh syna politika. Mladík se tahal s vdanou ženou a ohrožoval tak otcovu kariéru. V čas voleb byl proto odeslán na venkov, kde se dějí věci…

Dospíval jste v pražských undergroundových hospodách na Malé Straně a Starém Městě. To vám závidím, já do nich v osmdesátých letech jako šestnáctiletý student jen s úctou nahlížel a s otevřenými ústy hltal tu máničkovskou atmosféru, třeba U Malvazu, U Rotundy. Schází vám, že tenhle svět zmizel s listopadovou revolucí v roce 1989?

Když jsem se ke konci roku 2002 vrátil z emigrace, hned jsem běžel ke králi Brabantskému (hostinec na Malé Straně, poznámka redakce). Už to nebyla hospůdka ale vinárna chtivě čekající na movité turisty. Teď je to opět hospůdka, stále chtivá turistů, ale to je prostě trend. Smysl těch hospůdek zmizel brzy po sametové dohodě. Byly to kluby nekonformní mládeže, tedy freaků, bohémů. Tam se leccos upeklo. U Slunců nebo Bonaparta Plastici, U Malvaze Vlasta Třešňák, starý Bondy na Rychtě. Smířil jsem se s tím, že je to vše jinak. Uvědomoval jsem si, že už není potřeba takový nezbytný klubismus, kde jsem byl desetkrát denně perlustrován a jinak šikanován. A to je fajn. Stejně dál vrána k vráně sedá…

Proč knihu křtíte v klubu Les? Trochu si totiž myslím, že právě proto, že tenhle podnik má v sobě něco z těch máničkovských lokálů z osmdesátých let. Nebo se mýlím?

Je to přesně tak. Těch míst je v Ostravě překvapivě více, ale Les mě dostal. Je to tam hodně o poezii, o kultuře vůbec; má to atmosféru, ve které se cítím skvěle.

Na křtu knihy vám asi hosté zdvořile pogratulují k vydání knihy, jste ale připraven i na kritiku?

Na kritiku? Dobře vím, že se vždycky dá něco vytknout. Ale na křtu se většinou moc nekritizuje, to snad později. Jsem objektivní, je mi jasné, že přede mnou je nejméně jeden či dva lepší spisovatelé.

(Křest knihy Jiřího Neduhy Záloha na slávu se uskutečnil v sobotu 21. června, rozhovor proběhl o několik dní dříve)